Skici

Literární činnosti Jiřího Mařánka (12. 1. 1891, Milevsko — 4. 5. 1959, Praha) je věnován pouze úzký okruh monografických studií a v přehledových dějinách české literatury je zmiňován spíše ve stručných odkazech. Jeho surrealistické prózy z 20. let, které pro soudobé literární vědce nedosahovaly působivosti surrealistické lyriky,_1 jsou včleňovány pod uměleckou činnost Devětsilu. A co je příznačné, v souhrnných výčtech členů tohoto avantgardního seskupení mezi jmenovanými obvykle Jiří Mařánek chybí.

České umění se po únoru 1948 dostalo do pozice, kterou poznalo již před deseti lety, na přelomu 30. a 40. let. V krátkém období od května 1945 do února 1948 se ukázalo, že „návrat“ k situaci před září 1938, resp. březen 1939 není možný. Konsternovaní lidé, rozbité hmotné jistoty, zničený dosud preferovaný způsob života, otázka, jaké bude umění po Osvětimi — bude‑li vůbec jaké, může‑li vůbec nějaké být — pocit strachu a nejistoty: to vše přineslo požadavky po změně. Bohužel to vše přineslo také obrovský prostor pro manipulaci a uplatnění — dalšího, variantního — mocenského přístupu.

_1 Rozvoj komunikačních technologií proměnil vzájemné proporce virtuálního a reálně žitého světa. Virtuální skutečnost bývala vyhrazena romantickým snílkům, bytostem výjimečným a odsunutým na okraj „normálního“ života, v posledních desetiletích se však rozšířila a nabyla (u mládeže) téměř podoby epidemie. Nadto anektovala oblasti, které byly považovány za sféru usilující o objektivitu a podléhající empirické verifikaci.

Navzdory tomu, že existenci polopřímé řeči badatelé konstatovali v mnoha jazycích a jazykových rodinách, z nichž některé jsou od sebe značně vzdálené,_1 psát o polopřímé řeči natolik obecně, abychom postihli její chování napříč různými jazyky, je velice obtížné. Některé jednotlivé aspekty tohoto fenoménu se totiž v různých jazycích podstatně liší. Pokud bychom například na polopřímou řeč nahlíželi výhradně z bohemistického, respektive slavistického hlediska, velmi pravděpodobně by nám unikly některé důležité rysy tohoto jevu v jiných jazycích.

Knihy jsou ke čtení příliš nudné. Žádný volný pohyb.
Jsme vyzvání k následování. Cesta je vytyčena, je jediná.
(Michaux 2006, s. 263)

Tam kde klikatí se čirá bílá voda
tam kde v modrých sosnách potlouká se stín
jeden příchozí tu bral na zátop dřevo
jeden příchozí hrál na citeru qin
(Setkání; Sikong Tu 2000, s. 62)

Není třeba se ničeho obávat. Na Eiffelově věži nemohou být žádní lvi. Je to
přelud, obyčejný přelud. […] Vidím lva a on vidí mne; sami sobě však nejsme
ničím jiným, než vrženými obrazy.
(Jean Cocteau: Svatební hostina na Eiffelově věži_1)

Nejenže ji bylo odevšad vidět, ale setkávali jsme se s ní všude, dělali ji ze
všech možných hmot, vystavovali ji v každém výkladě jako neodehnatelný
a mučivý těžký sen.
(Guy de Maupassant: Únava_2)

I. Věž zítřka

Citát v názvu, možná narcistický, možná sebeironický, pochází od Karla Havlíčka, z textu, jímž Havlíček rázně a srozumitelně formuloval své odmítavé stanovisko k ideové tendenci Českých listů Siegfrieda Kappera (Havlíček 1846, s. 355). Známou Havlíčkovu polemickou reakci na Kapperovo vpravdě revoluční přihlášení se k českožidovské kulturní asimilaci v tradičně antisemitské české společnosti nehodlám podrobněji rozebírat_1. Rád bych Kapperovo vystoupení problematizoval v širším kontextu česko‑židovsko‑německého společenského a kulturního života poloviny 40. let 19. století.

Odnepaměti usiluje člověk vyrvat smrti, co se mu podařilo na životě vylákat. Byť se to Orfeovi nepodařilo v takové formě, jakou by si přál, jeho příběh zviditelnil,_1 že i ze smrti může vytrysknout oživené bytí a mrtvé se vrátit přeměněné, oslavující v sobě samém to, čeho se chtělo původně v bolesti zříci. Maurice Blanchot ukázal, nakolik se dá tento příběh vztáhnout na samu podstatu umělecké tvorby. Orfeovský mýtus představuje zásadní kapitolu jeho Literárního prostoru, skromně však zasutou do analýz díla Kafkova, Rilkova, Hofmannsthalova a dalších.

Duch je kabinetem různých a nesouladných kuriozit.
(T. G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství: moderní titanism, 1897)_1

Roku 1915 umírá v haličské Drohobyči obchodník se střižním zbožím Jakub Schulz na „rakovinu, která se u něj rozvinula na podloží tuberkulózy“._1 Jeho syn Bruno se několikrát snaží zakotvit jako kreslíř ve Vídni, nakonec se však vždy s podlomeným zdravím vrací domů. Účastní se literárního života meziválečného Polska, aby se nakonec zejména díky próze Skořicové krámy_2 proslavil vedle svého přítele Gombrowicze jako vrcholný reprezentant středoevropského spisovatelství.