Polopřímá řeč a vynucený posun časů v češtině
Navzdory tomu, že existenci polopřímé řeči badatelé konstatovali v mnoha jazycích a jazykových rodinách, z nichž některé jsou od sebe značně vzdálené,_1 psát o polopřímé řeči natolik obecně, abychom postihli její chování napříč různými jazyky, je velice obtížné. Některé jednotlivé aspekty tohoto fenoménu se totiž v různých jazycích podstatně liší. Pokud bychom například na polopřímou řeč nahlíželi výhradně z bohemistického, respektive slavistického hlediska, velmi pravděpodobně by nám unikly některé důležité rysy tohoto jevu v jiných jazycích. Naopak badatelé, kteří by se zabývali polopřímou řečí výlučně třeba v angličtině, by patrně byli překvapeni, že řadu takto získaných poznatků nelze v slovanských jazycích vůbec uplatnit.
Některé soubory otázek týkající se polopřímé řeči tedy mohou být v různých jazykových oblastech odlišné, protínají se nicméně v oblasti překladu. Toto konstatování není samo o sobě nic nového, zvláště pro translatology; o problematice převodu polopřímé řeči z jednoho jazyka do druhého existuje řada studií. Teoretické srovnání dvou jazykově odlišných podob polopřímé řeči však začne být neobyčejně zajímavé, uvědomíme‑li si, že nám možná může pomoci odhalit i některé důležité aspekty obecné povahy polopřímé řeči v každém srovnávaném jazyce zvlášť. V tomto článku se na příkladu fungování polopřímé řeči v jednom z germánských jazyků, konkrétně v norštině, pokusím ukázat, že některé konkrétní translatologické problémy týkající se převodu cizího jazyka do češtiny mohou potenciálně přinést zajímavý pohled na polopřímou řeč v češtině obecně.
Dva druhy polopřímé řeči v češtině?
Jako východisko mi poslouží několik citátů z textů Lubomíra Doležela, který mimo jiné významně přispěl i k bádání o polopřímé řeči (dále též PPŘ). Ačkoli Doležel se věnoval zkoumání PPŘ především v češtině, byl si vždy vědom toho, že na rozdíl od češtiny dochází v některých jiných jazycích v polopřímé řeči k posunu slovesných časů. Svědčí o tom všechny tři autorovy hlavní teoretické texty, v nichž se PPŘ zabývá, počínaje článkem Polopřímá řeč v moderní české próze (1958). V knize O stylu moderní české prózy Doležel upozorňuje, že v angličtině, němčině nebo francouzštině „je […] polopřímá řeč charakterizována ‚posunem‘ časů“ (Doležel 1960, s. 74, pozn. 13), a totéž formuluje o něco konkrétněji ve své pozdější práci Narativní způsoby v české literatuře: „Angličtina, němčina a franština vyjadřují polopřímou řeč v různých formách minulého času“ (Doležel 1993, s. 42)._2 V tomto článku pominu francouzštinu, kterou neovládám, a omezím se na germánské jazyky a češtinu.
V germánských jazycích opravdu dochází v PPŘ k posunu slovesných časů, a to proto, že v těchto jazycích platí pravidla časové souslednosti, kterými se (většinou) řídí i polopřímá řeč. Rodilý mluvčí češtiny, který se sice na určité úrovni naučil některý germánský jazyk, ale není v něm ještě dostatečně zběhlý, má zpočátku problém si na tuto odlišnost zvyknout, po nějakou dobu se mu ve srovnání s češtinou tato „cizí“ polopřímá řeč může zdát značně nepřirozená. Zatímco totiž, jak známo, jsou slovesné časy v PPŘ v češtině (většinou) v souladu s „časovou posicí“ (Doležel 1958, s. 27) postav(y), v germánských jazycích se slovesné časy v PPŘ posouvají vždy o jeden do minulosti, aby byly v souladu se základním časem pásma vypravěče, tedy s préteritem._3 Začátečnické porozumění germánské PPŘ se ještě komplikuje dalšími vlastnostmi germánských jazyků, například tím, že sloveso v prézentu (za určitých okolností) může mnohem častěji než v češtině vyjadřovat budoucnost – pokud je takové sloveso součástí PPŘ, je většinou v préteritu, ale přitom může mít význam futura (!).
Z tohoto hlediska je česká PPŘ méně matoucí, „prézens postavy“ zůstává prézentem i v PPŘ a analogicky je tomu i se zbývajícími slovesnými časy. Tak alespoň vypadá běžný, široce rozšířený pohled na polopřímou řeč v češtině. Avšak Doleželovy znalosti PPŘ jsou hlubší než tento obecně přijímaný pohled, ve všech třech zmíněných pracích konstatuje, že z hlediska slovesných časů má čeština ve skutečnosti dva typy PPŘ. V tom druhém k posunu času dochází – Doležel uvádí několik příkladů, mezi nimi i tyto:
…(Nikola:) „Otec je v poli?“
(Matka:) Ne, byl doma …
(Matka) seděla a hleděla na dceru jako zkamenělá. Tak tohle byla Růža … To byla její Růženka, na které si kdysi zakládala._4
Doležel o této druhé variantě PPŘ mluví jako o polopřímé řeči „s absolutním préteritem, které vyjadřuje jak současnost, tak předčasnost i následnost (vzhledem k okamžiku mluvení). Polopřímá řeč je tak transponována do roviny ‚epického‘ času“ (Doležel 1993, s. 26). Existenci tohoto druhého typu PPŘ potvrzuje i Janoušková, která uvádí tyto příklady:
…Ale vzápětí mu [profesoru Wagnerovi] opět úzkost stáhla prsa: ach, jak to všechno dobře znal!
Znovu si je prohlédl a přemýšlel, co konkrétně se mu na nich nelíbí, – vždyť byly docela hezké, obzvlášť ta Denisa, […]._5
Nadále tedy mluvme o variantě č. 1 a č. 2. Troufám si tvrdit, že většina české odborné veřejnosti o existenci druhé varianty neví, s velkou pravděpodobností proto, že je v české literatuře méně běžná (k tomu se ještě vrátím v závěru). Zde se však nabízí velice zajímavá otázka, jestli se varianta č. 2 málo vyskytuje i v české překladové literatuře a jak se vůbec na tento druh PPŘ dívají překladatelé a translatologové. Doležel ve svých studiích zmiňuje článek Jitky Křesálkové Polopřímá řeč a nebezpečí, která v sobě skrývá pro překladatele (1957), v němž autorka „jiné využití [než odpovídá variantě č. 1, pozn. M. H.] slovesných časů v české polopřímé řeči (doložené z překladů) vytýká jako chybu“ (Doležel 1993, s. 42)._6 Zdá se tedy, že Doležel s Křesálkovou nesouhlasí. Autorka opravdu kritizuje zachovávání původních slovesných časů při překládání PPŘ z angličtiny, francouzštiny a němčiny, citované pasáže opakovaně popisuje pouze výrazy „správně“ vs. „nesprávně“, „špatně“, „chybně“ a v závěru článku klade překladateli na srdce toto: „Hlavně si však vždy uvědomme, že [PPŘ] je v podstatě řečí románových osob, tedy řečí cizí z hlediska vypravovatele […], a že s ní tedy také tak musíme zacházet a pamatovat, že čeština ve všech těchto případech klade sloveso takové, jaké by měla příslušná řeč přímá“ (Křesálková 1957, s. 40, kurzíva M. H.).
Nemohu to sice doložit žádnou statistikou, nicméně na základě osobní komunikace s řadou překladatelů a translatologů se domnívám, že mezi současnými překladateli do češtiny existuje jakýsi konsenzus, že polopřímá řeč se do češtiny má překládat tak, aby odpovídala variantě č. 1. Jinými slovy, většina dnešních překladatelů by zřejmě s Křesálkovou souhlasila, že jiný způsob převodu by zkrátka byl chybný. Pokud jsou však současní překladatelé přesvědčeni o tom, že překládat PPŘ způsobem č. 2 je nesprávné, neměla by to nějak reflektovat teorie PPŘ v češtině obecně? Někteří překladatelé si podle všeho myslí, že varianta č. 2 je v překladu za každých okolností chybná, a možná tedy vycházejí z přesvědčení, že v češtině vlastně ani neexistuje. Navíc lze předpokládat, že přinejmenším někteří překladatelé by od bohemistů‑teoretiků rádi slyšeli jasný názor na otázku, mají‑li překládat PPŘ vždy systémově důsledně, anebo jestli mají k PPŘ přistupovat ad hoc, tedy podle toho, zda se dle jejich subjektivního pocitu pro každou jednotlivou pasáž/odstavec/větu hodí spíše varianta 1, nebo varianta 2.
V závěru se pokusím k tomuto komplexu otázek zaujmout určité stanovisko, nejprve však pokládám za nutné pojednat o jednom významném aspektu české PPŘ, který se týká historie překladu do češtiny. Jako východisko opět ocituji Doležela, který v Narativních způsobech v české literatuře přichází s velmi zajímavou hypotézou, jež v jeho předchozích pracích o PPŘ chybí: „Je možné, že polopřímá řeč s absolutním minulým časem vznikla v češtině pod vlivem překladů“ (1993, s. 26). Tuto domněnku lze sice těžko prokázat, ale myslím si, že Doležel může mít pravdu. Někteří překladatelé a translatologové by navíc Doleželovo tvrzení možná modifikovali takto: „pod vlivem špatných překladů“. Každopádně poznatky, které jsem nabyl studiem některých starších překladů ze severských jazyků do češtiny, Doleželovu hypotézu podporují.
Jak nezabít autorovi postavu
Přestože, jak jsem uvedl výše, dnes mezi českými překladateli patrně vládne konsenzus, že polopřímá řeč v germánských jazycích by se měla do češtiny převádět způsobem č. 1, nebylo tomu tak vždy. Podíváme‑li se do starších překladů ze severských, respektive severogermánských literatur, řekněme zhruba od poloviny 19. století do poloviny 20. století, zjistíme, že řada dřívějších překladatelů při převodu PPŘ zcela běžně dodržovala slovesné časy originálu. Některé starší překlady severské prózy jsou tedy plné polopřímé řeči typu č. 2. Obávám se, že situace je podobná i ve starších českých překladech z některých jiných jazyků (koneckonců o tom mnohé napovídá i článek Křesálkové), ale to přenechám odborníkům na jiné literatury, možná je situace v překladech ze „světových“ jazyků o něco lepší. Každopádně se zdá, že trvalo poměrně dlouhou dobu, než překladatelé jako určitá profesní skupina dospěli k názoru, že je lepší, ne‑li jedině správné, překládat PPŘ způsobem č. 1. Starší překlady s variantou č. 2 tak mohly opravdu dlouhodobě ovlivňovat české spisovatele v práci s literárním jazykem, jak naznačuje Doležel.
Zároveň však ihned musím obraz, který jsem právě nastínil, poněkud zjemnit. Málokdo z překladatelů, kteří ve starších překladech v principu dodržovali slovesné časy germánské PPŘ, tak činili opravdu důsledně. A právě to je na celé věci obzvlášť zajímavé. Lze si totiž povšimnout, že překladatelé nemohli za všech okolností dodržet časy originální PPŘ. Charakteristické vlastnosti českého jazyka si zkrátka v mnoha případech nedůslednost vynutily. Starší překlady tedy nikdy nevypadají tak, že by se v nich vyskytovala výlučně varianta č. 2, většinou v nich najdeme nekonsekventní směsici obou variant PPŘ. Co se tedy týče polopřímé řeči, lze starší překlady označit za nesystémové. V textech najdeme mnoho případů, kdy překladatel převádí dlouhé pasáže PPŘ způsobem č. 2, ale občas si nemůže pomoci a použije variantu č. 1, protože jinak by daná věta v češtině buď působila přinejmenším podivně, nebo by měnila smysl originálu, případně by nedávala smysl vůbec. Jako příklad uvedu pasáž ze staršího českého překladu románu Knuta Hamsuna Mystérie (Mysterier, 1892). Nejprve se však podívejme na novější verzi téže pasáže:
…Učitel, jinak mlčenlivý muž, který jen zřídkakdy pronesl slovo, byl už úplně opilý, a v rozjařené náladě a s planoucími tvářemi hlasitě vykládal, co mu slina na jazyk přinesla. Máme tu třeba Srbsko, kde osmdesát procent obyvatelstva neumí číst ani psát. Vypadá to tam snad líp? Ano, to se ptá! A výhrůžně se rozhlížel po ostatních, ačkoliv mu živá duše neodporovala (Hamsun 2000, s. 87, kurzíva M. H.)._7
Vyznačená pasáž je polopřímá řeč a všechna slovesa v ní obsažená jsou v prézentu, jde tedy o překlad způsobem č. 1. V norském originále jsou však tatáž slovesa v préteritu._8 Ve starším českém překladu románu se Milada Lesná‑Krausová jako obvykle drží préterita, avšak v jednom případě si nemůže pomoci – sloveso „neumí“ je v prézentu:
…Profesor, tento mlčenlivý muž, který zřídka nebo nikdy nepronesl slovo, byl prostě již opilý a nyní v rozohnění nálady a s planoucími tvářemi mluvil nahlas o různých věcech. Tady bylo Srbsko, kde osmdesát procent obyvatelstva neumí ani číst, ani psát, bylo to u nás mnohem lepší? Ano, to se tázal! A profesor se rozhlížel s urputným výrazem, ačkoli živá duše mu neodporovala (Hamsun 1931, s. 80, kurzíva M. H.).
Pokud by překladatelka měla být důsledná, měla by i sloveso „neumět“ nechat v préteritu. Avšak věta „kde osmdesát procent obyvatelstva neumělo ani číst, ani psát“ by v češtině zněla přinejmenším podivně, v horším případě by čtenáři větě rozuměli tak, že takto to v Srbsku bylo v minulosti, ale teď už je situace jiná, což by neodpovídalo významu věty v originále. Prézens slovesa „neumět“ je tak na tomto místě vyloženě vynucený. I další podobné případy posunu časů směrem k variantě č. 1 nazývám tedy vynucenými.
Takovýchto příkladů ze starších překladů by bylo možné uvést mnoho. Někteří čeští badatelé by ale možná ani příklady tohoto typu nebrali jako nezpochybnitelný argument pro to, aby se PPŘ do češtiny překládala důsledně způsobem č. 1, koneckonců kdyby Lesná‑Krausová nechala v dané pasáži sloveso „neumět“ v préteritu, někteří by mohli argumentovat, že i tak bychom danou větu mohli chápat jako PPŘ, konkrétně jako variantu č. 2, vždyť se pasáž v principu příliš neliší od Doleželova příkladu „Ne, nebyl“ výše.
Z tohoto důvodu už další podobné příklady uvádět nebudu, místo toho uvedu příklad v jistém smyslu možná extrémní, ale dle mého názoru o to ilustrativnější. V již citovaném Hamsunově románu se rozhodne protagonista Nagel spáchat sebevraždu tím, že vypije lahvičku s jedem. Mezitím však jiná postava románu jed z lahvičky vylila a nalila do ní vodu, což Nagel netuší. Jeho pokus o sebevraždu se odehraje v kapitole 19, ale je pochopitelně neúspěšný, Nagel žije dále a vystupuje i v následujících kapitolách 20 – 22. Samotný pokus o sebevraždu je ve „správném“ překladu popsán takto:
…[R]ychle pozvedl lahvičku ke rtům a vypil ji.
V prvních okamžicích seděl stále vzpřímený, se zavřenýma očima, prázdnou lahvičku v jedné ruce a zátku v druhé. Všechno se to událo tak samovolně, že si to ani řádně neuvědomil. Až nyní, když bylo po všem, se mu hlavou začaly pozvolna honit myšlenky, otevřel oči a zmateně se rozhlédl. Tohle všechno, tyto stromy, nebe, tuto zem, už nikdy neuvidí. Jak zvláštní! Jed se mu už plíží tělem, proniká jemným tkanivem, razí si modrou cestu do jeho žil. Za chvilku nastanou křeče a za další chvilku zde bude ležet ztuhlý (Hamsun 2000, s. 300–301, kurzíva M. H.).
Zvýrazněná pasáž jsou pochopitelně Nagelovy myšlenky v polopřímé řeči a Kadečková ji správně překládá tak, že se drží slovesných časů vycházejících z časové pozice postavy, jde tedy o českou variantu PPŘ č. 1. V originále je ovšem PPŘ opět v čase minulém,_9 a to včetně poslední věty „Za chvilku nastanou křeče a za další chvilku zde bude ležet ztuhlý“. V případě této věty v původním norském textu („om litt fik han krampe, litt efter lå han stiv“) jde totiž o jeden z těch případů, o kterých už jsem se zmínil výše: pokud v přímé řeči v norštině sloveso v prézentu vyjadřuje budoucnost („om litt får han krampe, litt efter ligger han stiv“), transponováno do polopřímé řeči se musí změnit na préteritum (fik, lå), nicméně si podrží význam futura. Ve starším překladu románu se Lesná‑Krausová jako obvykle snaží dodržet v dané pasáži PPŘ minulý čas, avšak nemůže být důsledná, u prvního a posledních dvou sloves v PPŘ si český překlad opět vynutí časový posun, tentokrát do futura:
…A zvedne lahvičku rychle k ústům a vypije ji.
V prvních okamžicích seděl ještě vzpřímeně, se zavřenýma očima, prázdnou lahvičku v jedné ruce a zátku v druhé. Všechno šlo tak snadno, že to ani řádně nesledoval. Nyní teprve mu počaly znenáhla proudit myšlenky do hlavy, otevřel oči a rozhlédl se zmateně. Tohle všechno, tyto stromy, tuto oblohu, tuto zem teď již nikdy neuvidí, jak to bylo podivné! Jed se mu již plížil po těle, pronikal jemným vazivem, razil si modrou cestu do jeho žil, za chvíli dostane křeče, za chvíli potom bude ležet ztuhlý (Hamsun 1931, s. 300, kurzíva M. H.).
Proč jsem tento případ vynucení časového posunu nazval extrémním? Jednoduše proto, že zde jiné řešení než převést část této PPŘ do futura, tedy přidržet se časové pozice postavy, absolutně není možné. Kdyby Lesná‑Krausová důsledně přeložila slovesné časy tak, aby odpovídaly originálu, musela by protagonistu nechat předčasně zemřít (!): „Tohle všechno, tyto stromy, tuto oblohu, tuto zem teď již nikdy neuviděl, jak to bylo podivné! Jed se mu již plížil po těle, pronikal jemným vazivem, razil si modrou cestu do jeho žil, za chvíli dostal křeče, za chvíli potom ležel ztuhlý.“ Použití varianty české PPŘ č. 2 zde tedy vůbec nepřichází v úvahu.
Představa, že by důsledným dodržováním slovesných časů originálu mohla překladatelka „přepsat“ Hamsunův román tak, že by jej předčasně ukončila smrtí hlavní postavy již v 19. kapitole, je samozřejmě absurdní a velice legrační, ale podobných extrémních případů vynuceného posunu časů bychom možná při pečlivém hledání našli ve starších překladech větší množství a možná by se nám pak přestaly jevit jako výjimečné. Každopádně všechny příklady vynuceného posunu časů, i ty, u nichž lze o jednoznačné nezbytnosti posunu přece jen trochu pochybovat, mi připadají v lecčem poučné, jak se nyní pokusím ukázat v závěru.
Závěr
Doležel má bezpochyby pravdu, když tvrdí, že v české próze existují dva typy polopřímé řeči, tedy výše uvedené varianty 1 a 2, a v tomto Doležel sehrál objevitelskou roli. Pokud se zeptáme, která z nich je správná a která nesprávná, přinejmenším v rámci původní české prózy se ptáme špatně. Každý, kdo se jen trochu podrobněji zabýval fenoménem polopřímé řeči, respektive otázkou hranic mezi pásmem vypravěče a pásmem postavy, ví, že ostrou hranici mezi přímou, nepřímou a polopřímou řečí lze sice vést jasně na dobře zvolených jednoznačných příkladech (většinou krátkého rozsahu), ale jinak v textech najdeme obrovské množství pasáží, které jsou hybridní povahy, tj. hranice mezi pásmem vypravěče a pásmem postavy se stírají. Tvrdí to ve svých pracích opakovaně Doležel i mnoho dalších naratologů, například Stanzel:
…[F]enomén polopřímé řeči nevidíme izolovaně ve větě, ale v souvislosti s jinými, příbuznými jevy daného způsobu vyprávění a uvnitř delšího textu. […] Pojímání polopřímé řeči ve větším vypravěčském kontextu se zdá být oprávněné i z hlediska čtenáře, protože čtenář nevnímá skoro nikdy polopřímou řeč samotnou, nýbrž vždy spolu s více jinými příbuznými prvky. […] Polopřímá řeč se nedá chápat jako jednotná a uzavřená kategorie, nýbrž také jako kontinuum forem a jejich příslušných modifikací (Stanzel 1988, s. 230).
Z těchto důvodů i Doležel mluví jednak o řeči polopřímé, jednak o řeči smíšené:
…Jestliže […] znaky subjektivity [rozuměj pásma postav(y), pozn. M. H.] jsou rozptýleny po objektivní osnově jako samostatné a pohyblivé signály, kombinujíce se v různých dávkách a konstelacích se stejně osamocenými znaky promluvové objektivity, protiklad mezi oběma narativními promluvami mizí. Slučují se do nového promluvového typu, do smíšené řeči. Protože povaha smíšené řeči závisí pouze na hustotě těch či oněch signálů, narativní text tohoto typu nelze jednoznačně identifikovat a zřetelně členit. Vzniká komplex dvojznačné, nestálé, měnlivé jazykové výstavby, oscilující mezi póly promluvové subjektivity a objektivity (Doležel 1993, s. 33).
Nechci téma tohoto článku komplikovat pojednáním o kategorii smíšená řeč, zmiňuji ji zde proto, že je s polopřímou řečí úzce svázána a že možná ještě lépe ilustruje to, na co chci poukázat. Mezi polopřímou a smíšenou řečí totiž „neexistuje ostrá hranice […]. Rozdíl mezi [nimi] je dán pouze hustotou, koncentrací distinktivních znaků pásma P [promluvového pásma postav]“ (Doležel 1960, s. 96). Pokud toto tvrzení dovedeme do důsledků, můžeme říci, že vlastně i v rámci Doleželovy vlastní terminologie bychom mohli některé věty polopřímé řeči typu č. 2 považovat za věty řeči smíšené. Pak bude o to zřejmější, řekneme‑li, že krásná literatura je plná vět, které nerespektují abstraktně stanovené hranice mezi přímou, nepřímou a polopřímou řečí, ale v kontextu konkrétních pasáží jsou opodstatněné, mají svůj estetický účin. Vyžadovat od českých spisovatelů, aby důsledně používali pouze variantu PPŘ č. 1, protože varianta č. 2 je chybná, je tedy samozřejmě nesmysl._10 Obě varianty mají v původní české próze své místo.
Zároveň si však myslím, že v případě překládání z cizích jazyků do češtiny bychom k fenoménu polopřímé řeči přece jen měli přistupovat jinak. Pro tento účel bychom se podle mého názoru měli ptát, zda by český autor použil ve svém původním textu variantu PPŘ č. 2 stejně často jako variantu č. 1. Na základě následujícího citátu by se mohlo zdát, že v češtině je varianta č. 2 poměrně běžná – poté, co Doležel pojedná o variantě č. 1, uvede variantu č. 2 těmito slovy: „Avšak v moderní próze nalézáme i řadu případů odchylných, které nemůžeme vykládat jen jako ‚výjimky‘“ (Doležel 1958, s. 27). K tomuto Doleželovu tvrzení se stavím poměrně skepticky. Varianta 2 se možná v české próze vyskytuje častěji, než si většina české odborné veřejnosti myslí, nicméně připadá mi, že jde skutečně spíše o výjimky. Rád se nechám nějakou studií přesvědčit, že tomu tak není, ale pokud se nemýlím, zatím žádná práce, která by statisticky prokázala velký výskyt varianty č. 2 v původní české próze, neexistuje. Prozatím se tedy spíše kloním k názoru Janouškové, která tvrdí, že „[t]ranspozice do préterita je [v češtině] spíše výjimkou […]“ (s. 65).
Důvod, proč varianta č. 2 je v českém jazyce výjimečná, spočívá v inherentních vlastnostech češtiny jako slovanského jazyka. Jinými slovy, „[s]hoda času PPŘ s časem PP v jazycích slovanských je […] vynucována jejich strukturními vlastnostmi […]“ (Adam 2003, s. 122). K tomu lze ještě dodat, že Janoušková zdůvodňuje výjimečnost PPŘ č. 2 v češtině takto:
…[P]odmínkou [transpozice české PPŘ do préterita] je zachování jednoznačných časových vztahů (předčasnost/současnost/následnost) mezi dějem a postavou. […] Většinou při reprodukci pronesené promluvy pomocí polopřímé řeči není transpozice do préterita možná, protože je nutné odlišit děj předčasný od současného, což je v češtině možné pouze použitím préterita v předčasném významu a prézentu ve významu současném. Při transpozici prézentu do préterita by se vztah současnost – předčasnost (děje vzhledem k postavě) neutralizoval (Janoušková 2001, s. 65).
Zdá se tedy, že varianta polopřímé řeči č. 1 je pro češtinu mnohem přirozenější než typ č. 2. Proto překladatelé, kteří při převodu PPŘ do češtiny důsledně používají pouze variantu č. 1, činí dle mého názoru dobře; domnívám se, že k variantě č. 2 by se měli uchylovat jen výjimečně. Doleželův výrok o tom, že příklady PPŘ transponované do préterita „nemůžeme vykládat jen jako ‚výjimky‘“, je tudíž třeba brát s rezervou, varianta č. 1 v češtině podle všeho výrazně převládá. Žádný za všech okolností platný neotřesitelný argument proti používání PPŘ č. 2 v překladech do češtiny zřejmě sice nebude nikdy možné najít, nicméně přirozené vlastnosti českého jazyka by měly být dostatečným důvodem. Koneckonců jsou to přirozené vlastnosti češtiny, které mohou za to, že – jak ukázal posledně uvedený příklad překladu z norštiny – výběr mezi variantami 1 a 2 někdy může být otázkou života a smrti.
POZNÁMKY
_1
Kromě románských, germánských a slovanských jazyků lze polopřímou řeč nalézt např. v čínštině, japonštině, korejštině, finštině, turečtině a hindštině – viz Fluderniková 1993, s. 99, kde jsou zmíněny ještě některé další jazyky.
_2
Viz též Doležel 1958, s. 22, pozn. 6.
_3
Totéž platí velmi často i v případě, že vyprávěcím časem je historický prézens.
_4
Doležel 1958, s. 27. První citát je z Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka, druhý z Pujmanové Života proti smrti, kurzíva L. D. Další příklady viz tamtéž a Doležel 1960, s. 75.
_5
Janoušková 2001, s. 64. První citát je z Hostovského románu Cizinec hledá byt, druhý z Vieweghových Účastníků zájezdu, kurzíva J. J.
_6
Viz též Doležel 1960, s. 74.
_7
Překlad Heleny Kadečkové jsem zde podstatně pozměnil, aby pro ilustraci více odpovídal originálu. Kadečková se totiž rozhodla přeložit PPŘ v tomto odstavci značenou řečí přímou, tedy včetně doplnění uvozovek, které v originále nejsou.
_8
Adjunkten, denne tause mand som sjælden eller aldrig gav en lyd fra sig var simpelthen allerede fuld og nu i stemningens hete og med blussende kinder talte han høit både om det ene og det andre. Der hadde vi nu Serbien hvor otti procent av befolkningen hverken kunde læse eller skrive, stod det så meget bedre til der? Ja, han måtte riktig spørre! — Og adjunkten så sig om med bister mine skjønt ikke en sjæl hadde motsagt ham. (Hamsun 1954, s. 194, kurzíva M. H.).
_9
Og han hæver glasset hurtig til munden og tømmer det.
I de første øieblikke sat han endnu opret, med lukkede øine, med det tomme glas i den ene hånd og med proppen i den andre. Det hele var gåt så villig at han ikke hadde fulgt rigtig med. Nu bakefter begyndte tankerne litt efter litt å strømme ham til hodet, han åpnet øinene og så sig forvildet om. Alt dette, disse trær, denne himmel, denne jord skulde han nu aldrig se mere. Hvor det var forunderlig! Allerede snikte giften sig om inde i ham, trak sig gjennem fine væver, brøt sig en blå vei ind til hans årer; om litt fik han krampe, litt efter lå han stiv (Hamsun 1954, s. 344, kurzíva M. H.).
_10
Někteří dřívější badatelé, např. Jiří Haller, však na takovéto otázky, zdá se, nahlíželi jinak. Srov. Doležel 1958, s. 40, pozn. 28: „Také Haller uvádí [v článku Řeč přímá, nepřímá a polopřímá, 1929, pozn. M. H.] některé případy dvojznačné Pp řeči; velmi naivně však tuto dvojznačnost považuje za ‚stylistickou nepřesnost‘ […].“
LITERATURA
Adam, Robert: Formy podání řeči. Slovo a slovesnost 64, 2003, č. 2, s. 119–128.
Doležel, Lubomír: Narativní způsoby v české literatuře. Český spisovatel, Praha 1993.
Doležel, Lubomír: O stylu moderní české prózy. Výstavba textu. ČSAV, Praha 1960.
Doležel, Lubomír: Polopřímá řeč v moderní české próze. Slovo a slovesnost 19, 1958, s. 20–46.
Fludernik, Monika: The Fictions of Language and the Languages of Fiction. The Linguistic Representation of Speech and Consciousness. Routledge, London 1993.
Hamsun, Knut: Mysterie, přel. Milada Lesná‑Krausová. Alois Hynek, Praha 1931.
Hamsun, Knut: Mystérie, přel. Helena Kadečková. 2. vyd. Odeon, Praha 2000.
Hamsun, Knut: Mysterier. In: Samlede verker, sv. 1. 5. vyd. Gyldendal, Oslo 1954, s. 141–373.
Janoušková, Jana: Polopřímá řeč. FF UK, Praha 2001 (diplomová práce).
Křesálková, Jitka: Polopřímá řeč a nebezpečí, která v sobě skrývá pro překladatele. Dialog. Zprávy a materiály Kruhu překladatelů 1, č. 1, s. 18–42.
Stanzel, Franz K.: Teorie vyprávění, přel. Jiří Stromšík. Odeon, Praha 1988.
RÉSUMÉ
Free Indirect Discourse and the Obligatory Tense Shift in Czech
The article deals with the question of tenses in free indirect discourse (FID) in Germanic languages and in Czech. While a tense shift from the present into the past is a regular feature of free indirect discourse in Germanic languages where FID usually has to accommodate to the standard narratorial tense, i.e., the preterit, such a shift normally does not occur in Czech. The Czech FID commonly preserves the tense which is given by the temporal orientation of the character – the present tense remains present. However, Lubomír Doležel has pointed out that in modern Czech prose one can also find a second type of FID in which a tense shift into the past does occur. The present article argues that this type 2 is exceptional in fiction produced by Czech writers, but it appears frequently in older translations from Germanic languages into Czech. Nonetheless, most translators nowadays consider this way of translating FID as incorrect. Using examples from texts translated from Norwegian, the author of the article shows that type 2 is relatively unnatural in Czech due to the inherent qualities of Czech as Slavic language. Translations of FID which attempt to preserve the tense system of the Germanic original cannot be consistent, because the Czech language often requires a tense shift to the more natural type 1. Therefore it is indeed a better practice to translate Germanic FID into Czech by using type 1, despite the fact that type 2 sometimes occurs in original Czech fiction.
