Překlady

1.

Článek sociálního pedagoga a kulturního sociologa z Uppsalské univerzity Donalda Broadyho byl ve švédském originále Inledning: en verktygslåda för studier av fält (Úvod: sada náčiní pro studia pole) publikován v roce 1998 jako úvod ke sborníku Kulturens fält (Kulturní pole; Daidalos, Göteborg). Tento švédský sborník byl vydán přibližně současně se švédským překladem studie Pierra Bourdieua Les Règles de l’art (Pravidla umění) a byl prezentován jako „první zpráva ze severských zkušebních ústavů“.

Pole je svět sám pro sebe. Krátce řečeno, účastníci jsou zde na sobě závislejší než na světě okolním. Jako komprimovanou definici by bylo možné například navrhnout formulaci tohoto typu: pole je systém vztahů mezi pozicemi obsazenými lidmi a institucemi, bojujícími o něco, co mají společné. Vezměme si jako příklad pole umění. Obývají jej umělci, kritici, galeristé, historici umění a další osoby. Existují zde instituce jako muzea umění a galerie, umělecké časopisy a kulturní stránky denního tisku, umělecké školy a katedry či ústavy dějin umění, akademie a stipendijní komise.

Z autorů 20. století si Arendtová zvolila romanopisce, kteří ve svých fikcích podávají svědectví o historickém dění a odhalují svým současníkům jeho zastřený smysl. Cituje‑li ve svých textech často básníky (své přátele Randalla Jarrella a Roberta Lowella, ale také Rilka, Yeatse, Emily Dickinsonovou, W. H. Audena, Mandelštama, Valéryho nebo René Chara), není to pro mistrovství slova, ale pro moudrost jejich ohromujících líčení.

Co je postava?

Jedním z charakteristických rysů poststrukturalistické literární kritiky je něco, co by se dalo označit jako návrat ke klasikům. Předmětem četby dekonstruktivně orientovaných kritiků není již jen moderní či modernistická literatura, ale také starší literární díla, u nichž by se mohlo zdát, že se tomuto druhu čtení budou propůjčovat s jistými obtížemi.

První dvě kapitoly Hardyho Tess z d’Urbervillů tvoří zvláštně uspořádanou dvojici frontispisů k tomuto románu. První kapitola zaměřuje ničím nezkalený pohled na Johna Durbeyfielda, jehož fyzický zjev nám zjednává bezprostřední přístup k jeho věku („muž středních let“), zdravotnímu stavu („nohy měl vratké“), společenskému a ekonomickému statusu („okraj jeho klobouku se úplně prodřel“) a morálním sklonům („od přímého směru se vychyloval trochu doleva“)._1 Druhá kapitola žádný takový čitelný nebo dokonce jen konzistentní portrét nepředkládá.

_1 Když jsem před dvaceti lety končil svou základní školní docházku, používali jsme sešity, na jejichž obálce byl natištěn portrét charakteristické hlavy s popiskem „Julian Tuwim – nejvýznamnější polský básník 20. století“. Kdo by si tohle myslel dnes! Ještě teď lze rekonstruovat spletenec příčin, které vedly k této intronizaci ad usum delphini, ale – a to je jisté – půjde tu víc o kompromis vkusu, politické důvody atd., než o hodnotu samotné poezie.

Jan Patočka’s essay on German philosophical and aesthetic culture of the Beethoven era was originally published in Hudební rozhledy [Musical Outlooks] in 1971 (vol. 24, no. 1, p. 30–38, see also Umění a čas I, II, vols. 4 and 5 of Patočka’s Collected Writings ed. by I. Chvatík and D.

In the history of the human spirit, the seventy‑and‑five years of Beethoven’s lifetime span a closed period. This was a time of a future burgeoning yet not destined to ever become present, and of a past retrieved in its full specificity only to bring about sharp awareness of universal irretrievability. It was the last station on Europe’s path towards hubris of power, a rush for world dominance, and the subsequent catastrophe.