CO, KDY a JAK: K otázce postavy v literárním vyprávění
Co je postava?
1.1 Co je literární postava? Jaký je správný význam či definice termínu „literární postava“? Tyto dvě zavádějící otázky už způsobily mnoho nedorozumění a planých polemik v myšlení o literatuře. Z mého pohledu není literární postava (dále jen LP) nezávisle existující entitou, která by se dala popsat podle základních vlastností, ale spíše pojmovým konstruktem, který je závislý na způsobech své teoretizace, či teoretickým objektem, který v současné poetice existuje v několika alternativních verzích. Každá verze vnímá postavu jako cosi poněkud jiného. Termín LP je tedy polysémický, je užíván různými teoretiky pro označení různých konceptů či modelových objektů. Náš první úkol je proto metodologický: charakterizovat a objasnit různá současná pojetí postavy a usouvztažnit každé z těchto pojetí v jeho teoretickém rámci, v němž nachází své oprávnění. Teoretické a metodologické podklady, které nás vedou k výběru či preferenci určité koncepce postavy, je třeba zohlednit taktéž.
Naše preteoretická kulturní intuice by mohla sloužit jako vhodný výchozí bod pro takové objasnění. Termín LP sugeruje – alespoň těm, kdo jsou součástí soudobé západní kultury – jedince stvořeného ze slov, textově identifikovatelného prostřednictvím odkazovacího výrazu, vymyšleného autorem s určitým záměrem, jímž je například určitý dopad nebo efekt či vyjádření určitého sdělení („sdělení“ v širokém sémiotickém smyslu). Taková slovně vytvořená entita může také vytvářet obraz možného člověka či člověku se podobajícího individua s nonverbálními vlastnostmi a vztahy (Phelan 1989) nebo jakési „homo fictus“ (Hochman 1981). Ačkoli je možný jedinec evokován či vytvořen určitým textem, který postupně vzniká, není zredukovatelný do slov. Navíc je oddělitelný od textu, z něhož vzešel; může na něj být odkazováno v jiných textech i prostřednictvím různých médií a dokonce může projít procesem kulturalizace, jímž se stává částí či složkou všeobecného kulturního diskursu určité společnosti. Jinak řečeno, LP může požívat relativní autonomie. A co víc, může být občas neuvěřitelně podobný určitému skutečnému jedinci nebo celé skupině skutečných jedinců. Existuje tedy základní dualita mezi pojetím LP jako textově zakotvené entity a entity vypůjčené ze života (Fishelov 1990), textové a referenční entity (Mead 1990), anebo – jak zkouším navrhnout já – sémiotické a reprezentující entity. První pojetí je spojeno s postojem autorského publika, druhé s postojem narativního publika, jak si všiml Peter Rabinowitz (srov. Phelan 1989, s. 5). Zdravý rozum nám ale říká, že tato dvě pojetí postavy se vzájemně doplňují a že celý příběh dané postavy ve vyprávění může být vyjádřen pouze tehdy, když dostanou v mysli prostor obě pojetí.
1.2 Když postupujeme po škále, která sahá od označujícího k označovanému nebo od textuality k reprezentaci, lze v současnosti rozlišit čtyři teoretické modely LP, přičemž každý z nich slouží jako vysvětlení jednoho aspektu z celkového tušení toho, co daná oblast skrývá. Tyto čtyři modely lze označit takto:
a) postava jako tematická entita diskursu;
b) postava jako umělý konstrukt či prostředek;
c) postava jako tematický prvek;
d) postava jako neaktuální individuum ve fikčním (možném) světě. James Phelan nedávno vydatně popsal tři posledně jmenované typy. Využiji proto jeho vymezení a přidám některá doplnění, jež se budou snažit zařadit každou z těchto koncepcí v širší teoretický kontext.
A. Když je LP brána jako tematická entita daného diskursu, pozornost je zaměřena na povahu a vzájemný vztah tří variant odkazovacích výrazů (vlastní jména, určující popisy, zájmena), která ji charakterizují. Řídícím teoretickým paradigmatem je zde textová lingvistika, v níž se osoba stává gramatickou osobou a vyprávění se jeví jako složitá struktura odkazujících výrazů a jejich vzájemného působení.
B. Pokud je LP nahlížena jako umělost či konstrukt, naším hlavním zájmem jsou materiály a procesy, skrze něž je tato reprezentující jednotka projektována či konstruována. Jinými slovy jde o ono jak, v popředí našeho zájmu stojí proces vytváření, vznik iluze reprezentace. Poněkud rozšířený pohled by v tomto kontextu chápal LP jako umělecký prostředek, jako nástroj směřující k určitým rétorickým či uspořádávacím cílům, k vytváření estetického účinku toho či onoho druhu. Prvořadou kategorií není v tomto případě text, ale spíše estetický objekt nebo umělecké dílo. Literární vyprávění, stejně jako ostatní umělecké výtvory, je nahlíženo jako artefakt s určitým designem, jako produkt zacílené intelektuální aktivity svých tvůrců, což platí i pro každou jeho součást, tedy i pro LP. My čtenáři jsme v tomto kontextu zváni k pozorování způsobů, jakými je postava v literárních textech utvářena.
C. Vidíme‑li v LP tematický či ideový prvek, chápeme ji jako pojmenovaného jedince vyjadřujícího určitá tvrzení či předpoklady. Vlastnosti LP jsou pak viděny jako prostředky vyjádření myšlenek. Obdobně pak budou vzájemné vztahy mezi jedinci ve vyprávění představovat vzájemné vztahy mezi myšlenkami a postoji. Když se vydáme tímto směrem, mohli bychom tvrdit, že LP je zde nazírána jako obrazná projekce jisté výchozí makrosémantické struktury, jako „antropomorfizované téma“. LP pak bude chápána jako projev (ztělesnění, konkretizace) obecné abstraktní intenzionální jednotky (názoru, hodnoty, teze) nebo jako označující, jehož označované tkví v hlubší konceptuální rovině textu.
D. LP si ale také často představujeme jako obraz možné osoby nebo alespoň jako hypotetickou entitu analogickou k lidskému jedinci (Hochman 1981, s. 26). Atributy textově pojmenovaného jedince jsou pak vnímány jako charakteristické vlastnosti, jež ve svém celku vytvářejí iluzi osoby či „existentu“ (Chatman 1978). Rozvedeme‑li znovu Phelanův výklad, mohli bychom pokládat tohoto non‑aktuálního jedince za člena určité non‑aktuální, fikční situace nebo světa, v němž k němu lze odkazovat, lokalizovat je v časoprostoru; tento jedinec může mít lidské vlastnosti či vlastnosti podobné těm lidským, stejně jako vztahy nejrůznějších typů: fyzické, vzorce chování, společenské, komunikační a mentální (psychologické). Taková hypotetická bytost může být také obdařena vnitřními stavy, znalostmi a soubory toho, v co věří, vzpomínkami, postoji a záměry, tj. vědomím, přináležitostí a osobností. Tento ontologický pohled nachází svůj teoretický základ v možných světech sémantiky vyprávění, jak ji zpracovali Doležel (1989), Pavel (1986) a Ryanová (1985). Základním předpokladem je zde to, že literatura, a zejména literární vyprávění, je sémiotickým mechanismem pro konstrukci alternativních světů. Jedinci, kteří obývají tyto světy, mají radikálně odlišný způsob bytí od skutečných jedinců a jejich vlastnosti a vztahy nesmějí být omezeny na ty, jež jsou možné v aktuálním světě. Naopak není žádný důvod, proč by soubory vlastností těchto jedinců, stejně jako zákony světa, v němž žijí, neměly, kromě jistých okolností, být stejné jako ty, o kterých si myslíme, že existují ve světě našem.
1.3 Všechny čtyři předcházející pojetí LP jsou zakotveny v ucelených, dobře zpracovaných teoretických rámcích, přičemž v nich není jediný nezávisle existující objekt zvaný „LP“, které by jediné z těchto pojetí dokázalo uchopit adekvátně a správně. Výběr mezi těmito pojetími v obecném i konkrétním případě tudíž nemůže vycházet z kritéria korespondence nebo koherence. Tato čtyři pojetí a také teorie, jimiž jsou podložena, nemůžeme brát jako na pravdy založené na principu „buď toto, anebo ono“, ale měli bychom je vnímat jako na kognitivní nástroje, pomůcky či jakési výrazné body, jež se kdykoli nabízejí jako možnosti pro teoretizaci. Člověk si může vybrat to, co se právě jeví jako produktivní pohled na oblast, která jej právě zajímá. Teoretik vybírá podle užitečnosti a produktivity určitých hledisek, s jejichž pomocí lze nahlížet na fikční jedince (Cebik, s. 76–77). Pokud mají teorie nabízet použitelné odpovědi, pak různé otázky a cíle výzkumu povedou k různým koncepcím postavy – vždy z hlediska toho, co se jeví být nejvhodnější pro daný úkol. Různé koncepce se projeví jako stejně produktivní, byť budou vycházet z odlišných předpokladů. Metateoretická kritéria výběru určitého pojetí LP ale zahrnou přinejmenším:
– Badatelovo zacílení: abstraktní a neměnné (témata) nebo specifické a proměnné (jedinci, konstrukty).
– Širší kontext každého zkoumání. Pro zkoumání intelektuálních dějin by LP mohla být nejlépe nahlížena tematickým prizmatem. Pro práci zkoumající rozdíl fikčního a non‑fikčního přinese bohatší a zajímavější výsledky pojetí LP jakožto možného jedince.
– Obecně přijímané teoretické paradigma: předpoklady o podstatě literárního díla (slova nebo světy), relativní váha jeho vyjádření a obsahových aspektů, jeho kognitivní a estetické funkce a jeho schopnosti reprezentace.
1.4 Doposud jsme si přiblížili různé koncepty LP, které mohou být uplatněny z metodologické či metateoretické perspektivy. Lze však uplatnit i zřetel intratextuální. James Phelan, jehož přínos je v této oblasti zcela zásadní, chápe rozdílné koncepce LP nikoli jako perspektivy aplikované na text tím kterým vědcem, ale spíše jako tři rozličné dimenze významu (způsoby signifikace), které jsou vlastní samotnému textu a které koexistují kdykoli, když je v textu nalezen jedinec s určitými atributy. Phelan nerozebírá textově lingvistickou perspektivu, neboť ji zřejmě bere jako samozřejmé východisko pro další tři perspektivy. Ta může hrát podstatnou roli snad u některých postmoderních textů. Podle Phelana – a já s ním plně souhlasím – nebývají aktualizovány či aktivovány všechny možnosti významu stejně, ale aktualizují se v každém textu či textovém segmentu v závislosti na jeho konkrétní struktuře. Phelan předkládá jinou, poněkud odlišnou verzi svého vnitrotextového pohledu, když mluví o třech koncepcích LP jako o třech funkcích, jež mohou ztělesňovat či doplňovat informaci o jedinci ve vyprávění. Phelanova syntetická funkce je de facto tradiční funkcí upozorňování na vlastní věcnost, tedy estetickou nebo poetickou funkcí, která zaměřuje pozornost na způsob konstruování každé textové jednotky, díky níž se i LP jeví jako umělecký postup. Podobně je Phelanova tematická funkce tradiční kognitivní či ideovou funkcí, zatímco mimetická funkce není ničím jiným než referenční nebo reprezentační funkcí. Je důležité zaznamenat, že tyto tři funkce mohou být ztělesněny nejen prostřednictvím fikčních individuí, ale i jakoukoli jinou jednotkou textu schopnou reprezentace, včetně událostí, stavů jevů a věcí a prostředí. Jak víme z prací Pražské školy, stejný textový prvek je schopný plnit simultánně několik funkcí, byť ne ve stejné míře. Vztahy mezi jakýmikoli dvěma či třemi funkcemi tudíž mohou být hierarchické (dominantní/podřízené), nebo mohou fungovat paralelně a lišit se, i když působí stejnou silou, nebo mohou být sloučené, nebo se mohou účelově křížit, a tím se vzájemně oslabovat. Phelan ukazuje Vlny Virginie Woolfové jako příklad textu, ve kterém jsou všechny tři funkce v dynamické rovnováze, kde mají stejnou důležitost. Jádro Phelanovy knihy je pak věnováno detailní analýze různých možných kombinací těchto tří funkcí v různých románech a fungování textu z hlediska určování jejich hierarchie.
1.5 Bez ohledu na naše rozhodnutí považovat konstruktivní, tematické a mimetické koncepce LP za teoretické perspektivy, textové možnosti významu nebo textové funkce, je teprve textový základ tím, co rozhoduje o smysluplnosti, užitečnosti či výhodnosti jednotlivých pojetí. Opět je třeba učinit několik obecných úvah:
– Rozsah a různorodost textových prvků, které mohou být uvažovány z hlediska dané perspektivy a hloubky, specifičnosti a obsahu informace (novost, netriviálnost) výsledných pozorování. Není třeba dodávat, že v některých textech mohou v tomto ohledu dvě různé perspektivy nabýt stejné hodnoty nebo váhy. Baruch Hochman nabízí zajímavý příklad postupné aplikace tematických a mimetických perspektiv ve dvou románech (Anna Kareninová a Na Větrné hůrce) a ukazuje, co nabídne každá z těchto perspektiv.
– Nosnost daného konceptu postavy z hlediska, nakolik poskytuje motivaci i pro výběr a uspořádání ostatních komponentů textu, jako jsou události, prostředí a způsob prezentace (fokalizace, ich forma/er forma).
– Žánr, k němuž analyzovaný text náleží. Alegorie nebo filozofická povídka používají základní témata a teze jako dominantní textové komponenty a LP se stává jejich znázorněním. Realistické romány 19. století poskytují pojetí literární postavy jako osoby s dominující perspektivou, zatímco v parodistickém vyprávění, kde převažuje intertextualita, se LP jeví především jako konstrukt. Francouzský nový román zase tyto tři koncepty odsunul a do popředí postavil lingvistické záležitosti textu – referenci a souběh odkazování.
Kdy se jedná o (mimetickou) postavu?
2.1 Ve většině teoretizací LP převažuje aspekt reprezentace či mimetického vztahu. Tento aspekt je nejen nejbližší naší počáteční, intuitivní koncepci, ale je také specifičtější než tematické či konstruktivní koncepce. Navíc je minimální identifikace jedince s predikáty vyjádřená v textu předpokladem pro tematickou a konstruktivní analýzu. Většina Phelanova článku, stejně jako celek esejů Davida Fishelova, Barucha Hochmana a Ilji Wachse či Geralda Meada, se zaměřuje na LP jako na možného jedince. Tento přístup bude od této chvíle také středem mého zájmu. Obecná otázka, „co je postava?“, se redukuje na specifičtější, „co je postava jakožto obraz možné osoby“? Tato otázka pak může být chápána jako otázka konstitutivních podmínek potřebných pro postavu jakožto možného jedince, který se vynoří z textu. Nyní vyvstávají dva základní druhy podmínek: textové a ontologické, přičemž textové podmínky jsou souborem umožňujícím podmínky ontologické.
2.1.1 Začněme s textovými podmínkami, vzhledem k tomu, že všichni v textu identifikovaní jedinci jsou buďto účastníky narativní situace (vypravěči a adresáti vyprávění), nebo účastníky líčených stavů jevů a věcí a událostí (narativní činitelé), nebo – v Hochmanově trefném podání – jsou „hlasy a figurami“. Vypravěči jsou nositeli první a nejpřednější logicko‑jazykové funkce či komunikační pozice: jsou abstraktními instancemi zprostředkování, sloužícími jako zdroj informací o vyprávěném. Jako původci vyprávění musí být vybaveni jistými informacemi a názory (soubory toho, co ví a o čem jsou přesvědčeni) o sdělovaném, ale i o obecném stavu světa. Zpočátku jsou striktně narativními hlasy či textovými perspektivami světa, o němž se vypráví. Otázkou tedy je, za jakých podmínek se mohou takto abstraktní, netělesné textové hlasy či komunikativní pozice proměnit v obrazy možných jedinců s vlastnostmi, které jdou nad rámec toho, co lze připsat vlastnímu narativnímu textu. Jinak řečeno, otázkou je, jaké druhy informací (textově explicitních či vyvoditelných) jsou schopné zajistit přechod od textu, který někdo vyjadřuje, k mluvčímu, který se zpoza textu vyjevuje. Jak ukazuje Phelanova diskuse o lyrických mluvčích (od textového mluvčího k lyrické osobě a zdramatizovanému mluvčímu), jde o obecný diskursivní problém, který není omezen pouze na vyprávění. Dále je třeba uvést, že ne všechny lyrické a narativní texty umožňují, vyžadují či garantují extrapolaci narativní figury. Jde tedy o volitelnou kategorii pro teorii postavy, nikoli o narativní činitele. Pokud se rozhodneme jít tímto směrem, musíme pamatovat na to, že vypravěč není podle definice nic víc než lokuční činitel, takže jediným zdrojem informací o něm je jeho průběžná řečová činnost nebo akt vypravování.
První fáze přechodu od textového hlasu k individuálnímu mluvčímu v jeho psychofyzické komplexnosti zahrnuje přijetí textu jako záznamu „makro“ řečového aktu či promluvy (sdělování). Ze slov napsaných v textu bychom se mohli pokusit obnovit celý řečový akt, včetně takových aspektů, jako je modalita a propoziční postoj. Pokud se to podaří, řečový akt je poté kontextualizován či situačně zasazen, tj. vztažen k souboru okolností provázejících jeho výskyt: fyzické a společenské prostředí, předcházející situace nebo události, identita mluvčího a posluchače a jejich vzájemné společenské vztahy. V případě fikce je zřejmé, že jediným zdrojem takových kontextualizujících informací jsou textové indikátory či znaky. Příležitostně může být řečová situace sama o sobě jedním z vyprávění; obsazuje odesilatele a příjemce do role autora a čtenáře jako v Diderotově Jakubu fatalistovi. Je‑li možné provést kontextualizaci, tedy je‑li v textu dostatek zřejmých situačních indikátorů, můžeme přistoupit k vytvoření obrazu mluvčího na základě tří dimenzí komunikační situace: vztah mluvčího ke své řečové aktivitě (status), vztah k publiku (kontakt) a vztah k sobě (obraz sebe sama). V některých případech můžeme postoupit o krok dál a snažit se rekonstruovat osobnost mluvčího, včetně jeho charakterových vlastností, hodnot a postojů. Lingvisticky orientovaní literární vědci, jako např. Banfield a Doležel, popsali gramatické a stylistické rysy, které slouží jako databáze pro konstrukci mluvčího. Obsahují deixi, systém tří osob a tří časů, způsoby odkazování mluvčího k sobě samému, alokuci vůči adresátovi, stylistický registr či subjektivní sémantiku atd. (klasický výčet u Doležela 1973). Pravidla vyvozování, která stanovují personologický význam těchto lingvistických a stylistických rysů, jsou mnohem složitějším problémem, protože závisí na společenských a kulturních normách a v případě literatury též na obecných konvencích. Značná část obrovského množství prací v lingvistické pragmatice a v teorii řečových aktů, se těmito otázkami v posledních dvaceti letech zabývala a některé soubory pravidel (např. implikatura) byly formulovány a všeobecně přijaty. Významný díl této pragmatické perspektivy se stal součástí naratologie v knize The Narrative Act Susan Lanserové, zvláště pak v kapitolách 4 a 5 (Lanser 1981). Její kniha nabízí mnoho cenných poznatků o tom, jak řečové akty a jejich kontexty vytvářejí obraz vypravěče.
2.1.2 Narativní činitelé, čili identifikovatelní jedinci s danými vlastnostmi, musejí být podle definice zmíněni v každém vypravěčově odkazu k narativní doméně. Navíc je jim k dispozici celé spektrum možných činností. Klíčovou otázkou tedy je: jaké jsou hlavní textové zdroje informací o vlastnostech těchto narativních činitelů? Dva druhy zdrojů jsou všeobecně uznávané: přímé, tj. explicitní charakterizační sdělení vyřčená vypravěčem, a nepřímé, tj. implicitní, zahrnující čtyři skupiny údajů obsažených ve vypravěčově zprávě. Jedná se o verbální, fyzické a duševní akce a interakce (dynamické motivy) narativního činitele; fyzické atributy narativního činitele, jeho přirozené a člověkem vytvořené prostředí (statické, indexové motivy); jeho formální vztahy k ostatním narativním činitelům, jako jsou analogie, paralelismus a kontrast; a intertextové vzory, jako např. paralelní dějové linie či vložené příběhy. Zatímco akce je zdrojem nepřímých informací o určitém činiteli v aktuálním světě, další tři zdroje závisejí převážně na sémiotických konvencích. Všimněme si také, že charakterizační výpovědi učiněné narativním činitelem, které se vztahují k němu nebo k jinému činiteli, vždy implicitně vyjadřují svého tvůrce, ale jsou platné pouze tehdy, pokud nejsou vyvráceny vypravěčem. Ve snaze extrahovat podstatu, tj. vlastnosti a dispozice, narativního činitele z výše uvedených implicitních zdrojů musí čtenář vykonávat trvalou inferenční aktivitu. Dá se říci, že autor vytváří možný svět prostřednictvím produkce textu, zatímco čtenář začíná u textu, jenž mu slouží jako „soubor instrukcí pro oživení a sestavení tohoto světa a jeho obyvatel“ (Doležel 1989, s. 236). V případě postavy budou informace o akcích, prostředí či formálních vzorech sloužit jako předpoklad, zatímco výpovědi o atributech narativního činitele budou tím, k čemu se dobíráme a co vyvozujeme.
Pokud má mít proces vyvozování (inference) nějakou intersubjektivní hodnotu, měl by být aktivitou založenou na pravidlech, která představují soubor důležitých norem či implikačních pravidel pro přechod od předpokladu k vyvozovanému závěru. Tato pravidla jsou ve své podstatě evidentně sémiotická nebo konvenční. První část Meadovy eseje vymezuje dva typy těchto pravidel, jež označuje jako referenční a textová. Referenční pravidla vycházejí z primárního modelu světa dané společenské skupiny, představují její kulturní, společenské a psychologické modely, její hodnotový systém a ideologii. Textová pravidla jsou vnitřně literární, spojená s žánrem, obdobím, školou či dokonce s jedním konkrétním autorem nebo textem. Je zcela zřejmé, že díla z různých období a různých žánrů se budou řídit různými vnitřně literárními pravidly inference. Primární modely světa se také vývojově mění a liší se i napříč kulturami. Také textové a životní modely světa a kódy vyvozování se mohou velmi lišit. Například ta stejná akce nebo prostředí mohou znamenat zcela odlišné vlastnosti činitele v dvorském eposu, psychologickém románu a v černé komedii. A co víc, daný význam může být v kterémkoli z těchto žánrů značně odlišný od toho, který je mu připisován v konkrétním modelu světa toho kterého čtenáře. Jak všichni víme, jedná se o všeobecné interpretační dilema.
Jedním ze způsobů, jak redukovat mnohost a rozličnost možných závěrů, je vycházet z předpokladu, že každý literární text je sémiotickým mechanismem pro ztvárnění jistého alternativního světa, jehož vnitřní normy významu a vyvozování se mohou lišit od pravidel jiných literárních děl, stejně jako od pravidel, která se považují za platná ve společenském, životním modelu světa. Základní zdroj pro stanovení implikačních pravidel konkrétního textového světa je proto poskytován zevšeobecňujícími tvrzeními o tomto světě, vytvářenými jeho globálním autoritativním vypravěčem, zejména pokud tento vypravěč funguje jako objektivní „hlas pravdy“. Již existující kodifikované žánry a dobové normy, ať už mimetické či formální, jež lze rozpoznat v daném textu, aktivují implikační pravidla, která jsou s nimi spojena. Vyvozování norem postavy v životním světě lze využít pouze tehdy, pokud nejsou v rozporu s textovými a generickými normami. Střet mezi pravidly vyvozování vlastností konkrétního narativního světa, třeba světa markýze de Sade nebo světa Célinova, nebo žánru černé komedie, a pravidly, jež jsou obsažena ve čtenářově společenském a psychologickém modelu skutečného světa, může být ve skutečnosti klíčovým zdrojem estetického účinku textu (šok, pobavení, výzva). Tento jev by byl kompletně zničen, pokud bychom chtěli přenést textové normy do životního světa určitého jedince. Pokud nemohou být pravidla vyvozování pro text stanovena, nebo pokud jsou uvedeny nespolehlivým vypravěčem, čtenář se musí rozhodnout, jakou cestou pokračovat. Může se pokusit nalézt generický model, který se nejvíce blíží danému textu a přijmout ho, nebo se může pokusit formulovat nový soubor implikačních pravidel aplikovatelných na tento text. Nicméně, myslím, že ve většině takových případů se projeví tendence přijmout model našeho vlastního životního světa._1
Dalším aspektem interakce mezi textem a čtenářem – kromě vyvozování závěrů o postavách – je zpětné vybavování si postavy a textové faktory, které toto ovlivňují. Naše vědomosti v této oblasti jsou stále útržkovité a vyžadují úzkou spolupráci mezi literárními vědci a kognitivními psychology. Mead poukazuje na jednu textovou techniku, která zlepšuje vybavování si postavy, a to opakující se použití fyzického detailu (vzhled, oblečení, gesta, prostředí). Takový opakující se detail pomáhá zafixovat si určitého jedince v naší mysli a přijímat další vlastnosti, kterými disponuje. Poměrně často získává ten který opakující se detail i symbolický význam a slouží jako zkratkovitý odkaz k souboru chování a myšlení dotyčného jedince.
2.2.1 Veškeré diskuse o ontologických podmínkách narativních jedinců musí začínat rozdíly mezi jedinci ve vyprávění a jedinci skutečnými. Toto téma je často probíráno ve filozofii pod nálepkou „možných jedinců“. Shoda panuje v tom, že se jedná o abstraktní objekty volně vzniklé v lidské mysli. Tyto objekty existují jako intersubjektivní kulturní objekty právě a pouze tehdy, pokud jsou uvedeny nebo popsány v textu. Vedou své životy v textu jako sled diskontinuitních etap jedince. Informace o nich jsou zcela vymezeny textovými daty, ať už explicitními či implicitními. Struktura toho, co jim přináleží, je determinována pouze částečně; jsou výrazně neúplnými entitami, jejichž mnohé vlastnosti navždy zůstávají neurčeny či nerozhodnuty. Jsou, stručně řečeno, schematickými bytostmi. Protože lidská představivost je nespoutaná, neexistuje žádná záruka toho, že všichni vytvoření jedinci budou odpovídat určitému vzoru pravidelnosti, koherence nebo soudržnosti určené logikou či vědou. V důsledku toho není individualita, jedinečnost a kontinuita v čase u non‑aktuálních jedinců na první pohled zaručena a zcela závisí na struktuře narativního světa, který obývají. Tyto obecné ontologické nedostatky jsou v literárním vyprávění kompenzovány základními konvencemi beletrie. Například v některých druzích literárního vyprávění je možné mít nepochybné povědomí o mentálních postojích a vlastnostech narativního činitele. Činitelé obývající stejný svět spolu souvisejí prostřednictvím stejných sémantických dimenzí. Veškeré podrobnosti o jejich vzhledu a prostředí jsou sémiotizovány a slouží jako označující znaky pro jejich společenské a duševní vlastnosti. Tyto vlastnosti jsou často určeny formálním a kompozičním schématem, jako je např. paralelismus nebo kontrast. Narativní jedinci jsou vybaveni specifickými textovými tradicemi a kódy: žánry, typologiemi a stereotypy, které slouží zároveň jako doplňky a jako zdroje potřebné pro další intertextovou charakteristiku. Obtížný a dosud nevyřešený problém se týká rozdílů mezi narativními jedinci, kteří jsou volně připojeni do výbavy světa, to jest zcela fikčními jedinci, a jedinci, kteří jsou variantami aktuálního, tedy mají totožné jméno a vlastnosti, které specifikují danou osobu aktuálního světa. Dobrý rozbor i s příklady, nesvázaný technicistním přístupem, hlavních rozdílů mezi aktuálními a fikčními jedinci můžeme nalézt v Hochmanovi (1981; kapitola 3).
2.2.2 Jako čtenáři intuitivně cítíme, že někteří jedinci ve vyprávění jsou náramně podobní aktuálním osobám (resp. určitým typům osob) a my je považujeme za zcela mimetické. Jiní jedinci, například v žánrech science fiction nebo v milostných příbězích, se vyznačují vlastnostmi, vztahy či kombinacemi, které nemohou existovat ve světě, jak jej známe. Přesto máme pocit, že mají nicméně reprezentativní sílu v tom, že uspokojují určitá minimální kritéria pro možné či představitelné jedince. V dalších případech, zejména v moderní literatuře, máme pocit, že textová data nemohou garantovat možné individuum a že nejsou ničím víc než právě jen textovými možnostmi reprezentace, jež nejsou aktualizovány. Analogický fenomén může být pozorován ve výtvarném umění, pokud se zaměříme na vývoj od obrazů trompe l´oeil k centralizované perspektivě a pak ke kubismu a k abstraktní malbě. Mimetická kritéria jsou podstatná, četná a jsou dána žánrem i obdobím. Kritéria zobrazování jsou naopak abstraktní, quasi‑logická a založená vždy na malém počtu případů. Jsou ale mnohem podstatnější než specifická mimetická kritéria. Každé kritérium zobrazování může být uspokojeno různými mimetickými způsoby, avšak pokud není nějakým konkrétním způsobem naplněno, nemůže v žádném případě vzniknout mimetický jedinec. Minimální kritéria pro možné jedince ve vyprávění mohou být alternativně vnímána jako základní vlastnosti všech LP, jaké musí mít jedinci ve vyprávěné fikční oblasti. Měl jsem již tu příležitost vytvořit soubor minimálních konstitutivních podmínek narativních jedinců (Margolin 1987), a proto zde předložím pouze stručný výčet těchto podmínek.
1. Existence: Členství textově identifikovaného jedince v oblasti vyprávění nebo v některé z jeho podoblastí by mělo být stanoveno jednoznačně, trvale a jasně.
2. Individualizace: Za každé situace by měl textově pojmenovaný jedinec vlastnit soubor znaků, atributů či individualizujících rysů, ať už extenzionálních (časoprostorové umístění, spolučinitelé), nebo intenzionálních (fyzické a duševní vlastnosti a vztahy).
3. Jedinečnost a výjimečnost: Pro každého jedince a každý stav jevů a věcí by měl existovat nejméně jeden určující popis odpovídající pouze tomuto jedinci v této situaci, což jej odlišuje od všech ostatních koexistujících jedinců.
4. Paradigmatická či simultánní jednota: Vlastnosti narativního jedince by měly za každého stavu jevů a věcí vytvářet určitý řád ve smyslu obecného vzorce, což umožňuje vymezit druh, typ nebo kategorii, do níž daný jedinec patří.
5. Syntagmatická a časová jednota: Různé časové etapy narativního jedince by měly umožnit jejich propojení do nadčasového vzorce.
Těchto pět podmínek je uspořádáno v sestupném pořadí, a to od nejzákladnějších k méně důležitým. Vývoj vyprávění od realismu přes modernismus k postmodernismu ukazuje proces, kde zpočátku je splněno všech pět kritérií, poté pouze první tři a nakonec žádná, což způsobuje úmyslnou smrt postavy.
Je možné vytvořit odpovídající soubor recepčních postupů, které by byl čtenář schopen úspěšně provést. Jedná se o následující kategorie: určení členství v narativním světě; označení vlastností; diferenciace; propojení vlastností; časová integrace. Komplexní, byť někdy matoucí kniha Thomase Dochertyho Reading (Absent) Character (1983) je dle mého názoru studií o rozpadu nebo neplnění výše uvedených podmínek a o nedostatku odpovídajících postupů čtení v současné literatuře, obzvláště pak v novém románu. Kniha si už svými vydatnými příklady a analýzami zaslouží důkladné studium. Z několika důvodů neměla doposud takový vliv, jaký by si zasloužila; takový důvod vidím v Dochertyho neschopnosti formulovat stanovené podmínky explicitně, dále v jeho častých zaměňováních rysů textových a rysů produkovaných čtenářem a také v tom, že implikuje rovnici mezi selháním těchto podmínek obecně a disociací subjektu v ich‑formovém vyprávění, což je již mnohem konkrétnější problém (viz 3.2).
Jaká je (mimetická) postava?
3.1 Taxonomie LP: Většina teorií i neformálních diskusí o LP končí návrhem klasifikací či taxonomií postavy. Obecně platí, že taxonomie jsou uspořádané způsoby organizování a kategorizace oblasti jevů podle jednoho nebo více obecných kritérií; jde o umísťování jednotlivých případů do předem definovaných šablon, které reprezentují jejich vlastnosti ve smyslu těchto kritérií. Může existovat několik alternativních systémů kategorizace pro tutéž oblast, přičemž se mohou uplatňovat různá kritéria. Volba mezi nimi závisí mimo jiné na badatelově předmětu zájmu a kontextu jejich potenciálního užití. Samotná kritéria poskytuje v každém případě (dílčí) teorie o povaze (celé oblasti) uvažovaných objektů; mohou být více či méně explicitní či funkční. Klasifikace podle různých kritérií, tj. umísťování objektů do kolonky pomocí dvou nebo více kritérií, musí garantovat, že se různá kritéria nepřekrývají, nevymezují se vůči sobě navzájem a jde o nezávislé proměnné. Kritéria mohou být reprezentována binární volbou (obratlovec vs. bezobratlý) nebo jako souvislá řada mezi dvěma krajními póly (próza vs. pravidelný verš). V případě souvislé řady může být umístění určitého konkrétního případu do kontinua problematické, i když máme k dispozici vzorové případy pro každý krajní pól. Taxonomie jsou ze své podstaty čistě popisné nástroje, a tudíž jsou, teoreticky vzato, „povrchnější“ než analýzy dané oblasti z hlediska mechanismů, činností nebo funkčních vztahů. Patří mezi méně zajímavé a náročné druhy modelů, jež může jakákoli disciplína poskytovat. V návaznosti na obecnou logiku naší analýzy vidíme, že taxonomie LP může být orientována textově či z hlediska zobrazení. Z hlediska zobrazení se lze zaměřovat na konstitutivní nebo substantivní podmínky. Substantivní kritéria mohou být vnitřně literární nebo mohou být vypůjčená z typologií aktuálního světa jedinců: sociologické role, psychologické osobnostní vzory a podobně. Pokud je užito více klasifikačních kritérií, mohou být homogenní (zcela mimetická nebo zcela umělecká/textová) nebo heterogenní, jako je tomu např. ve Fishelovově eseji (Fischelov 1990).
A. Příkladem klasifikačních pozic či šablon definovaných uměleckým záměrem či funkcí jsou protagonista a antagonista, hrdina a antihrdina, hlavní postava a sborista a tak dále. Umělecké postupy či textové způsoby konstituování nám umožňují rozlišovat postavy se symbolickými/tematickými funkcemi a postavy bez tohoto typu funkce. Postavy mohou být též umístěny dle škály a různých prostředků a postupů užívaných pro jejich prezentaci (mluvení a předvádění, zdramatizované vědomí, jeden nebo více úhlů pohledu na postavu). To vede k Fishelovově rozlišování textově plochých a oblých postav. Metody portrétování fyzických, duševních a společenských rysů nabízejí souvislou řadu od stylizovaných postav k přirozeným. Jak ukazuje Fishelov, rozsah a rozmanitost informací o daném jedinci, uvedených v textu, vymezuje Hochmanovo rozdělení na neprůhledné a průhledné postavy (s přístupem do jejich mentální sféry nebo bez něj), postavy celistvé a fragmentární a postavy uzavřené a otevřené (u nich jsou klíčové aspekty či otázky ponechány otevřené i na konci příběhu).
B. Opoziční kritéria jednoduchá vs. komplexní, statická vs. dynamická a koherentní vs. nekoherentní určují konstitutivní aspekty narativních jedinců a jsou většinou užívána s ohledem na trsy mentálních a společenských vlastností. „Komplexní“ znamená, že jedinec má alespoň určitý počet vlastností vyplývajících z několika duševních a společenských vloh. Často také zahrnuje dynamickou strukturu napětí a akcentů rozličných duševních rysů uvnitř mentálního vybavení daného jedince, nebo dokonce jeho vnitřní konflikty, nedostatky a rozpory. Opozice statických a dynamických rysů představuje různé stupně a druhy rpoměn na časové ose. Koherentní a nekoherentní značí (ne)propojování vlastností, úrovní nebo aspektů daného jedince v rozpoznatelný celek v jakémkoli momentu nebo fázi či v celkovém diachronním vzorci (případně i absenci takového vzorce), který shrnuje různé časové etapy určitého jedince. (Ne)koherence je vždy relativní vzhledem ke stavu modelů osobní koherence, v tom kterém období, v němž se autor či čtenář ocitá. Literatura inklinuje k souběhu jednoduchých, statických a koherentních rysů. Stejně tak se k sobě váže komplexní, dynamické a nekoherentní. Avšak všechny parametry jsou logicky nezávislé a všechny možné kombinace se mohou vyskytovat a také se vyskytují. Dostojevského člověk z podzemí představuje komplexní a nekoherentní, nicméně on se nemění a nemůže změnit. Jednoduché, koherentní a dynamické postavy se vyskytují ve středověkých příbězích o obrácení jedince, kde se hříšník setkává se světcem, a v důsledku tohoto setkání se navždy stává zbožným.
C. „Typ“ a „jedinec“ se často užívají jako synonyma k „jednoduchý“ a „komplexní“, respektive k „předvídatelný“ a „nepředvídatelný“. Ale mohou se též vyskytnout substantivně, kde „typ“ značí LP, která ztělesňuje buď jeden opakující se literární vzorce/ stereotyp, nebo nějaký sociální či psychologický model, vyskytující se v encyklopedii dané společnosti, jenž by měl vyčerpávajícím způsobem vykládat syndrom vlastnosti rozšířené v daném lidském společenství. Příklady prvního typu jsou klaun, blázen, sentimentální milovník nebo trpící umělec. Druhým typem je znuděná předměstská panička, retardované dítě, fanatický revolucionář nebo chamtivý burzovní makléř. Je zřejmé, že hranice mezi literárními stereotypy a modely aktuálního světa je dynamická a často neostrá, její předlohy neustále bloudí oběma směry, a to zejména v masových médiích, kde jsou aktuální jedinci často chápáni v pojmech literatury a naopak. „Jedinec“ je v tomto kontextu synonymem k „jedinečný“ a je definován negativním, kontrastivním způsobem, přičemž není typem ani druhem. Jedinec a typ ve smyslu této analýzy, totiž (ne)opakující se model charakteristických rysů, může být tedy samozřejmě jednoduchý i komplexní, statický i dynamický.
Navíc pokud jde o literární vzorce/stereotypy, může se jedinec v průběhu času proměnit v typ. Byronský hrdina začal jako jedinečný, individuální román. Ale jakmile se byronismus přehnal Evropou, postupně se stal opakujícím se rozpoznatelným literárním typem a nakonec až obnošenou postavou‑klišé. Jazykové označení tohoto procesu v angličtině se děje prostřednictvím připojení neurčitého členu k vlastnímu jménu původního jedince, čímž mění toto vlastní jméno na název určité třídy či vlastnosti.
D. Zbývá ještě již zmíněná klasifikace LP pomocí kombinace textového a reprezentativního kritéria. V zásadě je to velmi žádoucí, neboť obě dvě kritéria jsou korelačními základními aspekty každé LP, takže adekvátní popis by měl zároveň zahrnovat, je‑li to možné, obě kritéria. Fishelov nabízí svou matricí „plochá/kulatá, textová/konstruktivní“ zřetelný příklad tohoto procesu. Je zřejmé, že všechny čtyři varianty jsou možné. Další a mnohem zajímavější úkol ale spočívá v úsilí sladit výskyt každé varianty (či její absenci) s některými primárními obecnými či estetickými normami. Obdobně lze historické proměny frekvence výskytu každé z těchto čtyř variant spojovat s širšími estetickými posuny, jak ostatně Fishelov naznačuje v závěru své práce. Hochman se ve své knize věnuje poněkud jinému druhu souvztažnosti. Zajímá se o to, jaké textové struktury a podmínky vedou ke vzniku dynamických komplexních postav. Tento projekt může být také rozšířen o pokus spojit každý typ konstitutivní postavy se souborem, který umožňuje či znemožňuje fungování diskursivních podmínek, ať už historicko systematických či historicko žánrových. To nám snad poskytne mapu či schéma typů postav a typů textů, jak ji sugeruje Hochmanův název kapitoly.
3.2 Subjekt: Jednota a rozštěpenost. Viděli jsme výše, že neaktuální jedinci mohou být vybaveni fyzickými, behaviorálními (interpersonálními), komunikačními a duševními vlastnostmi, stavy a pochody. Taktéž víme, že historie moderního západního vyprávění vykazuje stále větší tendenci k marginalizaci jedince, pokud jde o jejich verbální a mentální aspekty; Erich Kahler tento proces pojmenoval jako „vnitřní obrat vyprávění“ (Kahler 1973). Souhrn mentálních rysů a dispozic daného jedince tvoří jeho osobnost, zatímco souhrn jeho vnitřních stavů a pochodů můžeme pojmenovat jako subjekt nebo „já“. Subjekt neboli „já“ projektované v literárním vyprávění může být sjednocen v každém časovém bodě a může i zůstat v průběhu času konstantní. A může naopak kdykoli odhalit „niternost prolezlou konflikty “ (Hochman), ale i proces radikální změny v čase, čímž činí integraci jeho jednotlivých složek a fází velmi problematickou. Jinak řečeno, není garantováno uspokojení obou ontologických podmínek – koherence a jednoty – v jakémkoli okamžiku, stejně jako kontinuita a identita v čase. Tyto podmínky mohou být nakonec uspokojeny, ale jen s velkým úsilím, nebo nemusí být splněny vůbec; v takovém případě bychom mohli hovořit o subjektu v danou chvíli rozdvojeném či rozpolceném nebo dočasně odděleném či zbaveném kontextu. Hochman a Wachs přesvědčivě tvrdí, že takové mnohostranné a dynamické „já“, jehož členění do „jednotného smysluplného celku“ je centrálním problémem vyprávění, můžeme nacházet na sklonku osmnáctého století stejně jako v románech devatenáctého století, a není tedy vynálezem modernismu nebo postmodernismu. Když to přeformulujeme, lze říci, že, monolitické esenciální „já“ realismu, které se postmodernističtí spisovatelé a kritici rozhodli zničit, je do značné míry strašákem vytvořeným právě těmito autory. Třeba na příkladu Davida Copperfielda se pak snaží ukázat, že z rozpolceného, stresujícího se a nestabilního „já“ se může někdy na konci vyprávění zrodit celistvý jedinec; rozmanitost a variabilita nejsou vůbec synonymem rozkladu, jak nám mnoho současných teoretiků sugeruje.
Doposud jsme mluvili o „já“ jako souhrnu vnitřních stavů a pochodů určitého jedince. Ale je zde ještě další rozměr: aktuální lidští jedinci a jejich protějšky v literárních vyprávěních se vyznačují unikátní schopností zamyslet se nad svými vlastními fyzickými, mezilidskými, komunikačními a mentálními stavy, pochody a vlastnostmi. Mohou učinit svá vlastní těla, společenské role, osobnosti a svá vlastní „já“ předmětem svého pozorování a analýzy. V této druhotné činnosti sebeuvědomění se jedinec může pokusit vytvořit koherentní obraz sebe sama tím, že a propojí své vnější i vnitřní stavy a vlastnosti v každé minulé a přítomné chvíli (vertikální integrace), stejně jako rozdílné časové fáze svých vnějších a vnitřních stavů nebo činností (horizontální integrace). Jednota, kontinuita a obraz tohoto „já“ nejsou tedy vytvořeny jedincem zvnějšku, to jest někým jiným, ale jsou formovány a získány zevnitř, jedincem samým prostřednictvím jeho sebe‑reflexivní schopnosti. Navíc – a to je klíčové – se může centrum či ohnisko přítomného sebeuvědomění (reflexivní vědomí) snažit získat či vědomě vlastnit minulé i současné stavy tohoto „já“ (zvláště pak vzpomínky a zkušenosti), stejně jako vlastnosti jednice jako celek: fyzické, společenské a duševní (meziúrovňová integrace). To znamená, že úkolem Proustova vypravěče v Hledání ztraceného času není pouze vytvořit koherentní dynamický obraz Marcela tak, jak se vyvíjel, ale též spojit tento obraz s ním jako mluvčím a centrem reflexivního vědomí v aktuálním okamžiku psaní. Pokud by pokus o sebe‑přivlastnění selhal, aktuální vypravěč by mohl cítit, že tento Marcel – bez ohledu na koherenci – není jeho součástí, ale spíše někým jiným, je nějakým ne‑„ já“. Stavy a pochody tohoto „já“, jakož i reflexivní činnost mysli, mohou být tematizovány ve vyprávění v er‑formě, což Dorrit Cohnová nazvala „psycho‑vyprávěním“. Avšak základním aspektem fikčního vyprávění je to, že může čtenáře přenést do nitra cizího centra vědomí a umožnit mu sledovat nezprostředkovaně dynamiku „já“ fikčního jedince a pokusy jeho reflexivního vědomí osvojit si minulé a přítomné rysy a fáze tohoto „já“. Vyprávění v ich‑formě, a specifičtěji autobiografie zaměřená na nitro, je zřejmým diskursivním projevem této narativní schopnosti. Spisovatelé a kritici, kteří chtějí sledovat problematiku subjektu a vědomí sebe sama, jsou nevyhnutelně vtaženi do této formy psaní jakožto nejčistší a nejsilnější literární manifestace. To je pravděpodobně další důvod toho, proč Hochman a Wachs vybrali Davida Copperfielda jako svůj ukázkový příklad.
Epistemický rozdíl mezi reflexivní činností a „já“, které vytváří svůj subjekt, je jazykově ztělesněn rozdílem mezi „já“ jako narativní instancí a „já“ jako narativním činitelem. Vyprávějící, reflexivní „já“ existuje vždy v čase nyní, v čase promluvy, zatímco vyprávěné „já“ (osobní „já“ jako cítící, myslící nebo mající zkušenost) může být situováno do času teď, anebo do minulosti. Poměrně často je akt vyprávění nebo reflexe prezentován jako časově bezrozměrný, jako jednotný akt „prise de conscience de soi“. Reflexivní vědomí může mít navíc pouze jeden způsob vyjádření ve vyprávění, a to promluvu. Celý, plně integrovaný subjekt nebo „já“ se zjeví tehdy a jedině tehdy, pokud si vypravěč v čase promluvy může přivlastnit všechny fáze a varianty svého vlastního „já“, minulého i současného. Sebeodcizení nastává v případě, že vypravěč jako ohnisko sebeuvědomění shledává minulé aspekty či fáze svého „já“, o němž vypráví, jako něco, co k němu nepatří, jako ne‑„ já“. Sebeodcizení může též nastat s ohledem na minulé nebo současné tělesné aspekty jedince. Banálním příkladem je jedinec nahlížející svou podobu v zrcadle jako na ne‑„ já“, jako na někoho jiného. Disociace dosahuje své extrémní podoby, pokud je aktuální mentální a také verbální aktivita nahlížena jako nepatřící tomuto „já“ nebo hlasu mluvčího, ale někomu jinému. To je jedním z důvodů upřednostňování ich‑formy přítomného času v novém románu. Existuje ještě jedna radikálnější forma disociace subjektu, kterou nazývám vyprázdnění subjektu. V této formě se jak mluvčí, tak aktuální zdroj sebeuvědomění zdají být iluzí, v níž reflexivní činnost má, jak se zdá, původ u někoho jiného, jako je tomu v případě citace, nebo se projevuje jako pouhá nápodoba možností jazykového systému. Výraz „já“, který přestal odkazovat k objektu diskursu, již v takovém případě nefunguje ani jako indikátor mluvčího. Řečeno Beckettovými slovy: „Zdá se, že mluvím o sobě, ale nemluvím já, a není to o mně.“ Stejně tak mluvčí v Beckettově románu Comment c’est odkazuje k hlasu z vnějšku, který jej vytvořil a který mu vložil slova do úst. Ale neměli bychom zapomínat, že jeho absolutní fikcionalizace subjektu a jeho rozpuštění v textu je limitním případem, který se vztahuje pouze k několika současným narativům. Vztahovat tento postup třeba k Emmě Jane Austenové smysl nedává. Dobře to objasňují Hochman a Wachs. Tento jev by navíc býval nebyl tak výrazný, radikální a pozoruhodný, kdyby nemohl fungovat na literárním pozadí, které se takovéto bytostné negativitě vyhýbá._2
Z anglického originálu přeložil Jaroslav Petr.
Z: Uri Margolin: The What, the When, and the How of Being a Character in Literary Narrative, Style 24, 1990, s. 453–468.
POZNÁMKY
_1
Detailní rozbor vyvozování charakterizačních rysů postav lze najít v mých pracích (Margolin 1983, 1986).
_2
Detailní, lingvisticky orientovaný model disociace postavy ve vyprávění v ich‑formě jsem se pokusil vytvořit – srov. Margolin 1986/87.
LITERATURA
Banfield, Ann: Unspeakable Sentences: Narration and Representation in the Language of Fiction. Routledge, Boston 1982.
Cebik, L. B.: Fictional Narrative and Truth: An Epistemic Analysis. University Press of America, Lanham 1984.
Chatman, Seymour: Story and Discourse: Narrative Structure in Fiction and Film. Cornell University Pres, Ithaca 1978; č. Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu, přel. Milan Orálek. Host, Brno 2008.
Cohn, Dorrit: Transparent Minds: Narrative Modes for Presenting Consciousness in Fiction. Princeton University Press, Princeton 1978.
Docherty, Thomas: Reading (Absent) Character. Clarendon Press, Oxford 1983.
Doležel, Lubomír: Narrative Modes in Czech Literature. Toronto University Press, Toronto 1973; č. Narativní způsoby v české literatuře. Český spisovatel, Praha 1993.
Doležel, Lubomír: Possible Worlds and Literary Fictions. In: Allen Sture (ed.): Possible Worlds in Humanities, Arts and Sciences. Walter de Gruyter, Berlin 1989, s. 221–246.
Fishelov, David: Types of Character, Characteristics of Types. Style 24, 1990, s. 422–439.
Hochman, Baruch: Character in Literature. Cornell University Press, Ithaca 1981.
Hochman Baruch – Wachs, Ilja: Straw People, Hollow Men, and the Postmodernist Hall of Dissipating Mirrors. Style 24, 1990, s. 392–407.
Kahler, Erich: The Inward Turn of Narrative. Princeton University Press, Princeton 1973.
Lanser, Susan: The Narrative Act. Princeton University Press, Princeton 1981.
Margolin, Uri: Characterization in Narrative: Some Theoretical Prolegomena. Neophilologus 67, 1983, s. 1–14.
Margolin, Uri: The Doer and the Deed: Action as a Basis for Characterization in Narrative. Poetics Today 7, 1986, s. 205–225.
Margolin, Uri: Dispersing/Voiding the Subject: A Narratological Perspective. Texte 5/6, 1986/87, s. 181–182.
Margolin, Uri: Introducing and Sustaining Characters in Literary Narrative: A Set of Conditions. Style 21, 1987, s. 107–124.
Mead, Gerald: The Representation of Fictional Character. Style 24, 1990, s. 440–452.
Pavel, Thomas: Fictional Worlds. Harvard University Press, Cambridge 1986; č. Fikční světy, přel. Hynek Zykmund. Academia, Praha 2012.
Phelan, James: Reading People, Reading Plots. Chicago University Press, Chicago 1989.
Ryan, Marie‑Laure: The Modal Structure of Narrative Universes. Poetics Today 6, 1985, s. 71–755.
