18

Svět literatury je světem textů, jejich možných provázaností i způsobů jejich četby a rozumění. Události k němu patří, ale jsou spíše složkou druhotnou, spadající kamsi do zákulisí, do literárního života či kulturního prostoru. Přesto lze i ve světě literatury spatřit čas od času dění, které událostní charakter nesporně má. Fakt, že se 22. října 2012 Lubomír Doležel dožil v nebývalé fyzické i duševní svěžesti devadesáti let, takovou událostí je. Proto je i dominantou tohoto čísla, míněného jako pocta čili Festschrift.

The realm of literature is a realm of texts, of their potential links, and of the ways of reading and understanding them. It does include events, too – but rather as a secondary element, outlined somewhere in the background, in the field of culture or „literary life“. Still, even the realm of literature does now and then admits an indubitable event; and one such is the fact that on October 22, 2012, Lubomír Doležel has reached ninety years of age – in enviable strength and unique vivacity of mind.

Using Ian McEwan’s novel On Chesil Beach (2007) as a case study, this essay outlines strategies for investigating the nexus of narrative and mind – that is, the way stories both result from and support modes of intelligent behavior._1 Research on the mind‑narrative nexus, like feminist narratology, work on narrative across media, and other approaches to narrative inquiry, can be described as a subdomain within “postclassical” narratology (Herman 1999).

V naratologickém myšlení posledních desetiletí nedošlo – i přes značný zájem o analýzu narativu v rámci uvažování o literatuře obecně – k utvoření jednotného uzuálně přijímaného konceptuálního systému. Na jedné straně je to způsobeno neterminologickým užíváním pojmů či prostou ledabylostí v nakládání s pojmy, na straně druhé jde však o nutný důsledek plynoucí z rozdílných přístupů k narativu.

Všechny věci existují jen pro stopy, jež nesou; i lidé jsou jenom úhrnem svých vlastních stop. […] Pro detektiva tento pozemský svět je jenom „místo činu“, pokryté usvědčujícími stopami; a já čekám na velkého detektiva, jenž z hvězdiček sejme otisky božích prstů a ve zrosené trávě změří stopy Jeho kroků; a chytne Ho.
(Karel Čapek: Holmesiana čili o detektivkách)

_1 Rozvoj komunikačních technologií proměnil vzájemné proporce virtuálního a reálně žitého světa. Virtuální skutečnost bývala vyhrazena romantickým snílkům, bytostem výjimečným a odsunutým na okraj „normálního“ života, v posledních desetiletích se však rozšířila a nabyla (u mládeže) téměř podoby epidemie. Nadto anektovala oblasti, které byly považovány za sféru usilující o objektivitu a podléhající empirické verifikaci.

Navzdory tomu, že existenci polopřímé řeči badatelé konstatovali v mnoha jazycích a jazykových rodinách, z nichž některé jsou od sebe značně vzdálené,_1 psát o polopřímé řeči natolik obecně, abychom postihli její chování napříč různými jazyky, je velice obtížné. Některé jednotlivé aspekty tohoto fenoménu se totiž v různých jazycích podstatně liší. Pokud bychom například na polopřímou řeč nahlíželi výhradně z bohemistického, respektive slavistického hlediska, velmi pravděpodobně by nám unikly některé důležité rysy tohoto jevu v jiných jazycích.

Roku 1680 zemřel v Kutné Hoře jezuita Fridrich Bridelius; nakazil se morem při ošetřování nemocných. Zanechal za sebou nejen hojné plody misionářské činnosti, totiž počet obrácených duší, ale také rozsáhlé literární dílo zahrnující tvorbu vlastní i překladovou. Nejznámějším se stal drobný zpěvník Jesličky (1658), který vyšel během Brideliova působení v jezuitské tiskárně.

Sledovat a interpretovat vzájemnou provázanost kulturních projevů české, německé a rakouské society, vyjádřených zvláště v bohatém, avšak dosud málo zužitkovaném slovesném materiálu, náleží k běžnému badatelskému repertoáru současné bohemistiky i germanistiky. Nebylo tomu tak ale vždy. Zvláště pro českou filologii, resp.

V první monografii o vícejazyčnosti „Also: Nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti, vydané v roce 2003, popsal Petr Mareš formy a funkce daného jevu: v textu se vyskytují cizojazyčné výrazy či delší úseky (prezence); v textu se takové prostředky nevyskytují, přestože by je bylo např. vzhledem k různé národní příslušnosti postav možné očekávat (eliminace); na to, že se v daném momentě či v daném prostředí mluví cizím jazykem, poukazují jednotlivé výrazy (evokace) nebo metařečové výroky postav či vypravěče (signalizace).