Germania Bohemia litterata. Erudovaná sonda do česko‑německých literárních vztahů 17. – 19. století

Sledovat a interpretovat vzájemnou provázanost kulturních projevů české, německé a rakouské society, vyjádřených zvláště v bohatém, avšak dosud málo zužitkovaném slovesném materiálu, náleží k běžnému badatelskému repertoáru současné bohemistiky i germanistiky. Nebylo tomu tak ale vždy. Zvláště pro českou filologii, resp. literární historii, koncipovanou od počátků téměř výhradně na jazykově definovaném národním principu, bylo pravidlem německojazyčný kontext domácí kultury odsouvat stranou pozornosti, nebo jej přímo cíleně opomíjet; z cizojazyčných textů bohemikální provenience byly zohledňovány nanejvýš slovesné projevy v nadnárodní latině a ve „všeslovanské“ staroslověnštině. Soustředěnou snahu a vůbec možnost promýšlet alternativní koncepty českých literárních dějin i hledat vazby mimo onen úzce vymezený prostor národní literatury přinesla až polistopadová společenská změna. Mezi literárními historiky, kteří svůj zájem orientovali uvedeným směrem, bezesporu náleží Václav Petrbok. Svědčí o tom i jeho právě vydaná kniha .

V ní Petrbok nepochybně ve významné míře rozšiřuje dosavadní stav poznání kulturní a literární situace poloviny 17. až počátku 19. století v českých zemích. K tomu mu napomáhá soustředěné registrování paralelních procesů a tendencí působících v jihoněmecké a rakouské oblasti. Jeho polemika s obvyklým výkladovým rámcem české literární historie je podepřena erudovanou reflexí konceptů tradovaných v bohemistickém i germanistickém bádání a Petrbok chce zejména upozornit na řadu rysů, jež byly oběma společné: podceňování předosvícenského katolického písemnictví českého i německého, odsouzení češtiny i němčiny dané doby a provenience jako „nářečně pokleslé“ atd. Z výběru textů pro analytické literárněhistorické sondy i ze zvolené interpretační metody je pak zřetelná snaha o realizaci výzvy Alexandra Sticha nepřejímat a priori od obrozenských intelektuálů pohled na jejich současnost jako na období zásadního předělu ve vývoji české kultury, oddělující písemnictví „starší“ od literatury „novodobé“, a nepokračovat v definování českého baroka a osvícenství jako výrazně diskontinuitních jevů. Petrbok se tedy cíleně zaměřil na hledání jejich vzájemné provázanosti a na postihování tendencí, jež jsou oběma společné. Asi největší pozornost přitom věnoval českému literárnímu životu 18. století, jehož slovesná produkce – s výjimkou poslední třetiny – bývala českým literárním dějepisectvím tradičně spíše opomíjena, a dodnes tak představuje pro literární historiky badatelskou výzvu.

Petrbokova práce ovšem nemá syntetizující ambice. Deklarovaným cílem bylo provést „genologicky, filologicky a sociologicky orientovanou komparaci slovesnosti obou zemských jazyků“ (s. 14), jež je realizována na základě čtyř modelových případů. První dvě studie se týkají období let cca 1650–1740 a autor se v nich věnuje jednak literárním projevům kultu svatého Václava spjatých s bavorským svatováclavským poutním místem, jednak analýze písňového repertoáru německého kancionálu, který sestavil zejména pro potřeby českých Němců jezuita Antonín Koniáš. Druhá polovina recenzované knihy se zaměřuje na období osvícensko‑obrozenské a sleduje jednak novolatinskou literární tvorbu Stanislava Vydry a jeho pokusy o česky psanou vědeckou literaturu osvětově popularizačních cílů, jednak snahy Jana Nepomuka Norberta Hromádka o etablování bohemistiky na vídeňské univerzitě a jeho další bohemikálně zaměřené kulturní aktivity.

Jednotlivým studiím je vlastní filologicko‑komparativní přístup. Základem je analýza literárních textů sledovaných osobností, autor se soustředí na styčné a protilehlé procesy ve slovesnosti vytčeného období v jazyce českém, německém i latinském. Těžiště zájmu přirozeně spočívá v literární tvorbě určené pro obyvatele českých zemí, sekundárně se však upozorňuje též na skutečnosti provázející oblast rakouskou a jihoněmeckou, a to převážně jazykové a literární, zčásti i institucionální povahy (např. výuku českého jazyka a literatury na vídeňské univerzitě, dějiny kultu sv. Václava v jižním Německu aj.). Při sledování těchto jevů exteritoriální povahy tedy záměrně zůstaly stranou pozornosti četné soudobé česko‑německé literární kontakty českých pobělohorských exulantů, spjaté s jinými středoevropskými oblastmi. Role daných exteritoriálních exkurzů je pouze pomocná, slouží hledání analogií i antinomií k jevům českým a zároveň zbavují český kulturní prostor izolovanosti. Výsledkem je důkladná představa o celkové jazykové situaci vytčeného areálu (Čechy 17. – počátku 19. století), v němž se vedle latiny jako výsadního jazyka vědy, literatury a vzdělání začaly kulturně stále více prosazovat jazyky vernakulární. Jak ale upozorňuje V. Petrbok, latina z bohemikálního prostoru zcela nezmizela, naopak zde získávala nové funkce. To ukazuje zejména studie týkající se Vydrovy tvorby. Z její analýzy vyplývá, že užití latiny mohlo mít na přelomu 18. a 19. století povahu vědomého programového vystoupení proti němčině, která začala být v habsburské monarchii privilegována jako moderní jazyk vzdělaných elit. Latina spojovala současníky s odkazem českého humanismu a artikulovala české emancipační snahy. Podnětná je rovněž Petrbokova výzva věnovat soustředěnější pozornost pozici románských jazyků v české raně novověké společnosti; ostatně až donedávna to byli zejména muzikologové (Vladimír Helfert, Tomislav Volek aj.), kteří na danou problematiku – a to zejména na příkladu barokních operních a oratorních libret – upozorňovali a opakovaně nabádali ke studiu raně novověkých bohemikálních textů v italštině či francouzštině.

V prvních dvou případových studiích, věnovaných bohemikálnímu baroknímu písemnictví, se Petrbok zaměřil zejména na fenomén literární vícejazyčnosti, a to u tří vybraných textových typů. Studie první tak pojednává o českých, latinských a německých textech hagiografické povahy se svatováclavskou tematikou ze 17. a 18. století, jež vykazují různou míru mezitextových vazeb; studie druhá pak o postile Antonína Koniáše, vytištěné v paralelní české i německé verzi, a zejména o souboru německých duchovních písní, jehož sestavení bývá připisováno rovněž Koniášovi. Ono vytvoření několika „vícejazyčných“ skupin textů s rozmanitými typy filiačních vztahů tak Petrbokovi umožnilo nabídnout nejeden příklad současného fungování téhož textu v několika jazykových mutacích i zajímavé doklady o oboustrannosti textových převodů mezi oběma zemskými jazyky (tj. nejen četnější směr z němčiny do češtiny, ale též z češtiny do němčiny). Shromážděný materiál nesporně podněcuje k hledání odpovědí na obecnější otázky po dobových překladatelských postupech a pojetí autorské originality i po jazykové kompetenci českých autorů 17. a 18. století. S postulátem o nezbytnosti dalšího srovnávacího studia jazykově české literatury a literatury jihoněmecké v 17. století (s. 87) jistě nelze než souhlasit, zejména když Petrbok poměrně přesvědčivě dokládá, že v českém i jihoněmeckém katolickém písemnictví 17. století jsou zřetelné velmi podobné žánrové preference.

Předkládané jazykově, jazykově‑etnicky či areálově vymezené literárněhistorické výkladové koncepty mají pochopitelně i své limity. Petrbok si je jejich historické podmíněnosti vědom, a proto ve svých výkladech neváhal zohlednit i raně novověká kritéria slovesné klasifikace, zejména kritérium konfesijní (to bylo v dobovém diskurzu definováno především pomocí pojmů pravověrnosti a kacířství). Cenný je v této souvislosti i doklad toho, že proklamace požadavku na úplnou eliminaci tzv. kacířských, tj. kromě jiných také všech nekatolických textů mohla zajímavě koexistovat s jeho vědomým nerespektováním, jak to dokládá např. působení Antonína Koniáše. Jestliže Koniáš‑cenzor usiloval na rovině teoretické (vytvářením seznamů zakázaných knih) i praktické (kontrolováním knihoven a zabavováním či likvidováním zakázaných knih) veškeré písemnictví ne‑katolické provenience z bohemikálního literárního provozu své doby bez výjimky vyřadit, při sestavování katolicky profilovaného kancionálu do jeho repertoáru vědomě začlenil také písňové texty nekatolické provenience, byť je v případě potřeby textově upravoval.

Petrbok své případové studie označil za „literárněhistorická miscellanea“ a toto pojmenování je zcela na místě. Zejména u první studie je zřejmé, že prvotní předmět zájmu se pro autora stal spíše jen výchozím podnětem pro obsáhlé literárněhistorické a kulturněhistorické exkurzy, jimiž dalece přesáhl časové vymezení ohlášené v titulu knihy: analýza Brideliova překladu německého spisku o bavorském poutním místě zasvěceném svatému Václavovi tak mj. přerostla v podrobný přehled dokladů literární i mimoliterární povahy o svatováclavském kultu v jihoněmeckém prostoru takříkajíc od počátku až po práh 20. století. Vnímání zvoleného předmětu v širokých souvislostech včetně jevů povahy mimoliterární či mimoestetické by přitom nemuselo být nezajímavé. Např. doklady o využívání literárních projevů bavorského kultu svatého Václava českými intelektuály 17. století pro vytváření české kolektivní identity definované konfesijně‑teritoriálně, pro její sebeprezentaci a zvyšování její prestiže mezi okolními societami, na něž V. Petrbok v dané studii upozorňuje spíše jen okrajově, představují téma, které by si jistě zasloužilo větší pozornost.

K velmi podnětným výsledkům dospívá první obrozenská studie zahrnující zejména analýzu sbírky latinských epigramů Stanislava Vydry. Její porovnání s podobným, avšak přibližně o jedno století starším souborem Bohuslava Balbína názorně poukazuje na proměnu dobových estetických modelů. Oproti Balbínovi Vydra klasický antický žánr značně aktualizoval, vtiskl mu vlastenecké zaměření i ryze subjektivní rozměr. Jeho prostřednictvím si dovolil i glosovat současné problémy. Působnost díla byla značná, patrně ji lze evidovat v příspěvcích Puchmajerových almanachů, jejichž autoři přebírali Vydrovy postupy, uplatňovali je však už v českém jazyce. Celé Vydrovo dílo pak upozorňuje na synkretičnost různých tendencí na přelomu 18. a 19. století: přirozeně v něm koexistují klasicistní jazykový styl, patriotické projevy balbínovského rázu, motivy jungmannovského vlasteneckého romantismu i racionalistický vědecký diskurs. Lze jen litovat, že autor se podobným způsobem nepokusil podrobněji uchopit povahu významného Hromádkova počinu, jemuž se částečně věnuje v následující kapitole. Studie má povahu spíše biografické sondy, která odhaluje dění institucionální povahy spjaté s působností J. N. Hromádka. Menší pozornost je upřena k Prvotinám pěkných umění, významnému beletristickému časopisu , který Hromádko ve Vídni založil a mezi lety 1813–1817 redakčně vedl. Petrbok sám uvádí, že vídeňské kulturní prostředí „silně zapůsobilo na počátky jazykově českého i německého romanticky motivovaného nacionalismu a literárního romantismu“ (s. 146) a že Prvotiny jsou důkazem „přejímání a adaptaci soudobých myšlenkových konceptů (úvahy o lidové slovesnosti a historii)“ (s. 167). Ovšem až na několik dílčích poznatků (Herder, provolání ke sběru lidových písní) tyto teze dále nerozvíjí. Zevrubnější analýza by mohla významně rozvinout sledovanou synkretičnost kulturních i literárních jevů hlouběji za počátek 19. století, k momentu, kdy se již plně utváří jungmannovský kulturní model a v literatuře, případně ve výtvarném umění se etabluje romantismus.

Petrbokova kniha vyniká materiálovou bohatostí a bibliografickou důkladností, již demonstruje i skutečně velmi obsáhlý seznam pramenů a literatury. Precizní práce s prameny a objevy dosud neznámých archivních zdrojů umožnily autorovi zpřesnit mnohé dosavadní literárněhistorické údaje a opravit tradované omyly (viz např. otázku překladatele Koniášovy české postily do němčiny a vztah obou těchto jazykových verzí nebo otázku filiace Koniášova českého a německého kancionálu). Též úvodní studie má ráz bibliografické syntézy rekapitulující pečlivě dosavadní bádání. Podobně je tomu i v případových studiích: např. ve stati o Koniášově německém kancionálu tak čtenář mj. nalezne hutný exkurz do dějin bádání o jazykově německé hymnografii bohemikální provenience, jenž navíc až příkladným způsobem zohledňuje mezioborovost hymnologické disciplíny.

Jestliže si Petrbok v titulu knihy položil otázku, zda vnímat česko‑německo‑rakouské literární vztahy 17. a 18. století jako stýkání, nebo potýkání, ze zvolených témat i z výběru konkrétních textů k interpretaci je zřejmé, že autor jednoznačně upřednostnil hledání momentů styčných a analogických. Vzhledem k předchozímu badatelskému kontextu je to přístup pochopitelný a v mnohém jistě i užitečný. Nadto zajímavě koresponduje s obdobně koncipovanou knihou maďarských badatelů G. Tüskése a É. Knappové z r. 2008 Germania Hungaria litterata. Deutsch‑ungarische Literaturverbindungen in der frühen Neuzeit, která nabízí několik sond do maďarsko‑německých literárních a kulturních vztahů 17. a 18. století, zaměřených na sledování vazeb mezi maďarským a jihoněmeckým či rakouským písemnictvím katolické provenience. Nelze si tedy než přát, abychom podobně erudovaných sond do raně novověké bohemikální slovesné tvorby měli k dispozici více.

Ad: Václav Petrbok: Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko‑německo‑rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek. Triáda, Praha 2012. 264 s.