The topic of this issue is trash literature and popular culture. The issue presents the output achieved so far within a long‑term research project focusing on several distinct areas:
Svět literatury je světem textů, jejich možných provázaností i způsobů jejich četby a rozumění. Události k němu patří, ale jsou spíše složkou druhotnou, spadající kamsi do zákulisí, do literárního života či kulturního prostoru. Přesto lze i ve světě literatury spatřit čas od času dění, které událostní charakter nesporně má. Fakt, že se 22. října 2012 Lubomír Doležel dožil v nebývalé fyzické i duševní svěžesti devadesáti let, takovou událostí je. Proto je i dominantou tohoto čísla, míněného jako pocta čili Festschrift.
The realm of literature is a realm of texts, of their potential links, and of the ways of reading and understanding them. It does include events, too – but rather as a secondary element, outlined somewhere in the background, in the field of culture or „literary life“. Still, even the realm of literature does now and then admits an indubitable event; and one such is the fact that on October 22, 2012, Lubomír Doležel has reached ninety years of age – in enviable strength and unique vivacity of mind.
Na přelomu června a července 2006 proběhl v Českých Budějovicích XXIII. kongres Společnosti pro vědy a umění. V jeho rámci se konal i literárněvědný panel stejného názvu, jakým uvozujeme blok následujících příspěvků. Stati zde souhrnně publikované nechtějí deklamativně manifestovat nástup koherentní metodologie nebo „školy“, nicméně vytvářejí ucelený blok jednak obdobným způsobem konceptualizace literárněhistorického pohledu, tedy způsobem kladení otázek, jednak i sdílenou metodologickou inspirací a terminologií.
Přístupy k literárním textům v poststrukturalistickém období zřetelně opouštějí předpoklad významové hloubky, složité strukturace a estetické hodnoty textu jako cíle poznání. Preferují chápání literárního textu jako nástroje, který odkazuje mimo sebe a umožňuje nám z textu vyvozovat soudy a propozice odkazující ke kontextům, v nichž vzniká či z nichž čerpá. Kategorie re-prezentace se stala s nástupem nového historismu a cultural studies v osmdesátých, respektive devadesátých letech 20.
Existence Mickey Mouse naplnila sny soudobého člověka. Jeho život je plný zázraků; zázraků, které nejen přesahují dosavadní úspěchy technologií, ale dokonce si z nich dělají legraci.
Tak jako leccos jiného, také výuka české literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy hledala v polistopadovém prostoru svůj způsob bytí. „Staré struktury“ opustily své pracovny a učebny, ale rozechvělá nejistota ohledně toho, co – a hlavně jak – učit, visela ve vzduchu: v osobnosti Miroslava Červenky se vrátilo teoreticky orientované dědictví pražské strukturální školy, v osobnosti Jiřího Brabce neskonale široký a konceptuální dějinný rozhled. Cesty vydatné a smysluplné, ale ne zcela slučitelné. Ve druhé vlně příchodů se na katedře objevil i sémiotik Miroslav Procházka.
Nemohu si pomoci, ale odpověď musím začít vyslovením jistého paradoxu, který se mi dnes už zdá být docela evidentním: jedním ze stěžejních podnětů nástupu strukturalismu byl odpor proti užití literárního díla, konceptu autorského světa či dalších entit literatury. Přesvědčivost tohoto východiska udržela po několik desetiletí text/dílo skutečně v centru pozornosti a dovolila vytvořit dostatečně koherentní síť pojmových nástrojů pro jeho analýzu; 20.
