1

Proč právě Slovo a smysl? Evokace názvu proslulého časopisu Pražského lingvistického kroužku není náhodná. Nejde nám o navazování na určitou metodologii, ale o rozhodnutí nacházet v minulosti cesty, které i zapomenuté, vytěsněné na okraj, nedořečené či jen naznačené, rozvíjely duchovní život našeho regionu – cesty, jež existovaly a existují před, vedle, uvnitř a po strukturalismu. Vědomí blízkosti a zároveň distance je dáno skepsí k monopolním, v podstatě sebelegitimizačním nárokům jednotných vázaných systémů s jednotným programem (R.

_1 Hexametr a pentametr jsou snad nejkontroverznějšími novočeskými verši. Boje o ně začaly ještě dříve, než se překládání z latiny a řečtiny vymanilo z doslovnosti. Souviselo to samozřejmě s klasicismem a se snahou obrozenců dokázat, že čeština je stejně tvárná jako řečtina a že se plně vyrovná latině, a souviselo to i s převahou klasických jazyků ve středoškolské a vysokoškolské výuce. Dnes už z toho zbývají jen trosky.

Prozatím poslední výklad Nerudovy balady „zpola, ano i zcela národní“ je takový: „Lidová píseň o tom, jak bezbožná hříšnice došla díky darované almužně spasení, dostává u Nerudy – při zachování naivity předlohy ve výrazu, rýmech i struktuře verše – nový smysl tím, že jde o duši nepřítele církve Havlíčka, jemuž do nebe pomohla modlitba-epigram, v níž žádá Jana Nepomuckého o přímluvu za Čechy, aby jim jazyk neshnil v hrobě.

Pavla Horská tvrdí, že Božena Viková Kunětická (1862–1934) „odmítala“ feministické hnutí a výslovně se hlásila „nikoli k feministickému, nýbrž k ‚národnímu‘ smýšlení středostavovských žen“ (Horská 1999, s. 111–112). U Vikové se však stěží dá odlišit feministické od nacionalistického – i v povídce Staří mládenci (Lumír, 1891) není náhodou, že se nejneplodnější ze tří neženatých jmenuje nečesky Vilibald, ač povídka nepochází z období, kdy se autorka projevovala jako zvlášť „národní“. Sama tvrdí v cenzurované verzi svého projevu na manifestaci českých žen z 17.

Sémiotika prokázala humanitním vědám 20. století, a obzvlášť naukám o umění, nenahraditelnou službu. Její způsob výkladu jevů založený na znakovosti, modelování znakových systémů a procesů sémióze se vyznačuje potenciálem, jenž byl z několika důvodů dokonale vhodný k plnění úkolů, které zhruba před sto lety v estetice a vůbec v celé humanitní oblasti vyvstaly.

Zdá se, že hermeneutika, tento vůdčí pojem filozofické a obecně duchovědné diskuse (především v německé jazykové oblasti) na přelomu 60. a 70. let dvacátého století, neztratila ani dnes nic ze své aktuálnosti. V průběhu 70. a 80.

Účelem této práce není podněcovat vědeckou diskusi, ale pouze stručně připomenout a dále specifikovat některé podle mého soudu zásadní body nedořešené problematiky autorství u Karla Sabiny, a to především ve vztahu k dílu Karla Hynka Máchy a Emanuela Arnolda. Sabinovsko-máchovská problematika byla v širším vědeckém povědomí propojena tezí Oldřicha Králíka o rozsáhlých Sabinových manipulacích a falzifikacích v Máchově literární pozůstalosti při ediční přípravě prvních Máchových spisů. Na základě této teze vznikla v 50.

„S ironií naprosto nelze žertovat.
Může později působit neuvěřitelně dlouho…“
(F. Schlegel)

I.
Pokusím se tu_1 v hrubých obrysech o načrtnutí několika otázek, které se vztahují k využití pojmu expresionismus při formování brněnské Literární skupiny a jejího časopisu Host, která spolu s pražským Devětsilem a jeho periodiky patřila v poválečných letech k profilujícím sdružením mladé české avantgardní generace.

Der Titel des Buches von Volker Klotz Die erzählte Stadt deutet nicht nur das Thema der Überlegungen des Autors an, sondern bringt auch zugleich die These zum Ausdruck, auf der seine Interpretation verschiedener literarischer Gestaltung der Stadt begründet ist.