Báseň a strategie. „Expresionismus“ a česká avantgarda 20. let

I.
Pokusím se tu_1 v hrubých obrysech o načrtnutí několika otázek, které se vztahují k využití pojmu expresionismus při formování brněnské Literární skupiny a jejího časopisu Host, která spolu s pražským Devětsilem a jeho periodiky patřila v poválečných letech k profilujícím sdružením mladé české avantgardní generace.

Budu zde sledovat nejvíce práce hlavního teoretického mluvčího Literární skupiny – Františka Götze, jehož koncepční a teoretické výkony v mnohém suplují význam vlastních uměleckých počinů zbývajících kmenových členů skupiny. Dále mi tu nepůjde ani tak o rekapitulaci jednotlivých, jednoduše ověřitelných fází polemiky o expresionismus, kterou vedla Literární skupina zosobněná Františkem Götzem s různými stranami, nejvíce však s pražským Devětsilem v letech 1921–1922._2 Zajímavější snad bude pokusit se narušit tradovaný rámec výkladu této polemiky, kdy tzv. expresionistická Literární skupina je paušálně hodnocena povětšinou jako sekundární a vývojově podřadnější, „pseudorevoluční“ produkt reagující na vývojově progresivnější, ideově správnější a různými jinými superlativními přívlastky hodnocené devětsilské seskupení. Nechci zde být ovšem Literární skupině ani Františku Götzovi advokátem – Götzova fascinující sčetlost, neúnavná pracovitost, bezbřehá produktivnost, ale také dusivá kategorizační přepečlivost stejně jako řada umrtvených beletrií jeho skupinových přátel, jimiž čas od času zalistuje pravděpodobně pouze nějaký literární historik, vzbuzují alespoň v mém případě úctu a současně i značnou skepsi.

Rád bych zde podpořil ten model literárněhistorického uvažování, který nabízí možnost nahlížet genezi avantgardní idey v českém uměleckém a společenském prostředí dvacátých let jako určité řetězení jedinečných a mnohdy diskontinuitních variant a možností, jež inicioval „virus“ spuštěný pod revolučními hesly „nová doba“, „nový člověk“, „nové umění“, „tendenčnost“ apod. zejména S. K. Neumannem a Josefem Horou v zlomovém bodě, kterým byl z mnoha ohledů právě přelom desátých a dvacátých let 20. století. Vpuštění tohoto „viru“ do organismu české literatury v citlivé poválečné době vyvolalo v nejlepším slova smyslu infekci – donutilo v horizontu několika málo let k reakci takřka všechny složky jejího organismu, a to napříč generačním a skupinovým spektrem, bez ohledu na dodatečné hodnocení správnosti či pomýlenosti této reakce.

Zamýšlíme-li se tedy nad pojetím pojmu expresionismus tak, jak jej prezentoval na počátku 20. let (poprvé, nemýlím-li se, na jaře 1921) František Götz, je vhodné uvažovat v souvislostech několika paralelních, mnohdy vzájemně prokřížených řad a pohledů. Znovu zdůrazňuji, že nepůjde ani tak o hledání užších vazeb k příslušným uměleckým postupům, jež jako by jednotlivé programové texty předpokládaly; původní umělecká tvorba se tehdy – jak známo – drala vlastní cestou, naznačujíc mnohdy pouze jakousi vnějškovou, skupinovou sounáležitost. Tuto uvolněnou vazbu s přímo bezelstnou přesností popsal jeden z nejvýraznějších tvůrců Literární skupiny Čestmír Jeřábek, když o řadu let později v memoárové knize V paměti a v srdci právě v souvislosti s polemikou o expresionismus uvedl: „Mám-li zde říci slůvko za sebe, nebyl jsem si ani tenkrát, ani nikdy později vědom toho, že bych pracoval podle nějakých předem teoreticky stanovených receptů a formulek. Což nenapsal sám Götz krátce předtím, že jsme se sdružili jako samorostlé individuality, jdoucí jen a jen za svou vnitřní nutností? Bylo mi celkem dosti lhostejné, zda má tvorba byla v určitém vývojovém období charakterizována jako expresionistická nebo jinak. Ale nebylo mi lhostejné, když i po letech a za okolností dávno již změněných bylo mé dílo opět a opět s nemyslivou stereotypností označováno jako ‚expresionistické‘. Cítil jsem v tom duševní pohodlnost ‚kritických‘ hodnotitelů, kteří jsou nejšťastnější, když mohou – jak […] napsal Šalda – jednou provždy autora vycpat, očíslovat, zkatalogizovat a poprášit vědeckým kafrem, aby od něho měli nadosmrti pokoj“ (Jeřábek 1961, s. 83–84). Půjde mi tedy o čistě konceptuální ráz, který se v Götzových pracích profiloval.

II.
Zvláště v počátku se v Götzových úvahách setkáme s využitím pojmu expresionismus jako estetického a stylového kritéria. Dobu, v níž Götz a jeho současníci žijí, chápe kritik jako „dobu přechodnou“. Podobně jako Karel Teige, který ve stati Obrazy a předobrazy publikované na jaře 1921 v Musaionu kreslí vizi soudobých avantgardních umělců jako těch, kteří „dnes budují na troskách včerejšího řádu a světa: básní nové dny a nové noci, světlejší, pokojnější a líbeznější“ (Teige 1971a, s. 103), i Götz uvažuje v únoru 1921 o destruktivních důsledcích světového válečného konfliktu. „[…] Z těchto rozvalin vycházíme my mladí, abychom vytvořili novou báseň života,“ tvrdí Götz (Götz 1971b, s. 110). Rozdíl je ovšem v tom, že Götzovi „mladí“ nestavějí na popření oněch trosek starého světa, ale chtějí „staré pojmy a vztahy naplnit novým obsahem a spojit je v nový, jednotně organizovaný bojovný mýtus“ (Götz 1971b, s. 110). Nejde tedy, jako u Devětsilu, o totální vytěsnění dosavadních uměleckých forem; spíše se jedná o pokus o jejich významovou aktualizaci. Hledáme-li důvody, proč právě expresionismus se Götzovi stal oním univerzálním estetickým a stylovým kritériem, ocitneme se s největší pravděpodobností právě na této křižovatce. Jak říká Götz v článku Kapitoly literárněkritické z března 1921: „[…] staré formy byly rozrušeny a nové síly ve světě se srazivší jsou dosud ve stavu tekutém“ (Götz 1971b, s. 113). Z tohoto pohledu se vskutku nabízí využití expresionismu, který Götz chápal jako „životní styl celé minulé doby“, dokonce jako „metodu cítění všeho kulturního světa v dobách přímo před válkou, v době války a v době přímo po ní následující“ (Götz 1971d, s. 197–198) jako pojmu, který byl v českém prostředí – jak naposledy ukázal například Jiří Stromšík (Stromšík 2002) – frekventovaný již v souvislosti se snahami autorů spojených kolem Almanachu na rok 1914. Přitom ale zůstával stále jako by nedourčený – čili otevřený pro hledání možných návazností. Spolu s těmito kritérii však široce chápaný pojem nabízel ještě jedno podstatné hledisko – a to jakýsi latentní opoziční charakter expresionismu (srov. např. Micheli 1964, s. 61), který teoretika i umělce konfrontoval s protestním, vyhraněně kritickým, a tedy hodnotově vymezeným postojem; tato povaha expresionismu, jakkoli diskutabilní, ovšem v Götzových očích spíše znásobila touhu po hledaných širokých návaznostech, neboť je implicitně vyvazovala z nebezpečí utilitárnosti, vnějškovosti a jaksi sama o sobě naváděla k jádru možných vztahů a souvislostí. Stejně tak je možné přijmout řešení, které nabízí ve studii doprovázející výbor z kritik Františka Götze Literatura mezi dvěma válkami z roku 1984 Jiří Brabec (tehdy ovšem ukrytý pod jménem Milady Chlíbcové) – přijetím expresionismu jako široce založeného pojmu se Götz pokusil vyrovnat sílící diferenciační proces uvnitř nejmladší tvůrčí generace, který pokládal za nešťastný. Takto chápaný expresionismus, který v důsledku nemá s tradičně založeným obsahem pojmu v zásadě mnoho společného, zde funguje spíše jako jistá široká platforma, která by měla být s to zahrnout co nejširší škálu různorodých projevů.

Dále je nutno uvážit další možný vztah: S tradičně vymezeným pojmem expresionismus byla v tomto okamžiku spojena též silná mezinárodní vazba, a to jak na německé prostředí, tak na francouzské kubofuturistické postupy. Očistí-li se tento pojem od archaizující emfáze německé provenience a vyzdvihne-li se naopak důsažnost vnitřního zážitku, citu, fantazie a představy, které přivádějí duši člověka k jsoucímu světu, vzniká zde nový, veskrze moderně a nadnárodně založený prostor, který v Götzových očích internacionalizuje nové české umění. A to přímo volá po skutečnosti, předmětnosti. Navíc tradice expresionismu stejně jako jeho nová mutace zakládají zážitek „nové duchovnosti“ – tedy „idey bratrství, lásky, dobroty, družnosti a soucitu“ (Götz 1922, s. 139), jež ruku v ruce s důrazem na otázky sociální povahy sjednotí rozeklanou společnost. Toto je princip oné „revoluce pro člověka“ (Götz 1922, s. 142), kterou s sebou přináší nově modifikovaný expresionismus, neboť, jak tvrdí Götz, „nový člověk – básník – jest do poslední žilky proniknut strašně prudkou touhou po sbratření lidstva“ (Götz 1922, s. 143). Götz v článku Básnický expresionismus vítá, že právě tyto tendence jsou patrné v tvorbě nejmladších českých básníků, a to zvláště těch blízkých časopisu Host a později sdružených v Literární skupině – v textech Chaloupkových Jeřábkových, Blatného, Stejskalových, Wolkerových, Kalistových aj. Vítá, že právě v těchto pracích se začíná rýsovat specificky česká (respektive moravská) varianta expresionismu, která nejplastičtěji odráží názory této části mladé generace. Zajímavá je rovněž reakce Karla Teiga na tyto rezultáty. V článku O expresionismu, publikovaném v Rovnosti v lednu 1922 (Teige 1971b) a v brněnské přednášce Čtení o německém expresionismu z února 1922, publikované v Hostu (Teige 1921–22), se pozastavuje nad „podivnou manií nazývati expresionistickým veškero moderní či pseudomoderní, divoké a extravagantní právě tak jako klasické a harmonické umění – umění, které jest nebo zdá se býti nové“ (Teige 1921–22, s. 158). Důkladným estetickým rozborem Teige dokládá neproduktivnost expresionismu jako aktuálního uměleckého směru. Dále dokládá také vývojové směřování obou filiací – německé a francouzské – a vysvětluje, proč jsou jejich aplikace do českého uměleckého prostředí již vyčerpané. Tvrdí, že orientace na expresionismus rovná se vývojovému opoždění. Odtud je už pouze krůček k označení Götze a jeho druhů jako paséistů. Teige tvrdí: „Impresionismus byl překonán ve světě dříve, než se dnešní mládež narodila, a expresionismus – totiž mimoněmecký poimpresionismus – usměrněn v kubismus před více než patnácti roky Picassem. Problémy expresionismu, jenž je reakcí na impresionismus, nemohou být ani pro naše umělce skutečně moderní dnes již aktuální“ (Teige 1971b, s. 205). František Götz replikuje a tvrdí, že modernost a aktuálnost v jeho vymezení expresionismu spočívá v předpokladu, že takto definovaný expresionismus je (zde je třeba mj. upozornit na nápadnou shodu s tím, jak soudobé pokusy o proletářskou literaturu hodnotil s perspektivou budoucí všeobsáhlé proletářské kultury S. K. Neumann) pouhým přechodným stadiem; důsledným sepětím duše a hmoty, boha a světa stává se expresionismus předpokladem pro nový styl, jenž jej ukázní a očistí. „Dnešní silná vůle skutečnostní,“ tvrdí Götz, „vede k novému umění, jež bude svou vnitřní náplní i vnějším tvarem pozitivní a kladné. […] Bude dávati svou určitou vizi nového světa a života, bude úžasně prosté a živelně silné“ (Götz 1922, s. 189–190). Dále však Karel Teige pokračuje v odlišné tónině. Říká: „[…] zdá se, že spolupracovníci Hosta nedosti si uvědomují, že žijeme v historické chvíli: nejde jen o české umění moderní: jde o nové umění proletářské a revoluční a jeho problémy nemají co činit s provinciálními uměleckými situacemi, nýbrž jsou to problémy jen a jen kosmopolitické a internacionální“ (Teige 1971b, s. 202). Nemůžeme tedy podle Teiga hovořit o „nějaké české odrůdě expresionismu. Nejde o to, aby struna našeho díla byla slovanská, či česká a moravská, ale revoluční a proletářská“ (Teige 1971b, s. 202). A co více – podle Teiga „expresionismus není světovým názorem“ (Teige 1921–22, s. 161).

III.
Pozastavme se proto nyní u kritiky Götzova paralelního chápání expresionismu jako ideového a světonázorového hlediska. Neboť podobně jako Karel Teige, ovšem ideologicky vyostřeněji, reagovali například Artuš Černík, Bedřich Václavek či Jaroslav Čecháček. Právě posledně jmenovaný podrobil v článku Politický expresionismus (Čecháček 1971) kritice politické a ideové aspekty, které byly z Götzovy koncepce „nového“ expresionismu rovněž čitelné. Jakkoli Götz už tehdy (v článku Trochu polemiky, trochu vyznání) přiznal, že v této oblasti „nestojí na pevné půdě“ (Götz 1971e, s. 208), bylo od jeho prvních definic expresionismu zřejmé, že sleduje ve vymezení tohoto směru také širší ambice než výhradně umělecké. Můžeme se totiž setkat například s takovými tvrzeními: „Expresionismus byl metaforou cítění všeho evropského lidstva v době válečné a přímo poválečné“, nebo „ruský bolševismus je dějství paralelní s expresionismem: revoluce pro člověka je oběma společná, touha překonat nihilismus západoevropský“ (Götz 1971d, s. 197–198), nebo na jiném místě – „protože jsme expresionisté, jsme i socialisté“ (Götz 1971e, s. 208), „to co je pravým obsahem expresionismu, je součástkou onoho revolučního pozdvižení, jež protéká světem“, nebo ještě na jiném místě: „Jsme socialisté. Půda, jež nás živí, je univerzální světová vůle po osvobození proletáře a vytvoření nového světa sociální rovnováhy. […] Svět v člověku a člověk v srdci světa – ne jako protiklad, nýbrž syntéza –, toť jádro našeho naslouchání skutečnosti […]“ (Literární skupina…1971, s. 333). Jak uvedl v již citovaném textu Jiří Brabec, spor o expresionismus je třeba mimo jiné chápat také jako spor o Götzův vztah k socialismu.

Lze ovšem snadno dovodit, že podobně jako v črtách estetického a stylového vymezení expresionismu, jednalo se rovněž v tomto světonázorovém kontextu o velice široký záběr, který měl být pouhou rámcovou kostrou, o níž by se opřelo a kterou by precizovalo přicházející „nové umění“ nové epochy, pro něž měl být takto široce chápaný expresionismus pouhou přípravnou fází. Analogicky lze tento postoj doložit na konstatování, které zaznělo v Götzově stati Ke kritice literárního expresionismu – zopakujme: „Expresionismus jest jen předpokladem pro nový styl, jenž jen ukázní a očistí“ (Götz 1921, s. 55), nebo na jiném místě, ve stati Básnický expresionismus: „[…] toto umění […] je jen předvojem velkého umění sociálního“ (Götz 1922, s. 188).

Míšení prvků proletářské revoluce s prvky sociálního humanismu, utopického socialismu, stejně jako zásadní odmítání marxistického postoje pro upřílišněný mechanický obraz světa a třídního boje velice tvrdě odsoudili nejen výše jmenovaní autoři; kritizovali jej také například Jiří Wolker a A. M. Píša;
je ostatně známo, že v okamžiku, kdy takto postavené humanistické teze vstoupí do oficiálního prohlášení ustavující se Literární skupiny (v září 1922), Wolker toto uskupení opustí. V prosinci 1922 Wolker jednoznačně, ve stati nazvané Manifesty, prohlásí: „Komunismus je obraz nového, lepšího životního stylu a marxismus je plánem jeho vybojování. Utopický socialismus je mlhovina“ (Wolker 1971, s. 399). Toto vše ale Götzovi nezabránilo, aby velice urputně trval na vymezení takto chápaného pojmu expresionismu a rozvíjel jej do dalších nuancí. V článku O manifestu Literární skupiny z prosince 1922 polemizuje doslova proti všem. A to jednak proti „měšťanským“ listům – v Lumíru totiž Viktor Dyk vysvětlil s neskrývaným potěšením manifestační prohlášení Literární skupiny jako „značné vystřízlivění [části mladých, pozn. JW] z dosavadní komunistické frazeologie“ a jako „radikální odklon napravo“, což Götz pochopitelně vehementně popíral (Dyk 1922, s. 445), jednak proti komunistům, kteří manifestu vytýkali, že je málo socialistický, že je v něm „názorový zmatek“ apod. Götz zde na výtku myšlenkového eklekticismu reaguje slovy: „Nám komunismus je zastaralou formou. […] Podali jsme kritiku marxismu a postavili svůj nový kladný sociální systém, jejž jsme nazvali sociálním polyfonismem.“ Dále Götz pokračuje: „Zde nasadili komunisté páky, aby náš klad podvrátili.“ Podle něho ovšem „náš socialismus chce hospodářskou revoluci, […] chceme také, aby s hospodářskou proměnou šla ruku v ruce proměna lidských srdcí, jež by odstranila nebo alespoň zmírnila zaryté sobectví člověka“ (Götz 1971ch, s. 393). Na jiném místě dále dokonce tvrdí: „My věříme, že i ve staré měšťanské společnosti je mnoho lidských hodnot“ (Götz 1971ch, s. 394) a ještě jinde: „Jsme Moravané. Jsme měkcí lidé, kteří mají velkou potřebu přátelství, lásky, družnosti. Pohrdáme každým násilím. Chceme revoluci snad vleklejší než komunisté […], oni dovolují násilí, prý „poslední“ – nám je nesnesitelná představa každé války […]“ (Götz 1922, s. 188) apod.

IV.
Série těchto různorodých citací, jež dokládají vytrvalou Götzovu snahu konstituovat nový estetický a noetický model, který však v čím dále tím větší míře řeší spíše otázky světonázorové než umělecko-kritické, nás přivádí ke třetímu okruhu otázek. Půjde nám nyní o pohled na takto vymezený expresionismus jako na činitele generační strategie. Je totiž zřejmé, že jednosměrná ideologizující kritika, které se Götzově expresionistickému konceptu dostávalo z řad zejména devětsilských generačních vrstevníků, byla cíleně zaměřena zejména na ideový obsah Götzova konceptu, méně už na jeho estetickou kvalitu. Již z Černíkova článku v Rovnosti z 3. ledna 1922, v němž Černík kriticky rozebíral první dvě čísla revue Host a kritizoval pojetí expresionismu jako úhelného principu při utváření nejen estetického, nýbrž zejména světonázorového stanoviska (Černík 1922, s. 5), bylo zřejmé, že hlavní kritikovou snahou bylo při-členit kritizovaný časopis, jeho myšlenkové směřování, k tradici individualisticko-anarchistické poezie německé, což měřeno požadavky revolučnosti, třídnosti a podobných nezpochybnitelných postulátů znamenalo naprosto zdrcující odsudek. Tehdy František Götz zcela zřetelně rozpoznal kritikův záměr, když ve stati O Hosta a o ty, kteří stojí za ním, poznamenal, že Černík usiluje „vzbudit zdání, že jsme jako celek vlečeni názorovým egocentrismem německého expresionismu, že ve svém lyrickém solipsismu jdeme pořád za tím, co se zdá, a ne za tím, co je“ (Götz 1971d, s. 197) a postavit tím Literární skupinu proti Devětsilu. Götz se dále pokouší obhájit rovnocennost a do určité míry i shodu postupů obou uskupení, které jsou v mnohém blízké, ovšem až na jediný fakt, který souvisí s přijetím marxismu a postulátem třídnosti a třídního boje. „Jednu věc nenávidíme všichni,“ říká Götz, „nenávist a zlobu“ (Götz 1971d, s. 199).

V tomto okamžiku však nastává v celé diskusi z hlediska Götzova způsobu argumentace změna. Černíkovy názory a stanoviska Götz poměrně jednoduše vyvracel – Černík totiž ani pro něho, ani pro další členy Literární skupiny nebyl kritickou autoritou. Ale v okamžiku, kdy do diskuse vstupuje Karel Teige, se situace mění. Teige (v článku O expresionismu) takřka geniálně nalézá tu nejcitlivější a zdánlivě bagatelní slabinu v Götzově argumentaci; v reakci na finále Götzova článku O Hosta a o ty, kteří stojí za ním konstatuje s tichou ironií: „Literární skupina není revoluční: ba není ani měšťácky bouřlivá, není skutečně dosti mladá a výbojná. Jinak nemohla by nenávidět nenávist. […] Neboť láska a nenávist je jen klad a zápor téže vlastnosti.“ A pak stačí už jen douška – „spolupracovníci Hosta, nepřihlásivší se k práci na díle proletářského umění, nejsou revolučními umělci a jsou paséisty“ (Teige 1971b, s. 203). Domnívám se, že tato argumentace zasadila Götzovi velice hlubokou ránu, neboť vyšla od člověka, jehož názorů a postojů si kritik velice vážil._3 V dalších svých polemických vystoupeních totiž jako by se Götz – polemizuje s Bedřichem Václavkem, A. M. Píšou, Jaroslavem Čecháčkem, Jaroslavem Procházkou a jinými, kteří zakládali své kritiky na mnohdy až brutální doktrinářské rovině – snažil neustále dokazovat, že on i celá Literární skupina, jakkoli se v řadě ohledu liší, jsou přece „mladí“, „výbojní“, „revoluční“ apod. Jako by nyní už neprohlédl evidentní úmysl, který je čitelný za celou touto kampaní – totiž vmanipulovat jej do střetu, jehož kritéria jsou určena neoddiskutovatelnými pojmy jako „tendenčnost“, „revolučnost“, „marxismus“, „proletář“ a jejichž absolutizujícím synonymem je „mládí“. Jakmile protivník odmítne jediné z těchto kritérií, je z aktuální diskuse vytěsněn a odklizen na periférii soudobého dění.

Tento totalitářský a útočný charakter myšlení je přítomen ve vystoupeních všech členů Devětsilu a umožňuje nám tak hovořit o určité obecné strategii velice ostrého konkurenčního boje, který tehdy na špičce nejmladší avantgardní generace zuřil. Jakkoli působí navenek obě generační uskupení zdánlivě kompaktně, jakkoli dávají čas od času najevo vůli po společném postupu (mám na mysli vedle prohlášeních typu „Budeme spolu zápolit. Budeme se snad i rvát. Ale přesto – myslím – budeme kamarádi“ (Götz 1971c, s. 133) například krátké období od léta 1924, kdy vůdčí členové pražského Devětsilu Teige a Seifert vstoupili do redakce Hosta, dále míním například akce typu společného útoku proti vznikajícímu moravskému časopisu Nový život Františka Bicka, jehož programová východiska byla založena na opozici vůči postupům Devětsilu a Literární skupiny), vládne mezi nimi trvalé napětí. To se v Götzových pracích projevuje jednak určitými zkratovitými tvrzeními, které dokumentují pouze Götzovu toužebnou snahu zůstat po boku Teiga i Devětsilu stůj co stůj. Např. ve stati Trochu polemiky, trochu vyznání Götz replikuje: „Staví-li proti nám p. Teige primitivismus, tiskneme mu ruku. Primitivismus nevylučuje expresionismus. Naopak: navzájem se doplňují. […] Pan Teige záhy pochopí, že nás omylem vtlačoval do literárního včerejšku. Že jsme právě tak umělecký dnešek jako Devětsil“ (Götz 1971e, s. 215), nebo na jiném místě: „To naše volání není zpátečnictvím. Je to doplněk vaší [podtrhl JW] touhy. (Götz 1971g, s. 246).

Na druhé straně však můžeme toto latentní konkurenční napětí chápat jako iniciační pole, které Götze donutilo formulovat základní silokřivky svého „modelu“ – a především trvat na jeho svébytné povaze. Zejména v průběhu roku 1923 se čím dále tím více upevňuje Götzovo přesvědčení o paralelnosti obou postupů – devětsilského „revolučního marxismu“ a skupinového „revolučního polyfonického socialismu“, které jsou svébytné a přitom společně pracují jak proti měšťáckým listům, tak mnohdy i proti dogmatické levici. Za jisté Götzovo vítězství pak můžeme považovat reakci komunistických kritiků, jež následovala po zmíněném vstupu Teiga a Seiferta do redakce Hosta. Příznačným je tu nepodepsaný článek v Rovnosti ze srpna 1924, který kritizuje spojení Uměleckého svazu Devětsil a Literární skupiny mentorskými slovy: „Komunističtí básníci musí stát na programovém prohlášení ve Varu, které se opírá především o marxistické učení. Nedovedou-li toho, pak jejich kvalita charakterová a umělecká nemá pražádného charakteru. […] Dovedou tedy ti, kdož opouštějí svůj vytčený cíl, obhájit se před fórem proletářů? Nestrpíme kompromisů!“ (Krok Devětsilu… 1971, s. 603).

V.
Z literárněhistorické perspektivy se tu však rýsuje další, prozatím poslední otázka: do jaké míry byla stanoviska Františka Götze a s ním i celé Literární skupiny (navzdory proklamované sounáležitosti) komplementární s avantgardními postupy revoluční generace první poloviny dvacátých let? Rezultáty, které provázejí a pointují takřka každý Götzův text z této doby a jež postupně vytěsnily výchozí Götzovy úvahy o expresionismu, jenž se jako by na sklonku roku 1922 vytratil zadními vrátky a nahradily jej úvahy o sociální poezii (Václavkův text Likvidace konkurzní podstaty expresionismu publikovaný v Pásmu v březnu 1924 je – zdá se – fakticky střelbou do mrtvoly, navíc dávno a v tichosti odklizené), se dají shrnout zhruba do těchto tezí: – spolu s hospodářskou revolucí je třeba připravovat i revoluci lidských srdcí, jež odstraní nebo alespoň zmírní zaryté sobectví člověka; – je nutné odmítat násilí, neboť každá lidská duše má nekonečnou hodnotu; – umění je dnes velkou funkcí společenskou a musí v sociálním vývoji spolutvořit; – proti marxismu (ale zároveň v návaznosti na něj) je třeba postavit nový, kladný systém, který je nazván sociálním polyfonismem.

Nejenom tyto teze, ale také způsob jejich naplňování svědčí o vskutku hluboké diskontinuitě, která v tomto případě prostupovala samotnou špičkou nejmladší avantgardní generace. Tato diskontinuita se nevyjevuje podle mého názoru ve vnějších znacích, gestech, v obecných cílech; ba nelze ji mnohdy dostatečně mapovat ani na základě polemik, které mezi sebou tato dvě křídla mladých tehdy vedla. Její jádro ovšem paradoxně vyvstává nejplastičtěji právě v neutuchající Götzově vůli po hledání souznění, v neustálém pátrání po možnostech rozšíření relevance avantgardních (rozumějme lépe – moderních) tezí, na jejichž základě by bylo možné vytvořit společným úsilím všech složek soudobého kulturního i společenského spektra ideál onoho „nového umění“, které chce být „prostou, reálnou, pozemskou tvorbou lepšího světa, nesenou touhou spasit člověka“, jež chce být dokonce „orgánem spásy světa“ (Götz 1971h, s. 350).

Zdá se však, že postupy, které Götz volí, připomínají svým zobecňujícím důrazem na rozvíjení, mnohdy eklektické vrstvení spíše způsob modernistické konceptualizace. Na jaře roku 1924, v době, jíž předcházela například Šaldova polemika o mladou generaci s Ferdinandem Peroutkou a Josefem Kodíčkem (mám na mysli sérii polemik v Tribuně a Přítomnosti z přelomu let 1922–1923 a připomínám jejich edici zpracovanou Karlem Palkem v Kritickém sborníku 1994, č. 1, str. 32–47), tedy v době, která již naplno žije otázkami, které rozpoutal onen na počátku zmiňovaný revoluční „virus“ a kdy polemika o avantgardu je řešena velice ostrou a nelítostnou formou na celé „frontě“ domácí kultury a napříč generacemi, které jsou stavěny proti sobě, vystoupí František Götz (vnímaný tehdy již jako jeden ze stěžejních kritických mluvčích nejmladší generace) a v článku Spor generací s překvapující a na první pohled nepochopitelnou integrační vůli prohlásí: „Bylo by nesprávno podceňovati tvůrčí dílo Čapkovo, Kodíčkovo a jejich generace.“ A dále – „Literární skupina svým jádrem právě nejvíce navázala na generaci Čapkovu“ (Götz 1923–24, s. 155). V tomto okamžiku již nelze přehlédnout takto proklamativní přihlášení k hraničnímu generačnímu, v jádře modernistickému uskupení, stejně jako nelze pominout fatální mez, která takovýto postoj dělí od nesmiřitelně eliminujících, třídní ideologií motivovaných avantgardních postupů.

POZNÁMKY

_1
Článek byl ve zkrácené verzi přednesen na vědecké konferenci Hledání expresionistických poetik, kterou ve dnech 11.–13. února 2004 zorganizovala katedra bohemistiky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd České republiky v Praze.

_2
Z prací zabývajících se touto polemikou či jejími širšími aspekty je nutno zmínit např. práce Jaroslava Bílka (Bílek 1965), Štěpána Vlašína (Vlašín 1968), Jiřího Svobody (Svoboda 1973), Hany Kučerové (Kučerová 1967) aj.

_3
O postoji celé řady členů avantgardní generace k osobnosti Karla Teiga velice názorně svědčí např. dopis Bedřicha Václavka Františku Halasovi z 2. 4. 1925. Václavek zde říká: „Víš, Teige byl poslední člověk u nás, jehož jsem musil ‚spolknout‘ a zažít (Götze jsem již dávno strávil), abych poznal jeho hranice a dovedl i na něj hledět kriticky. A to znamená spolknout světovou orientaci – věc pro mne těžká, když znám jen německy. Ale i tak pomalu, aspoň zhruba ji dosahuju a tím roste i má kritičnost vůči Teigovi a celému Devětsilu“ (in Bílek 1965, s. 82).

LITERATURA

Bílek, Jaroslav: K historii brněnského Devětsilu. Česká literatura 13, 1965, č. 1, s. 76–84.

Brabec, Jiří: Kritik František Götz. In: František Götz: Literatura mezi dvěma světovými válkami. Československý spisovatel, Praha 1984.

Čecháček, Jaroslav: Politický expresionismus. Proletkult 1, 1922, č. 17, s. 259–261, podeps. -jč-; též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971, s. 232–236.

Černík, Artuš: Z časopisů. Rovnost 38, 1922, č. 3, s. 5–6 (3. 1.)

Dyk, Viktor: Manifesty. Lumír 49, 1922, č. 8, s. 445–446.

Götz, František: Sdružení mladých moravských spisovatelů. Socialistická budoucnost 11. 2. 1921; též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971a, s. 105–107.

Götz, František: Kapitoly literárněkritické. Socialistická budoucnost 1. a 2. 3. 1921; též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971b, s. 109–114.

Götz, František: Devětsil v Brně. Socialistická budoucnost 28. 5. 1921; též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971c, s. 130–133.

Götz, František: O Hosta a o ty, kteří stojí za ním. Socialistická budoucnost 6. a 7. 1. 1922; též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971d, s. 196–201.

Götz, František: Trochu polemiky, trochu vyznání. Socialistická budoucnost 22. a 24. 1. 1922; též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971e, s. 208–215.

Götz, František: Ke kritice literárního expresionismu. Host 1, 1921–22, s. 55–60.

Götz, František: Několik slov o našem vyznání uměleckém a sociálním. Host 1, 1921–22, s. 185–188 (květen 1922); též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971g, s. 240–246.

Götz, František: Básnický expresionismus. In: Anarchie v nejmladší české poezii. Nakladatelství St. Kočí, Brno 1922, s. 131–190.

Götz, František: K filosofii a estetice nového umění. Host 2, 1922, s. 22–31 (září 1922); též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971h, s. 337–350.

Götz, František: O Manifestu Literární skupiny. Host 2, 1922, s. 94–96 (prosinec); též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971ch, s. 392–396.

Götz, František: Spor generací. Host 3, 1923–24, č. 6–7, s. 152–155 (duben–květen 1924).

Jeřábek, Čestmír: V paměti a srdci. Státní nakladatelství, Brno 1961. Krok Devětsilu nazpět. Rovnost 1924, č. 239, s. 5 (17. 8.); též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971, s. 600–603.

Kučerová, Hana: Základní problémy vývoje českého expresionismu. Programová východiska a tvůrčí praxe Literární skupiny. Praha 1967 (kandidátská práce, nepublikováno).

Literární skupina: Naše naděje, víra a práce. Host 2, 1922, s. 1–4 (říjen 1922); též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971, s. 333–336.

Micheli, Mario de: Protest expresionismu. In: Umělecké avatgardy dvacátého století. SNKLU, Praha 1964, s. 60–130.

Stromšík, Jiří: Recepce evropské moderny v české avantgardě. Svět literatury 2002, č. 23–24, s. 19–59. Svoboda, Jiří: Generace a program.

Studie o programech proletářské poezie. SPN, Praha 1973.

Teige, Karel: Obrazy a předobrazy. Musaion 2, jaro 1921, s. 52–58; též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971a, s. 97–104.

Teige, Karel: O expresionismu. Rovnost 17. a 18. 1. 1922; též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971b, s. 202–207.

Teige, Karel: Čtení o německém expresionismu. Host 1, 1921–22, s. 157–161 (únor 1922).

Václavek, Bedřich: Likvidace konkurzní podstaty expresionismu. Pásmo 1, 1924, č. 1, s. 3–4 (březen); též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971, s. 520–525.

Vlašín, Štěpán: Expresionismus a poetismus. Česká literatura 16, 1968, č. 3, s. 323–329.

Wolker, Jiří: Manifesty. Var 2, 1922, s. 15–18 (1. 12.); též in: Avantgarda známá a neznámá, Svoboda, Praha 1971, s. 397–400.