Libuše Heczková; Josef Vojvodík; Jan Wiendl

Dvojčíslo 11–12 stojí rozkročené mezi břehy přírodních a humanitních věd. Tyto oblasti jsou v současném akademickém a hlavně úředním světě příliš často, zbytečně a mnohdy účelově antagonizovány, jakkoli jejich prostupující se myšlenková a konceptuální východiska dlouhodobě přinášejí oboustranně nezpochybnitelnou inspiraci. Přítomné dvojčíslo Slova a smyslu tuto byrokraticky zmanipulovanou situaci samozřejmě sotva napraví.

The double issue 11–12 straddles the line between the natural sciences and the humanities. These two disciplines are too often unnecessarily opposed to one another in the contemporary academic and especially the official world, particularly for practical purposes, although their intersecting intellectual and conceptual points of departure are in the long term undoubtedly mutually inspiring. The present double issue of Word and Sense will, of course, do little to remedy this situation, created to a significant extent by bureaucracy.

Tematickým jádrem předkládaného dvojčísla Slova a smyslu se stal problém příběhu, vyprávění a naratologie jako jejich odborného zastřešení. Naratologie se již řadu let profiluje v odborné debatě jako produktivní směr, který přinesl celou škálu nových metodologických perspektiv a podnětů. Nicméně – málokterá literárněvědná disciplína dokázala v poměrně krátké době samu sebe spoutat do bezmála nepřehledného množství paralelních konceptů, subsystémů a metodologických variant.

The problem of plot and narration, and of narratology as their overarching scholarly category, has become the thematic core of this double issue of Word and Sense. Narratology has come to the fore in the scholarly debate over the last few years, proving to be a productive school of thought that brings to bear an entire range of new methodological perspectives and stimuli. Nonetheless, no literary discipline has managed to embed itself in the almost incomprehensible multitude of parallel concepts, subsystems and methodological variants in such a short space of time.

Téma sedmého svazku Slova a smyslu vzešlo z diskuse členů redakčního kruhu v září loňského roku. Návrh italské kolegyně Annalisy Cosentino, věnovat 7.

The topic for this issue of Word and Sense came out of a discussion among the editorial board members in September of last year. The suggestion of our Italian colleague, Annalisa Cosentino, to devote issue 7 to poetry gradually expanded to include the place of poetry in contemporary literary discourse and the varied methodological approaches to how poetry is interpreted.

Tématem otázky tohoto čísla se stal problém, při jehož formulacích se vystavujeme značnému nebezpečí. Přitom si jej musíme jako učitelé, vykladači a kritici poezie neustále připomínat. Nejde o nic menšího, než o permanentně se vracející otázku, jaký smysl má poezie či snad spíše lyrika, co je to básnické slovo a zejména – kde je místo těch, kteří ji netvoří, ale mluví o ní a k ní? Uvědomujeme si nebezpečí takové otázky, které spočívá v banalitě odpovědí a v omezenosti nebo naopak v bezbřehé šíři představ o poezii a její reflexi.

V šestém čísle časopisu Slovo a smysl jsme se snažili poukázat na kontexty literatury, na její hranice a na možné způsoby jejího přesahování. Jeden z podstatných základů tohoto čísla představuje myšlení Jurije Lotmana, který se kromě literatury, jež mu byla jeho vlastním a milovaným předmětem, zabýval také jejím kontextem, tedy kulturní semiosférou. Tu pokládal za zásadní pro poznání literatury a člověka, který ji vytváří, čte a žije. Lotmanově sémiotice můžeme porozumět také jako dynamice vztahů mezi tím, co je považováno za tzv. centrum (tedy za podstatné), a co vytváří tzv.

In this, the sixth issue of Word and Sense, we have tried to highlight the contexts of literature, its boundaries, and the ways in which we can move beyond it. One cornerstone in the architecture of this issue is the approach of Yury Lotman, who, in addition to literature – his own much-beloved subject – also took an interest in its context: the cultural semiosphere. He believed it to be fundamental to understanding both literature and any person who creates it, reads it and lives it.

Páté číslo časopisu Slovo a smysl vznikalo jako náš osobní opožděný dialog s přítelem a kolegou, který s námi v „pestré řadě“ za jedním stolem již nebeseduje, ale kterému jsme neodvykli naslouchat.