Úvodník

Tematickým jádrem předkládaného dvojčísla Slova a smyslu se stal problém příběhu, vyprávění a naratologie jako jejich odborného zastřešení. Naratologie se již řadu let profiluje v odborné debatě jako produktivní směr, který přinesl celou škálu nových metodologických perspektiv a podnětů. Nicméně – málokterá literárněvědná disciplína dokázala v poměrně krátké době samu sebe spoutat do bezmála nepřehledného množství paralelních konceptů, subsystémů a metodologických variant. Zdá se mnohdy, jako by v současnosti tato disciplína žila zejména z výkladů sebe samé, z hledání východisek z vlastních odborných křižovatek a soutěsek; jako by se zapomínalo na vlastní předmět jejího zájmu – tedy vyprávění v jeho rozličných podobách a projevech.

Centrem tohoto našeho tázání se stala anketní rubrika Otázka pro… Petr A. Bílek zformuloval trojici problémových otázek vztahujících se k minulosti i současnosti, konstituci i výhledům naratologie jako samostatné vědní disciplíny i jako součásti literárněvědného tázání. Své laskavé reakce nám zaslali zahraniční kolegové Uri Margolin, Holt Meyer a Wolf Schmid.

K výchozímu problému se však vztahují rovněž rubriky Studie a Skici. Pokusili jsme se v nich prezentovat méně obvyklé způsoby práce s tematikou vyprávění, které však nabízejí velké množství inspirativních postupů a úvah. Výchozím textem tohoto dvojčísla a prvním textem rubriky Studie se stala studie Renaty Lachmannové Rétorická instrumentace v Komenského vzdělavatelském románu duše Labyrint světa a ráj srdce. Lachmannová sleduje způsob Komenského výkladu labyrintického bytí, jež autor interpretuje z několika perspektiv a kulturně-literárních tradic: mytologické tradice antické představy labyrintu, hebrejské tradice, tradice gnostické představy světa jako „mámení“ a vězení, tradice alegorie „převráceného světa“ nesmyslnosti nebo barokně-křesťanské (hedonistické) koncepce „ráje srdce“. To se odráží i v Komenského nevšední jazykově-filozofické koncepci univerzálního jazyka, který by obsahoval všechny významové vrstvy, vylučoval polysémii a byl realizací projektu umělé fonosémantiky. V tomto pozoruhodném jazykovém konstruktérství a promyšlené sémantické strukturovanosti spočívá také, jak autorka ukazuje, novátorství Komenského interpretace koncepce labyrintu.

Další prací v rubrice Studie je stať Petra Málka Melancholie andělů: Poetika mezi alegorií pádu a utopií záchrany. Konceptualizace jazyka v literatuře středoevropské moderny. Tato studie se opírá o hledání a pojmenovávání vyprávěcích strategií v prózách Richarda Weinera, Bruna Schulze a Franze Kafky, které se potýkají s pádem jazyka do hříchu „re-prezentace“. Figura anděla propojuje v textu autory s výklady modernity u Waltera Benjamina a současně se stává symbolizací narativních ambivalencí jejich próz, hluboké skepse k jazyku a až fyzicky pociťovaného napětí mezi možností a touhou vyjádřit se. Zároveň Málek ve studii usiluje o částečné odkrytí některých vnitřních rysů středoevropské moderny.

Studie Martina Pokorného Odysseia pozornosti: Meir Sternberg a afektivita vyprávění se zaměřuje k problematice díla Meira Sternberga, z mezinárodního pohledu nejvýznamnější postavy volného badatelského okruhu literárněvědné „telavivské školy“ a dlouholetého editora čtvrtletníku Poetics Today. Sternberg patří mezi autory dnes již dobře známé všem specialistům, přesto stále opomíjené ve výuce. V odborné literatuře bývá citován méně, než by odpovídalo rozsahu a závažnosti jeho analýz. Klíčový rozdíl mezi svým vlastním přístupem a ostatními typy naratologického rozboru ovšem Sternberg také opakovaně pojmenovává: zatímco naratologický hlavní proud zaměřuje pozornost na význam (meaning), sémiotiku a gramatiku, Sternberg – v návaznosti na evropskou tradici poetiky a estetické kritiky – sleduje smysl, rétorickou působivost a afektivní pragmatiku textu. Značící, sémiotický aspekt přitom neopomíjí, nýbrž chápe ho jako odvozený, „proteovsky“ tvárný podle aktuálních nároků vypovídací situace. Všechny Sternbergovy práce mají směřovat k jisté jednotící koncepci, k „poetice účinu“ (poetics of impact); ta ale postrádá některé charakteristiky, které bychom od ucelené naratologické koncepce čekali. Ozřejmuje se spíše ad hoc než v obecně platných tezích, cizí pokusy o jednotnou teorii naopak kritizuje a destruuje, a pokud s nějakými tezemi přijde, jedná se mnohdy o principy nekonečné otevřenosti či nekonečného rekurzu.

Čtvrtá z prezentovaných studií, stať Tanji Zimmermannové Copying the Soviet Imperial Narratives: Tito’s “third path” – a Neo-Avant-Garde of Marxism, si všímá utváření nového modelu budování státního zřízení v poválečné Titově Jugoslávii prostřednictvím analýzy narativních celků v propagandistických textech prezentovaných Titovým režimem na pozadí postupného vytěsňování praktik stalinského modelu socialistického zřízení.

Texty umístěné v rubrice Skici se věnují na pozadí obecné problematiky vyprávění či analýzy narativních strategií různorodým otázkám. Jiří Homoláč si na základě rozboru projevů prezentovaných zejména na rozličných webových stránkách všímá problému politické korektnosti. Jev nazývaný politická korektnost zkoumá z perspektivy členské kategorizační analýzy. Jeho cílem není „politickou korektnost“ definovat. Zkoumá jen to, jaké charakteristiky (v daném přístupu se mluví o kategoriálních predikátech) přisuzují „politické korektnosti“ členové nějakého společenství, v tomto případě zejména uživatelé českého internetu. V neposlední řadě si všímá také toho, jaké ne/jazykové jednání bývá označováno za „politicky korektní“ například ve výkladových slovnících a encyklopediích.

Moe Binarová se ve stati Exotismus a intertextovost dotýká rozsáhlého problému exotismu v literatuře a umění, kterému rozumí v jeho subverzivním charakteru. Takto vymezený pojem nepřekračuje pouze geografické hranice a rozhraní domácích literatur a kultur. Jeho motivací je narušit hranice mezi textem a textem, přerušit pouta s literární tradicí, s fikcí, a přinést něco nového. Snaha o nulový stupeň textové reference se jeví jako prvořadý impulz moderně pojatého exotismu. Vztah intertextovosti a exotismu se proto autorce zdá být ambivalentním.

Tomáš Jirsa ve skice Únik ze zajetí smyslu pojmenovává strategie, které využívá v literatuře 20. století např. Witold Gombrowicz a které ve své podstatě znamenají únik z jazyka reprezentace, jenž má přinášet smysl, k jazyku bezprostředně vztaženému k tělu, kde mluvit o smyslu je čistou lidskou mocenskou manipulací. Sama tato manipulace se ocitá v centru zájmu jak analyzovaných prozaiků, tak jejich vykladače.

Ondřej Klimeš se v příspěvku Narativita protézy zaměřuje na analýzu Kleistovy povídky Tanečník a loutka. Porovnává autorovy narativní strategie s tematizovaným umělým pohybem loutky a s iluzivností pohybů tanečníka. Téma se ukazuje jako vnitřně zcela spjaté s narativní umělostí autora, vypravěče a postav a také s problematikou vztahu těla a jazyka, který není schopen toto tělo popisovat, natož pak vyjadřovat.

Stať Terezy Kabátové Imaginativní a náboženské. Reynkova Setba samot jako jeden z konceptů imaginativní semiózy v lyrice třicátých let 20. století vychází z literárně a kulturně-antropologické koncepce Wolfganga Isera, jenž pojem „imaginární“ chápe primárně jako lidskou schopnost a ve vztahu k literárnímu textu jako určitou funkci a událost. Z této perspektivy existuje imaginární pokaždé ve spojení s určitými fenomény a jejich obsahy, ať s vědomím, viděním nebo s představami, a tím ve formách, jejichž prostřednictvím se setkáváme se světem. Autorka textu dokládá, jak se v poezii Bohuslava Reynka strategie imaginativní semiózy uskutečňuje v paradoxní celistvosti, která koexistuje ve zvláštní souvztažnosti s detailem zakládajícím vidění přirozeného světa.

Marie Mravcová si ve stati Ritualita v nefikčních a fikčních narativech Jarmily Glazarové všímá jednoho z nepřehlédnutelných rysů jejích próz, a to podílu takového lidského myšlení a konání, které má obřadný, tedy rituální ráz. Jde o rituály tvořící součást prastarých obyčejů a znamenající spojení s vyšší transcendentní mocí nebo o opakující se všednodenní či sváteční úkony, jimž je ritualita připisována a které namnoze (ale ne nutně) souvisejí s opakujícím se ročním cyklem. Ke zkoumání a interpretačnímu vyhodnocení využívá z díla Jarmily Glazarové zhruba dva okruhy obřadních či obřadnost v sobě latentně obsahujících motivů, obrazů a dějů. První je spjat s prostorem domu a archetypem domova. Druhý okruh rituálů – spjatý zejména s mytickým vědomím lidového společenství – tvoří, jak známo, podstatnou součást obrazu života valašských horalů; obrazu autorkou ztvárněného jednak v podobě uměleckého (literárního) národopisu, jednak v podobě románové fikce – epické, avšak se silnou účastí lyrického, zvláště pak dramatického principu.

Václav Vaněk ve stati „Obraz tak krásně strašlivý...“ Snění, spánek a smrt v historických v prózách V. K. Klicpery dokládá dosud nereflektovaný fakt, že Klicpera je zřejmě první prozaikem, který v české literatuře plně využil podnětů evropské romantiky a učinil český středověk integrální součástí romantické fikce. Na druhé straně lze na jeho prózy nahlížet i jako na první autonomní projevy novodobého českého vypravěčského umění, jako na skutečné fundamenty a zakládající díla české výpravné prózy. Charakterizuje je stálý zřetel k citovému životu postav, potřeba diferencovat projevy emocí a nalézat věrohodné, byť extrémní motivace lidských činů. Autor dále dokládá, jakým způsobem se Klicpera přitom musel vyrovnávat s omezeními, jež před něj stavěl nejen žánr rytířské povídky, nýbrž i sám jazyk, nedostačující k vyjádření subtilnějších prožitků.

Rubrika Kritické rozhledy přináší blok referátů, které zazněly na přelomu června a července 2006 v Českých Budějovicích v rámci kongresu Společnosti pro vědy a umění. Věnují se problematice re-prezentace literatury a re-prezentace v literatuře. Vladimír Papoušek metodologicky vymezuje pojem re-prezentace ve vztahu k možnému modelu literárních dějin. Petr A. Bílek se věnuje analýze literárních re-prezentací Stalina a Gottwalda vytvářených bezprostředně po jejich smrti. Michal Bauer aktualizuje re-prezentaci „národního hrdiny“ na materiálu zobrazení Julia Fučíka v české literární vědě na počátku padesátých let 20. století. Kamil Činátl se soustředí na problematiku reflexe Fučíkovy Reportáže psané na oprátce v dobových propagandistických souvislostech. Vít Schmarc se zaměřuje na problematiku mytologizace prostoru v československém socialistickém realismu.

V rubrice Translations_Překlady přinášíme díky laskavému svolení pařížského nakladatelství Seuil překlad méně známé stati Rolanda Barthese Šelest jazyka, kterou pro Slovo a smysl přeložil Tomáš Jirsa. V rubrice Překlady_Translations publikujeme výběr z vězeňské poezie klíčového básníka českého undergroundu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století Ivana M. Jirouse. Verše přeložila americká bohemistka Kirsten Lodge, úvodní portrét básníka napsal pražský znalec undergroundové literatury, literární historik, editor a překladatel Martin Machovec.

Dvojčíslo uzavírá Bibliografie příspěvků časopisu Slovo a smysl publikovaných v číslech 1–10.

Libuše Heczková, Josef Vojvodík a Jan Wiendl