5

Páté číslo časopisu Slovo a smysl vznikalo jako náš osobní opožděný dialog s přítelem a kolegou, který s námi v „pestré řadě“ za jedním stolem již nebeseduje, ale kterému jsme neodvykli naslouchat.

The fifth issue of Word and Sense was conceived as our personal belated dialogue with a friend and colleague who no longer converses with us at a single table in “festive array,” but to whose words we are still wont to listen with rapt attention. Jan Lehár, a scholar who moves with silent sovereignty through the centuries of Czech literature, inspired us to attempt to stimulate discussion of old Czech culture.

V březnu 2005 koupila za velkého zájmu médií i veřejnosti Národní knihovna ČR v pařížské aukční síni 12 pergamenových listů, přinášejících části Dalimilovy kroniky v ilustrovaném latinském překladu. Národní knihovna pohotově zpřístupnila zakoupené fragmenty rukopisu, který dostal signaturu XII.E.17, výstavou v Klementinu a vydala pro trvalou upomínku jeho faksimile pod titulem Dalimilova kronika – Pařížský zlomek latinského překladu.

Litterati a illitterati – dva světy vymezené znalostí gramatiky a literatury (básnictví) a absolvováním studií „artium et litterarum“ v klášterních a kapitulních školách, později pak na univerzitách. Málokterý z nich o sobě a o svých studijních zážitcích zanechal pro své současníky a potomky zprávu, podle níž bychom mohli rekonstruovat svět středověkých vzdělanců, jejich každodenní práci, tužby a záliby. Výjimku proto představuje kanovník a později děkan pražské kapituly Kosmas. V 59.

Když Milan Knížák vybere sto nejzajímavějších děl ze sbírky Národní galerie, jenom čtyři z nich jsou z kolekce českého umění 14. století._1 Ta je přitom jako celek ze světového hlediska nesporně nejcennější součástí naší státní sbírky a výběr ostatně tuto skutečnost odráží tím, že jediné české umělecké dílo, které najdeme v každé příručce o světových dějinách umění – totiž tzv. Třeboňský oltář – celou knihu zahajuje.

„Ecclesia materialis“ a „ecclesia spiritualis“

Oproti svým latinským předlohám Fuit in insula Cypri rex quidam, nomine Costus_1 a Tradunt annales historie_2 obsahuje český Život svaté Kateřiny množství rozšiřujících pasáží, které nemohly uniknout pozornosti interpretů této legendy. Jednou z nich je i popis bičování sv. Kateřiny (v. 2301–2380), na něž je císařem Maxenciem vydána poté, co odmítá přijmout pohanství, a šestera barev, které se v pořadí zelená, bílá, červená, černá, modrá a zlatá (žlutá) objeví na jejím těle.

In den letzten Januartagen des Jahres 1466 traf am Hof Herzog Philipps des Guten von Burgund in Brüssel eine illustre Reisegesellschaft ein: Der böhmische Adlige Leo von Rožmitál, Herr auf Blatná und Schwager König Georgs von Poděbrad, wurde samt einer etwa vierzigköpfigen Gefolgschaft standesgemäß empfangen und als Gast des Herzogs aufgenommen. Höhepunkt des mehr als zweiwöchigen Aufenthalts am Brüsseler Hof war ein zwei Tage dauerndes ritterliches Turnier, in dem Herr Leo und seine adligen Begleiter der staunenden Hofgesellschaft ihre Kunst zu Pferd „more bohemico“ präsentierten.

Sen, přestože jde o lidskou zkušenost z nejbanálnějších, stojí před námi stále jako rébus, místo rozpolcení, anarchický prvek v uspořádáních. Je to jev obtížně uchopitelný už pro svůj výraz, ve zdání důvěrně blízký a srozumitelný ve své obraznosti – v bdění ale cizí, nepochopitelný ve svém jazyce. Snáře, výklady snů vznikaly proto kdysi jako typ překladových slovníků.

Dnešní chápání subjektivity a ve vztahu k němu i konceptualizace vidění se v západním diskurzu s jistou automatičností dává do souvislosti s několika výsadními historickými milníky, což je ostatně možné vnímat i jako snahu vytvářet určitou teleologii či „kanonický příběh“ vidoucího subjektu. Pokusy teoretizovat vidění jsou většinou založené na modelech, které zdůrazňují kontinuální, historicky zastřešující vizuální tradici západního světa, přičemž zde není důležité, zda je v těchto případech dějinná linie vedena od Platóna po dnešek nebo od quattrocenta do pozdního 19.