Dnešní chápání subjektivity a ve vztahu k němu i konceptualizace vidění se v západním diskurzu s jistou automatičností dává do souvislosti s několika výsadními historickými milníky, což je ostatně možné vnímat i jako snahu vytvářet určitou teleologii či „kanonický příběh“ vidoucího subjektu. Pokusy teoretizovat vidění jsou většinou založené na modelech, které zdůrazňují kontinuální, historicky zastřešující vizuální tradici západního světa, přičemž zde není důležité, zda je v těchto případech dějinná linie vedena od Platóna po dnešek nebo od quattrocenta do pozdního 19.
