5

Milí přátelé, je dobře, že se ptáte. I mně to leží na srdci, a přece je má odpověď v mnohém ohledu polemická. Seznáte to i podle uvozovek, do nichž zde kladu některé Vaše formulace.

Literaturu, která si může nárokovat uměleckou hodnotu (a je jedno, zda se jedná o „starou“ či „moderní“ literaturu), drtivá většina lidí v dnešní době nečte. Je to celkem pochopitelné, poněvadž lidé ani nevědí, co si s ní mají počít. Vinu na tom mají různé faktory, mj.

Anketní otázka nastoluje v podstatě dva problémy. Jeden systematický: jaké místo zaujímá a/nebo má zaujímat starší česká literatura, resp. její výzkum v současných literárních vědách. Druhým problémem je „výpovědní hodnota“ této vědecké specializace, resp. odpověď na otázku, jak nám může poznání staročeské literatury napomoci při řešení otázek, které si klade současný jedinec, současná společnost, její umění, její literatura.

Má odpověď je stručná. Nemyslím si, že by se dnešní maturanti mohli těšit jemnostmi staročeské literatury. K literárnímu prožitku děl o několik století starších je třeba znalostí. Středověká literatura, latinská i v národních jazycích, byla v mnohém spjata s pozdně antickou tradicí, s potřebami univerzální církve a její teologií. Bez širokého vědomí souvislostí je středověkému písemnictví těžko porozumět.

Pavel Spunar
Filozofický ústav, Kabinet pro klasická studia Akademie věd České republiky

Kdysi dávno, před více než padesáti lety, mne ctihodný pan profesor Vážný z ničeho nic přerušil při kostrbatém předčítání staročeské Alexandreidy slovy: „Poslyšte, to je opravdu krásný verš.“ Připadal mi tehdy jako herec Plachta v roli profesora botaniky, který propadl vytržení nad jedním ošklivým broukem. Dnes už si těchto drobných radostí sám považuji. V případě staročeské literatury si však kladu otázku, zda již nejde jen o četbu pro vyvolené. Spor, zda staročeskou literaturu překládat či nepřekládat, je snad již vyřešen.

Domnívám se, že by se konečně mělo opustit obrozenecké hledisko, že do české literatury patří jen to, co je jazykově české, a že by se do ní mělo zahrnovat vše, co napsali obyvatelé českých zemí včetně exulantů a imigrantů od nejstarších dob dosud jakýmkoli jazykem, pokud účel nebo výsledek jejich psaní přesahuje potřeby všední mezilidské komunikace. Z toho vyplývá i navrhovaná periodizace dějin české literatury. Neurčuje ji, jako dosud, vývoj češtiny a dějiny politické, ale řídí ji proměnlivé cíle autorů a jejich vnímání sebe samých.

Being a Czech decadent was by no means an easy thing. Among contemporaries from Vrchlický to Dyk, and in the eye of later Czech literary history, the decadence has been seen as a mere replication of foreign fashions (Macura 1990) – imitative as literature, and somewhat ludicrous as lifestyle. Accepting the common premise that “an artist and a writer has to take roots in the midst of what he lives in, and draw his strength from that” (Peroutka 1924, p.

Když se během roku 2004 podařilo několika kolegům a přátelům přesvědčit Jana Lehára, aby připravil knižní vydání souboru svých literárněvědných studií, nikdo v té době netušil, že nepůjde jen o jedno z rekapitulujících zastavení na dlouholeté, ale stále perspektivní trase badatelské činnosti, nýbrž o symbolickou poslední tečku, v kterou tuto knihu proměnila náhlá Lehárova smrt.

Tematikou i kompozicí promyšleně sestavený soubor deseti literárněhistorických studií Jana Lehára obsahuje stati z let 1993–2004,_1 s tím, že převahu mají práce mladší. Historii této knihy, autorem připravené do tisku, avšak vydané bohužel už posmrtně, nám předestírají z dvojí perspektivy předmluva Jana Lehára a závěrečná poznámka Luboše Merhauta, který svazek nakonec dovedl k vytištění, doplnil soupisem prací Jana Lehára a vybavil rejstříkem. Knihu tak rámuje dvojí typ sdělení, oba hlasy se však nečekaně protnou.

V minulom roku sa na knižnom pulte vedeckých publikácií objavil zborník štúdií Slovenský literárny barok (Slovenský literárny barok. Venované 340. výročiu smrti Petra Benického. Red. Zuzana Kákošová, Miloslav Vojtech. Univerzita Komenského Bratislava, 2005). Tematicky podobný zborník vyšiel naposledy pred tridsiatimi štyrmi rokmi za redakcie Oskára Čepana (Literárny barok. Litterraria. SAV Bratislava 1971). Prezentoval ambíciu vytvoriť záklanú platformu pre systematický vedecký výskum barokovej literatúry.