... starší literatura?
Anketní otázka nastoluje v podstatě dva problémy. Jeden systematický: jaké místo zaujímá a/nebo má zaujímat starší česká literatura, resp. její výzkum v současných literárních vědách. Druhým problémem je „výpovědní hodnota“ této vědecké specializace, resp. odpověď na otázku, jak nám může poznání staročeské literatury napomoci při řešení otázek, které si klade současný jedinec, současná společnost, její umění, její literatura.
Tyto dvě otázky vnímám jako komplementárně spojené – pouze kompetentní, do kontextu současného, řekněme euro-amerického bádání zasazený výzkum středověké literatury může být ve svých nejvíce inspirovaných výstupech odpovědí na problémy současnosti. Příkladem takového výzkumu může být mimořádně zdařilá práce holandského specialisty na národně jazykovou středověkou literaturu Nizozemska, Hermana Pleije, Dromen van Cocagne. Middeleeuwsc fantasieen over het volmaakte leven, Amsterdam 1997. Kniha je dostupná jak v anglickém (Dreaming of Cocaigne), tak v německém překladu (Der Traum vom Schlaraffenland). Dva satirické texty z 15. století o fiktivní zemi, kde lítají pečení holubi do úst, jsou autorovi základem pro sugestivní kulturně historickou fresku, která nabízí vhled do problematiky středověkého vnímání materiálního dostatku (a nedostatku), kulturních strategií středověkých společenstev, jak se vyrovnat s neustálou hrozbou hladu, intelektuálního a náboženského vnímání a instrumentalizace hříchu „obžerství“, etc. Některé interpretace může především školený medievista vnímat jako poněkud příliš odvážné, ale to nic nemění na tom, že se jedná o objevnou kulturně historickou studii z pera literárního historika, využívajícího velmi kreativním způsobem prameny jeho disciplíně vlastní.
Neboť čím se má zabývat bádání o středověké literatuře, ne-li v prvé řadě jejím kulturně-historickým rozměrem, tj. především pátrat po tom, co tato literatura chtěla ve své době říci svému čtenáři a co nám dnes může sdělit jak o svém konkrétním středověkém tvůrci a recipientovi, tak o společnosti, jejíž jsou oba součástí, a tím i pomoci odpovědět na otázku, jaká je, kam směřuje a čím je uváděna do pohybu společnost současná?
Pokud se tedy ptáme, jak má vypadat systematické, kontextualizované bádání o starší české literatuře, musíme si nejprve ujasnit, které jsou ty současné otázky, na něž nám může staročeská literatura pomoci odpovědět. Jak tedy vypadají otázky, které si současná (česká) společnost klade? Masaryk vytvářel koncept „národního ducha“, Pekař koncept „národních dějin“, česká literární věda dvacátého století pak koncept „národní literatury“. Jak politika, resp. politická filozofie, a dějepisectví, tak i literární věda usilovaly přispět svým snažením k odpovědi na otázku po „smyslu“ existence českého národa. (ať už uvažujeme o Češích jako společenství jazykovém, politickém, hospodářském, nebo obecně kulturním – takto definovaná společenství se nebudou nikdy zcela překrývat). Někteří vědci odpovídali srovnáním s jinými evropskými národy, jiní konstrukcí národa na základě jeho minulosti. Prvním způsobem byla vnímána a pojímána „moderní“ literatura (resp. literatura od počátků národního obrození), druhým způsobem pak literatura nazývaná „starší“. Jako taková byla tato literatura a její výzkum bezpochyby mimořádně důležitou součástí takto definovaných otázek a odpovědí. Klademe ale svým dějinám a své literatuře stejné otázky i dnes? (Někteří z nás ano a někteří ne, dalo by se patrně odpovědět.)
Periodizace starší české literatury v každém případě vždy tak či onak kopírovala periodizaci starších českých dějin. A periodizace starších českých dějin vždy závisela, závisí a bude záviset na tom, jaké současné otázky budeme jako vědci nebo občané své minulosti klást.
Domnívám se, že tradiční periodizace starší české literatury je natolik spojena s výše popsaným sebevnímáním a sebehledáním české národní společnosti, že dnes není již prakticky možné uspokojivě ji vyřešit tak, aby a) ctila literárněvědnou a historiografickou tradici, b) vyhovovala jak současnému bádání, tak i širší společensko-kulturní recepci. Jestliže totiž přestaneme instrumentalizovat český středověk, ať už literární nebo historický, pro potřeby současných definic českého národa, budeme muset řešit otázky, které se dosud mohly zdát celkem snadno zodpověditelné: Jak například zohlednit fakt, že česky psané středověké texty 14. století jsou z naprosté většiny překlady děl, která patří svým způsobem do zcela jiné doby – do intelektuálního vzepětí 12. a 13. století? Že starší česká literatura je možná literaturou jazykově latinskou, německou a českou? Jak zohlednit zcela originální vývoj tentokrát opravdu a poprvé „národního“ písemnictví v době husitské? Dále: Které dochované texty patří do kolonky „česká literatura“ a které ne? Nejstarší dochovaná česky psaná listina možná ano (je první). Podobná listina o sto let mladší už patrně ne (není to přece literární dílo). A co německy psaný teologický traktát vzniklý na českém území? Nebo latinský, raně humanistickým estetickým cítěním ovlivněný list Jana ze Středy? A jak definujeme vůbec literární dílo samotné? Rozumíme jím text vyšších estetických nároků, který není byrokraticky-úřednické povahy? Text, který nemá jiný než „umělecký“ účel? Jakýkoliv text, který zachází s jazykem jinak než na základní „užitkové“ úrovni?
Středověká národně jazyková literatura, lépe řečeno písemnictví v národních jazycích, může být srozumitelné pouze tehdy, jestliže je pro nás srozumitelná jeho latinsky psaná tradice a dobový společenský kontext, dobové estetické cítění, které se v něm odráží, a úlohy, které toto písemnictví ve své době plnilo. Pokud se snažíme nalézt odpovědi na otázky spojené s těmito okruhy problémů, dostaneme se nejprve a především do velké nejistoty, co je v daném období literaturou a co nikoliv. Pokud bychom se měli k současnému písemnictví chovat tak jako ke středověkému, museli bychom v pokusech o periodizaci zohlednit nejen Jiráska a Sovu, Haška a Holana, Topola a Viewegha, ale i volební letáky ODS, přírodovědecký článek o příčinách rakoviny, ABC světových dějin, biografii televizní hvězdičky a bůhví co ještě.
Langer Rede kurzer Sinn: Co je tedy (dle mého mínění) úkolem vědní disciplíny zabývající se „starší českou literaturou“?
● 1. Systematicky (nejlépe v jednotné ediční řadě) vydávat edice staročeských textů, vždy na základě veškerých dochovaných opisů a verzí, s komentářem věnujícím se literárnímu a kulturně společenskému kontextu díla (tzn. jeho latinským předlohám a německým, popř francouzským etc. paralelám, intelektuálnímu prostředí, v němž dílo nebo díla vznikla, způsobům jeho přímé i nepřímé recepce atd.)
● 2. Sjednotit ediční pravidla pro vydávání staročeských textů tak, aby edice byly přístupné i pro nefilology (tzn. především racionalizovat kritický aparát a specifickým detailním jazykovědným komentářům a analýzám věnovat samostatné studie opírající se o primární materiál a nevyžadovat od edic, aby pro takový výzkum primární materiál suplovaly).
● 3. při výzkumu vždy kombinovat teoretické a metodologické přístupy medievistiky, literární vědy a klasické filologie (že něco takového není právě snadné dokazuje i výše zmíněná práce Hermana Pleije) a takto směřovat i výchovu vědeckého dorostu.
● 4. česky psané písemnictví do počátků národního obrození vnímat a vykládat výlučně jakou součást dochované pramenné základny k dějinám středověku, resp. raného novověku, nikoliv jako jakousi „předchůdkyni“ české literatury nové doby (snad s výjimkou teorie verše a podobných disciplín, v nichž se neorientuji, neboť nejsem bohužel „zasvěceným badatelem chráněným ve svém zátiší před nápory odcizeného a agresivního moderního světa“). Nevím, zda měl Hans Blumenberg pravdu ve své „monumentální obhajobě novověku“. Správným směrem ale jistě směřoval ve svém přemýšlení o metafoře.
Nevím, jestli jsme od středověku odděleni „nepřekročitelnou hranicí“ (např. Jacques le Goff by řekl, že jistě ne), ale středověk, a s ním i „starší česká literatura“ má pro současnost zcela jistě charakter metafory (jinak by se na ni redaktoři Slova a smyslu neptali tak, jak se ptají). Metafora předchází pojmu a jenom s pojmem lze vědecky pracovat. Metaforu si lze pouze „přivlastnit“. Což nemusí být špatně, ale vždy je třeba mít jasno v tom, který z obou způsobů uchopování středověku nebo starší české literatury právě provozujeme.
Pavlína Rychterová
Universität Konstanz – Centrum medievistických studií Akademie věd České republiky a Univerzity Karlovy v Praze
