Otázka pro… starší literatura?

Otázka či spíše otázky, které předkládáme, vyplynuly z našich obecných pedagogických potřeb, ale také z potřeb literárních historiků uvažujících o celku dějin českého písemnictví, nejen o tzv. moderní literatuře. Vyšly však také z nejasného tušení, že se před námi v období, kterým se procházíme spíše jako uchvácení čtenáři a diváci, vyskytují potíže, jež zásadně zasahují i do soudobého pojetí moderních dějin písemnictví. Vzdálená století českého písemnictví se studují mnohdy až s „matematickou přesností“ v kontextu dobových pramenů, ideových konceptů a rétorik; zdá se ale, že cosi tomuto studiu chybí, nechceme-li je proměnit v pouhý archiv, popřípadě v jakési zátiší, chránící zasvěceného badatele před nápory odcizeného a agresivního moderního světa. Máme totiž sílící podezření, že publicistické nářky nad tím, že naše literatura vlastně začíná v obecném povědomí až v 19. století, jaksi odříznuta od předcházejících věků, jsou oprávněné, přestože nás středověká minulost alespoň symbolicky intenzivně zasahuje například v osobě Karla IV.

Na samém počátku úvah stojí, zdálo by se, suchopárná otázka periodizace dějin tzv. starší české literatury. Je to však otázka principiální, umožňující překročit některé stereotypy vnímání heterogenního, uměle a utilitárně vytvořeného celku – otázka rozvrhující a vymezující celé pojetí literárních dějin. Co je objektem našeho pohledu, když chceme popisovat vzdálené epochy a jak se potom vyrovnat s periodizací? Odkud a kam se díváme? Jan Lehár ve své koncepci dějin české literatury, sumarizované v posledních větších dějinách české literatury Česká literatura od počátku k dnešku, jednoznačně zasazuje počátek českého písemnictví do doby okolo roku 1300, kdy se objevily první skutečně česky psané texty. Nalézá k tomu dostatek důvodů. To však není jediná cesta. Josef Pekař kdysi označil Kristiánovu legendu za legendu českou a měl k tomu také mnoho důvodů, které vycházely z jeho pojetí tradice, která mu vytvářela předpoklady nepovrchní existence jeho národa. Když si ještě předtím T. G. Masaryk vytvořil svou představu tradice českého myšlení, radikálně reinterpretoval i minulost českého písemnictví, a to tak, aby se mu „hodila“ do jeho velmi svévolné konstrukce. Jsou i jiné odpovědi? A patří ještě tyto elementární otázky do kontextu uvažování současné literárněvědné medievistiky?

Nemusíme se nutně klonit k názoru, že je tu určitá vývojová souvztažnost mezi jednotlivými obdobími, můžeme se nechat pouze inspirovat starými texty, které si přivlastňujeme jako dědictví. Vždyť proč bychom si jinak pořizovali novočeské překlady staročeských, staroslověnských, latinských i německých památek. Můžeme se také pokusit pochopit imaginaci a poetiku předchozích století, a to tak, abychom nalézali odpovědi na své soudobé otázky a abychom znovu, hlouběji, zažívali někdy až bolestné estetické zanícení dávné krásy, která je sice ve znamení múzy, ale „ve jménu Božím“. Dotýkáme se ještě nějakým způsobem středověku a dotýká se středověk nás? Nebo jsme od něho odděleni nepřekročitelnou hranicí, jak se snaží ukázat například Hans Blumenberg ve své monumentální několikasvazkové obhajobě novověku? Nebo je tento „vzdálený svět“ dnes dokonce přesvědčivější a nosnější než tehdy – před staletími?

Libuše Heczková, Josef Vojvodík a Jan Wiendl

Odpovědi:
Jiří Hošna: Nutnost starší české literatury
Lenka Jiroušková
Jaroslav Kolár: Poznámky ke vztahu mezi tzv. starou a novodobou literaturou
Jan Malura: Odpověď jako polemika a návrh alternativních otázek
Jana Nechutová
Stefan Michael Newerkla
Pavlína Rychterová
Petr Spunar
František Šmahel
Anežka Vidmanová