... starší literatura?
Dotýkáme se ještě středověku a dotýká se středověk nás? Ze zátiší latinsko-bohemikální literární medievistiky, které mě údajně – jak text autorů „Otázky pro“ sugeruje – „chrání před nápory moderního světa“, zkusím objasnit, jak modernímu světu z onoho zátiší vzdoruji já.
Ať už čteme básně Halasovy, Babičku Boženy Němcové, staročeskou Legendu o svaté Kateřině nebo latinský životopis Karla IV. – vždycky se díváme zpátky, z okamžiku naší přítomnosti směrem k minulému. Proč ale Halas nebo Němcová nevzbuzují v řadách recipientů takovou vnitřní bariéru jako texty kateřinské či Karlovy? Proč je hrstce těch, kdo dneska ještě čtou, ale i většině intelektuální societatis litteratorum zpravidla bližší Halas než Karel, Barunka než Kateřina? Obávám se, že odpověď je banálnější, než si chceme připustit: jazyk. Jazyk jako příčina odcizení. Jazyk nikoli jako prostředek, ale jako zbraňovatel komunikace. Dřív než se středověký text může otevřít svému uživateli, dřív než vůbec může začít konfrontace cizího a vlastního, zaklapnou se mentální dvířka: „Tomu nerozumím.“ Zažívám to znovu a znovu u svých studentů: stará čeština – proboha! O latině (staroslověnštině, staré němčině…) nemluvě.
Toto odcizení má ovšem své mimotextové kořeny – v literární vědě a české medievistice posledních více než sta let. Pod nepsaným heslem „co je české, to se počítá, pánové“ pozvolna vykrystalizovalo pojetí české literatury jako literatury výhradně česky psané. Literární historie, sevřená v nacionální kazajce úzkoprsého strachu o identitu českého národa, manifestující se především na rovině jazykové, se tak stala sama sobě vosím hnízdem. Nebyl a není to ostatně problém jen český – i německá literární medievistika se dodnes vyrovnává s následky analogického nacionálního naladění.
Absurdní situace: V době, kdy se většina národních států bývalého latinského západu cítí či snaží být součástí velkého evropského společenství, se stále ještě povětšině zastírá evropská minulost českého středověku a veškeré kulturně-literární dědictví se redukuje na jazykově české. Jenže to, co dělá český středověk atraktivním a zároveň v dnešním slova smyslu moderním, je jeho mezinárodnost a evropskost! A to se netýká jen lucemburského světoběžce Karla: Životopisy sv. Prokopa, vášnivého obhájce staroslovanské, tedy jazykově národní liturgie v 11. století, byly sepsány nejprve latinsky a až mnohem později přeloženy do češtiny. Kosmas se vydal na přelomu 11. a 12. století do Lutychu, aby tam studiem evropských kronikářských vzorů nasbíral zkušenosti k sepsání své – latinsky psané – Kroniky české. Václav II., český král, obklopený kolem roku 1300 skupinou německých minnesängrů na pražském dvoře, básnil v němčině. Ba i sám Karel, jen z poloviny Čech, zběhlý v sedmi světových jazycích, češtiny pro své literární a politické počiny neužíval. Jsou ti všichni vůbec Češi? Tvoří součást české kultury? Patří jejich díla do české literatury? A ne-li, pak do jaké?
Myslím, že je načase konečně opustit zužující jazykovou perspektivu, vyslechnout hlasy volajících na poušti (J. Lehár, A. Stich, A. Vidmanová aj.) a přijmout fakt, že do české kultury a literatury patří všechno to, co kdy v českých zemích vzniklo (i když byl tento politicko-geografický celek v různých dobách definován různě). S francouzsky píšícím Kunderou a německy píšícím Kafkou v tomto ohledu problémy nemáme. Proč pak váhání s řadou jiných? Jsme stále ještě v zajetí starých předsudků, vlastních schopností a strachu před odborným sebeklamem?
„Publicistické nářky nad tím, že naše literatura začíná v obecném povědomí až v 19. století“, zmíněné v „Otázce pro“, nejsou skutečně daleko od pravdy. Jenže i publicistika a veřejná média, ba mnohdy i sami představitelé české literární a vědecké sféry toto povědomí živí. To podle mne pramení z několika skutečností zároveň:
1. Z koncepce výuky české literatury na školách včetně univerzit jako důsledku výše popsaného nacionálního pojetí české literární historie; 2. z exkluzivní uzavřenosti dosavadní české literární medievistiky, která je nadto vnitřně rozpolcená do odvětví medievistiky latinské a medievistiky české, přičemž obě stále ještě bojují o svou existenci jakožto samostatné vědecké disciplíny; 3. ze specifik medievistických bádání a nejednotného pojetí jejich náplně, cílů a priorit. Postřehy z vlastní zkušenosti mi dovolují poznamenat následující:
Ad 1: Student oboru „Česká literatura“ na FF UK v Praze má povinnost absolvovat seminář „Starší česká literatura“ v rozsahu jednoho (týká se dvouoborových studentů), případně dvou semestrů (jednooboroví). „Starší česká literatura“ přitom zahrnuje období od počátků písemnictví na českém území do roku 1800. Pro literaturu dalších dvouset let je vyhrazeno hned šest semestrů (dva pro století devatenácté a čtyři pro dvacáté)! Co všechno z osmisetleté literární produkce českých zemí do počátku 19. století je možné zprostředkovat za jeden či dva semestry? A: jak přiblížit mnohovrstevnatost bohemikální literatury studentům bez znalosti latiny, když latina v našem státě k základům středního vzdělání už dávno nepatří? Co si ti nejkvalifikovanější z kvalifikovaných mladých lidí odnášejí po absolvování studia bohemistiky do soukromého a profesního života? Jaké povědomí o české kultuře, jejích kořenech, kontinuitách a diskontinuitách jsou schopni předávat dál?
Ad 2: Není žádným tajemstvím, že česká literární medievistika v současné době nemá zrovna specialistů nazbyt. Většina z dnes žijících či již bohužel zesnulých latinských a českých medievistů si nevychovala nástupce. A do jaké míry byli a jsou naši literární medievisté interdisciplinární ve smyslu hledání vertikálních a horizontálních souvislostí? Vždyť i oni byli a jsou – často nejen formálně, nýbrž i vnitřně – zástupci všech těch ústavů a kateder klasických studií a českých literatur, institucí střežících především svou vědeckou autonomii.
A do třetice: S arogancí každému malému oboru vlastní si troufám tvrdit, že studovat středověkou literaturu není jako studovat Halase, Němcovou nebo Kunderu, ba ani jako studovat barokní poezii. Proniknout do středověké literatury znamená totiž proniknout nejen do světa jiných mentalit a dnes už neexistujících jazyků, nýbrž především do světa rukopisně psaných a dochovaných pramenů. A kdo se dneska, v době počítačových knih, chce vrhat do latinské nebo staročeské paleografie, aby si mohl něco přečíst? Možná trochu právem se českým literárním medievistům předhazuje, že jejich činnost končí přípravou edic. Ale i tenhle nůž má dvě ostří: Edice – zpřehlednění tradice rukopisného dochování textu v podobě „čitelného“ záznamu všech sémanticky signifikantních variant – by měla skutečně stát na začátku, nikoli na konci filologicko-literárních bádání. A možná by opravdu bylo třeba více analýz a raději méně edic. Jenže: Bez edice se s textem nejenže neseznámí „širší veřejnost“; bez edice zůstane skryt i valné většině všech, kdo se jakýmkoli způsobem problematiky s ním spojené chtějí dotknout. A taková edice stojí několik let práce; uvážíme-li, kolik dosud nezpracovaného rukopisného materiálu české a moravské knihovny skrývají, a kolik nadšenců se dnes ediční praxi věnuje. Tyto a další otázky – do jaké míry editovat, jak editovat, co a jak a komu zprostředkovat, co a jak překládat aj. – by měly být předmětem vnitrooborové diskuse, která je ovšem v současné době jen zbožným přáním.
Sečteno a podtrženo: Domnívám se, že současná žalostná situace literární medievistiky v Čechách a jistá bezradnost při jakémkoli pokusu o její reflexi je výsledkem mnoha velmi různorodých faktorů – jistou sebezahleděností a nepružností, ale i erudiční náročností oboru počínaje, a společensko-politickou nedoceněností, ba ignorancí konče. Možná jde ale jen o běžný průvodní jev malého státu s malým počtem univerzit a omezeným (třebaže ve srovnání se západní Evropou ještě dosti luxusním) počtem kvalifikovaných a adekvátně ohodnocených míst ve vědeckém výzkumu a pedagogickém propagování humanitních disciplín jako takových. Ale jak nezaměnit příčinu za následek…?
Po panegyricko-obranných úvahách zůstává otázka stále táž: Co tedy se starší českou literaturou? Co tedy s českým středověkem?
Ve světě je medievistika striktně oddělena od bádání o novověku, tj. o 17. a 18. století. Některé z disciplín (jako např. medievistika latinská) nezahrnují už ani 15. a 16. století – období pozdního humanismu a renesance. Koneckonců byli to právě evropští humanisté, kteří zavedli pojem „středověk“ (medium aevum) ve snaze distancovat svou tvorbu, vědomě navazující na antiku, od podivného, už pro ně neuchopitelného „mezidobí“. V tomto kroku – v oddělení bádání o středověké bohemikální literatuře od bádání o literatuře baroka a raného novověku, a zároveň v diferenciaci literatury raného a vrcholného středověku (ze zvláštním postavením literatury doby lucemburské), literatury doby husitské (i s tzv. Husovými předchůdci), a literatury humanismu a renesance – vidím první stupeň jak na cestě k nové periodizaci dějin českého písemnictví, tak pro obecně srozumitelnější osvětlení fenoménu středověku a středověké literatury a kultury v českých zemích. Každé z těchto pěti období (raný a vrcholný středověk / doba lucemburská / doba husitská / humanismus a renesance / baroko a raný novověk) se totiž vyznačuje zcela odlišnou a specifickou funkcionalitou literární produkce, kterou by bylo třeba v mnohem výraznějších konturách ozřejmit a uvést do nových souvislostí.
Druhým klíčovým úkolem literární medievistiky je opuštění „českého“ úhlu pohledu ve prospěch „bohemikálního“. Teprve přestaneme-li o literatuře odlehlých staletí uvažovat v úzké jazykově- -národní perspektivě, uvidíme zřetelněji spojitost mezi minulostí a dneškem. Tak jako není možné odmyslet Kunderovy francouzské texty od jeho textů českých, nebo Husovu latinskou tvorbu od jeho tvorby česky psané, a vytvářet tak uměle Kundery či Husy dva, není ani možné omezit se při zkoumání literatury českého středověku na analýzu jejich uměle separovaných jazykových složek.
Bylo to ostatně právě ono produktivní napětí mezi písemnictvím českým a latinským (a mezi dalšími vernakulárními literaturami) na našem území, byl to onen transfer mezi kulturami, díky němuž se vlastní střetávalo s cizím, staré s novým, a díky němuž vznikalo cosi specificky českého a světového zároveň. Právě v tomto střetávání, v kreativním přetransformování, přeformulování a přepracování jedněch modelů v jiné spatřuji procesy, které jsou vlastní nejen literatuře středověké, nýbrž literatuře a umění vůbec. Právě v tom je pro mě středověká literatura stále aktuální.
Neznám názornějších příkladů ecovské otevřenosti textu, než jakým je středověká lyrika. Neznám bravurnějších dokladů intelektuální rafinovanosti a vědomého zacházení se sémanticko- -formálními aspekty, než jak se odkrývají při analýze textově- -hudební kompozice středověkých oficií. A na čem lépe lze ukázat problematičnost pojmu „text“ než na středověkém písemnictví, kde text ve své definici nikdy neexistoval, neb každá textová jednotka byla jen souhrnem konkrétních funkcí v konkrétní oblasti svého použití! A tak dále. Pro mě je středověká literatura nikdy nekončící výzvou vyzkoušet všechny intelektuální možnosti při analýze dobových textů a hledáním jejich místa v dobovém historicko- -kulturním kontextu nacházet jejich stopy v dnešku.
Jeden erlangenský germanista kdysi v soukromém rozhovoru přivedl na svět parabolu, která mi hluboce utkvěla v mysli: Samozřejmě že jsou středověké texty dnes už jen mrtvou materií. Jde ale o to, do jakého hávu je oblékneme, abychom je oživili. Žijí jen v kabátu, který jim ušijeme. A jen v našem kabátu je pak předvádíme dnešku. Každý z nás jinak. Individuálně. Oživnou-li, jsme to my, kdo se za nimi skrývá. Každá jiná autentičnost je iluzí.
V tomto smyslu se středověku stále ještě dotýkáme a středověk se dotýká nás. Nejde o pateticky vnímané dědictví, kterým se můžeme nechat inspirovat či oslnit, o mysteriózní imaginaci, odcizenou symboliku zašlého lesku. Zredukujeme-li středověk jen na sentiment, budeme-li jeho odkaz dochovaný v podobě rukopisů, textů a umělecko-kulturních artefaktů stavět na piedestal estetizující exkluzivity (jak ji nedávno prezentovala skandální – protože z absurdních důvodů pro mnohé nezhlédnutelná – výstava k umění doby lucemburské v Čechách), nebude nikomu jasné, proč je středověk aktuální právě pro dnešek a proč se jím vůbec zabývat. Stále znovu pak budeme muset diskutovat i o smysluplnosti literárně-medievistických bádání. Trochu zbytečný luxus.
Lenka Jiroušková
Seminar für Lateinische Philologie des Mittelalters, Albert-Ludwigs-Universität Freiburg im Breisgau
