... starší literatura?
Kdysi dávno, před více než padesáti lety, mne ctihodný pan profesor Vážný z ničeho nic přerušil při kostrbatém předčítání staročeské Alexandreidy slovy: „Poslyšte, to je opravdu krásný verš.“ Připadal mi tehdy jako herec Plachta v roli profesora botaniky, který propadl vytržení nad jedním ošklivým broukem. Dnes už si těchto drobných radostí sám považuji. V případě staročeské literatury si však kladu otázku, zda již nejde jen o četbu pro vyvolené. Spor, zda staročeskou literaturu překládat či nepřekládat, je snad již vyřešen. Překládat se prostě musí, a to nejen proto, aby nevymizela z kulturního povědomí. Jsou díla, která přinášejí poučení, a jiná, která navíc dokáží pobavit a vybudit libost z přečteného.
Na zádrhele s vnímáním literatury ve starších formách národních jazyků jsem narazil při srovnávacím sledování středověkého i humanistického písemnictví. Historik zpravidla čte „krásnou“ literaturu 14. a 15. století v překladech. Není pak divu, že se mu Canterburské povídky, Petrarkovy sonety a Villonovy balady zdají nepoměrně čtivější, záživnější i modernější než staročeské satiry o řemeslnících či zmíněná již Alexandreida. Aniž by si to příliš připouštěl, bezděčně pak v cizině vidí pokročilejší stupeň literárního vývoje. Vyvarovat se tohoto uklouznutí četbou originálních verzí je zpravidla nemožné. Každý, kdo do příslušných edic nahlédl, záhy zjistil, že se bez dodatečné jazykové průpravy a speciálních slovníků neobejde.
Příliš jsem odbočil, pokorně se vracím k staročeským textům. Jejich vydávání je dnes neobyčejně obtížným počinem, pokud by se měly dodržet všechny směrnice i nepsaná ediční pravidla. Ve snaze ulehčit práci sobě i všem ostatním, jsem v polovině osmdesátých let minulého století požádal prof. Jiřího Daňhelku o přehledné směrnice pro historiky. Věhlasný editor mi vyhověl, takže jeho obšírné Směrnice jsou všem potřebným k dispozici v 8. čísle Husitského Tábora z roku 1985. Má vděčnost citelně poklesla při pročítání všemožných problematických znaků v jednotlivých systémech pravopisu. Ač jsem se snažil sebevíc, neměl jsem odvahu bez filologa za zády se do edice nejstarší Knihy táborské pustit. Kde však kompetentní znalce vzít, když se jich nedostává pro ostudně zpožděný Staročeský slovník? Jen z doslechu také vím, že není záhodno dotazovat se u více prahů. Na některé jevy pak naleznete více odpovědí, takže se znovu vracíte k bezradnému počátku. Je opravdu naše stará čeština tak obtížnou řečí, že si nejsme jisti, zda jí správně rozumíme? Není ani divu, že zahraniční bohemisté si s našimi subtilitami hlavu nelámou a kdekterý staročeský text vydávají paleograficky, písmenko po písmenku.
Rozpaky s vydáváním staročeských textů se u mne pojily a stále ještě pojí s ostychem před jejich výkladem. Nemám tu nyní na mysli běžné listy, kroniky či prameny hospodářské povahy, nýbrž „krásnou“ literaturu v širším slova smyslu. Zde jsem se snažil držet zpátky, vědom si, že ne vše, co se jeví na první pohled srozumitelné, srozumitelné také je. Uvedu příklad. Texty našeho jadrného myslitele Petra Chelčického nejsou právě snadnou četbou. Citace autorit, obrazy z Bible i příklady ze životní empirie se mu podle mého mínění valily do pera hnány přetlakem mysli, jež nestačila vtisknout výpovědi vnitřní řád a jež z obavy, aby snad něco nezůstalo nevysloveno, spěchala vpřed přes anakoluty a myšlenkové skoky. Naproti tomu v pohledu Eduarda Petrů, znalce nad jiné povolaného, Chelčického spisy inklinují k formě pozdější eseje, a to na základě myšlenkového postupu v podobě kruhového systému soustředivých a odstředivých složek. Jednoho a téhož autora jsme prostě četli jinýma očima.
Pokud jde o poetiku, i ta předpokládá předchozí průpravu, nehledě na to, že v našem prostředí je neustále třeba přihlížet k latinskému písemnictví a k památkám střední horní němčiny. Tuto vzájemnou prostupnost a souvztažnost je třeba mít neustále na zřeteli. Také prostoduchá imaginace může v případě odborně nepřipraveného historika jen škodit. To jistě nemá anketní výzva na mysli. Jen jednou jsem se jako laik na poli literární historie odvážil dále, a to právě s využitím imaginace. Slovesné dílo se totiž vždy nešířilo jen slovy, ale i gesty, kostýmy nebo vyobrazením různého druhu. Tak tomu bylo v případě satirických a někdy i obscénních veršů Neitharta z Riweuntalu, které nejsou ve staročeském zpracování doloženy a které přesto zanechaly stopy v delším Husově Výkladu desatera i ve staročeském slovese „najthartovati“, to jest šprýmovat a tropit rozpustilosti. Hus sám přitom nekritizoval Neithartovy verše, nýbrž prostopášné malby, které je ilustrovaly. Tímto přeskokem od slova k obrazu a zpět své drobné zamyšlení bezradně zakončím.
František Šmahel
Centrum medievistických studií Akademie věd České republiky a Univerzity Karlovy v Praze
