Kdysi dávno, před více než padesáti lety, mne ctihodný pan profesor Vážný z ničeho nic přerušil při kostrbatém předčítání staročeské Alexandreidy slovy: „Poslyšte, to je opravdu krásný verš.“ Připadal mi tehdy jako herec Plachta v roli profesora botaniky, který propadl vytržení nad jedním ošklivým broukem. Dnes už si těchto drobných radostí sám považuji. V případě staročeské literatury si však kladu otázku, zda již nejde jen o četbu pro vyvolené. Spor, zda staročeskou literaturu překládat či nepřekládat, je snad již vyřešen.
