Poznámky ke vztahu mezi tzv. starou a novodobou literaturou
Úvahy o životnosti a dnešní čtenářské působivosti staré literatury a v souvislosti s tím o časové hranici mezi tzv. starou a novou literaturou vzrušují a trápí literární historiky nejenom v naší době. Tyto otázky krystalizovaly už od první poloviny 20. století zpravidla v souvislosti s komplexy jiných otázek jako jejich nutná součást. Pro všechny úvahy toho druhu je však nutné vycházet z představy o tom, koho a jak stará literatura může oslovovat; respektive jak se s ní která čtenářská skupina vůbec dostává do kontaktu. Pro odborné badatele jsou literární texty pracovním materiálem, z něhož vyvozují poznatky různého druhu: lingvistické, sociologické, religionistické atp. Naprostá většina vzdělané veřejnosti se se starou literaturou dostává do styku jen epizodicky v rámci školské výuky literatuře, tedy podle osnov, formovaných na základě poznatků oné první, odborné skupiny. Tak probíhalo vyučování staré literatuře od druhé poloviny 19. století až do třicátých let 20. století. Literatura se nenazírala jako literatura, nýbrž většinou jako dokladový materiál k poznatkům speciálního zaměření. Přitom texty starých památek byly čtenářům dosažitelné většinou jen z ukázek v čítankách, chrestomatiích a různých speciálně zaměřených výborech. To vše směřovalo spíše proti vytvoření zájmu o starou literaturu jako literaturu než ke vzbuzení zájmu o ni. Podstatnou novostí byl proto přístup reprezentantů moderní jazykovědy k středověkým textům, v nichž současně s odhalováním kvalit jejich jazyka odhalovali i specifické, dobově podmíněné a jen v rámci dobového myšlení rozšifrovatelné vlastnosti estetické.
Ve třicátých a čtyřicátých letech vyšlo několik knížek, které prezentovaly staré památky jako umělecká díla se všemi zvláštnostmi, které toto označení v dané době, především ve 14. století, znamenalo (Jakobsonův Spor duše s tělem, Vilikovského Próza z doby Karla IV., Legenda o svaté Kateřině aj.). Na tyto tendence navázalo po válce systematičtější vydávání staré literatury ve staronové, už kdysi Janem Gebauerem založené sbírce Památky staré literatury české za účasti širokého okruhu odborníků. Tyto svazky přiblížily postupně i grafickou podobou staré památky novodobé literatuře a oba světy se v představách čtenářské veřejnosti sbližovaly. V pozdější době se dokonce podařilo s úspěchem vydat dva svazky starých textů ze 16. století (zábavnou Kroniku sedmi mudrců a humanisticky vzdělávací Naučení starých mudrců) v původní jazykové podobě v populární edici Světová četba. To ukázalo, že hranici mezi starou a novou literaturou lze do jisté míry stírat i „zevnitř“, uvážlivou spoluprací mezi vědeckými odborníky a nakladateli.Výsledek se dostavil – v současné reprezentativní České knižnici jsou díla starší literatury zařazena do stejné řady s díly novodobými jako integrální součást jediného vývojového proudu.
Životnost staré literatury jako literatury nebo změna její funkčnosti – to není otázka, kterou by mohli a měli řešit jen sami badatelé, podstatné je v tom i slovo čtenářské veřejnosti. V kompetenci literárních odborníků je však sledovat, jak se na této životnosti podílela tradice, kterou zakládá, popř. spoluformuje každé dílo, které efektivně naplňuje dobově pociťovanou kulturní potřebu. Stará literatura zůstává živá, pokud si zájemci o ni vytvoří a vypěstují schopnost pronikat k dobové specifičnosti a hierarchii jejích funkcí, k působivosti jejích výrazových prostředků a postihnou schopnost těchto prostředků podléhat proměnlivosti estetického cítění: památky staročeské milostné lyriky dnes nikdo nečte očima jejích středověkých současníků (nehledě už k tomu, že šlo o texty zpívané, existující v nedílné jednotě s hudební složkou), ale zkušenost s novodobou poezií umožňuje vnímat tyto staré texty na jejím pozadí jako osobitý různotvar moderní lyriky. Případ staročeské milostné lyriky poukazuje k širším souvislostem vztahu mezi starou a novodobou literaturou. Slovesné dění vyprodukovalo nebo odjinud recipovalo jako složka ideového a sociálního provozu v průběhu tisíce let rozmanité typy literární tvořivosti a nazírat dnes staré texty na pozadí čtenářské zkušenosti s mladší produkcí umožňuje odhalovat v nich vlastnosti, které povrchnímu pohledu zůstávají skryty: Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, čeledínu krále Václava z 15. století se dlouho jevila jen jako složka husitského kronikářství, pozornosti unikalo to, že jde o důležitý doklad složitého procesu beletrizace historiografie a historizace beletrie, který probíhal od 15. do 18. století. A podobně naopak čtenářské zkušenosti z poučené četby staré literatury mohou obohatit vnímání literatury novodobé. Povrchní prvoplánové čtení je stejně vražedné pro novou jako starou literaturu, pokud se s ní zachází jako s literaturou. O hranici mezi starou a novodobou literaturou není na místě uvažovat jako o rozhraničení časovém, nýbrž funkčním.
Jaroslav Kolár
Praha
