Odpověď jako polemika a návrh alternativních otázek
Musím přiznat, že otázky, které kladou redaktoři tohoto časopisu, ve mně vyvolávají rozpaky. Velmi jsem uvítal nápad uspořádat medievalistické číslo Slova a smyslu, ale doufal jsem, že tázání bude směřovat jiným směrem, k reflexi současného stavu literární medievalistiky. Místo toho byly předloženy obecné, až neurčitě formulované problémy směřující k tématům, které, domnívám se, literárněvědné paleobohemisty v současnosti nijak zvlášť netíží. Přesto se nejprve pokusím splnit zadání a reagovat na předložené teze.
1. Z textu není úplně jasné, zda-li otázka směřuje ke starší literatuře jako celku nebo jen k literatuře středověké. Je v tom možná záměr, protože jsme tak donuceni přemýšlet nad periodizací, která redakci rovněž leží na srdci. Starší literatura je sice „uměle a utilitárně vytvořený celek“, ale přesto má tento pojem svá oprávnění; jde o stabilizovanou kategorii literárněvědné a pedagogické praxe a především lze těžko zpochybnit, že někdy mezi osvícenstvím a romantismem se skutečně radikálně mění charakter literární komunikace. V rámci tohoto celku bychom pak měli především důsledněji rozlišovat mezi literaturou středověkou (u nás cca do konce 15. století) a literaturou raněnovověkou (16.–18. století), dříve označovanou též jako literatura doby střední. Tyto dvě epochy vykazují podstatné rozdíly, a to v žánrech, ve způsobech distribuce a recepce literatury, v pojetí autorství, ve vztahu k antické tradici, v jazyce (staročeština×čeština střední doby). Literatura raného novověku v sobě spojuje renesanci (humanismus) a baroko, mezi nimiž jsou ve slovesné tvorbě sice dílčí odlišnosti, ale v důležitých aspektech mají zjevně oba tyto směry velmi mnoho společných rysů, ostatně samotné termíny renesanční literatura / barokní literatura jsou v českém prostředí pravidelně problematizovány (srov. z poslední doby anketu o baroku v časopise Česká literatura 2005, č. 3). A také badatelé se dnes v praxi, a to nejen na poli literárního dějepisectví a lingvistiky, ale i historie obecné, hudební, výtvarné atd., poměrně jasně diferencují na „středověkáře“ a ty, kteří se zabývají raným novověkem.
2. Anketní otázka klade jako problém jazykové vymezení dějin staršího českého písemnictví. Latinská, popř. staroslověnská literatura svázaná s českým prostředím je dnes běžně chápána jako součást české literární tradice a ani např. půlstoletí staré tzv. akademické dějiny české literatury to nepojímaly jinak. Jan Lehár s tím zásadně nepolemizuje, do doby okolo roku 1300 neklade „počátek českého písemnictví“, ale vznik literární tvorby v národním jazyce. S menší samozřejmostí, ale už přece docela hlasitě je dnes integrována do dějin naší starší literatury německojazyčná produkce bohemikálního původu. Ani rozpor mezi Masarykem a Pekařem, zdůrazňovaný anketou, není pro uvažování o českém literárním středověku (resp. starší literatuře) příliš podstatný a hlavně aktuální. Masarykův koncept českých dějin, pro oblast literatury ostatně málo upotřebitelný, v poslední době nerozvíjí žádný z literárních historiků a v minulosti ho důkladněji rozpracoval vlastně jen J. B. Čapek.
3. Největší důraz klade anketa na otázku: jak se nás dotýká středověk? Moje převažující zkušenost, vycházející ze čtení a interpretování textů na univerzitních seminářích, mi říká, že se nás nedotýkají epochy, ale vždy především jednotlivé literární texty, někdy třeba jen jejich části. Nevidím závažné překážky v působení středověkých básní na současného čtenáře a z vlastní praxe znám okouzlené vnímatele středověké literatury, není jich mnoho, ale není jich dnes, myslím, o mnoho méně než např. čtenářů české literatury 19. století. Při vnímání středověkého textu nemusí překážet ani částečná jazyková nesrozumitelnost, celková obtížnost může naopak tvořivě provokovat a stát se součástí zážitku z něho. Základem uchvácení nebývá ani modernost (a už vůbec ne pokrokovost), jak se dříve mínilo, tedy blízkost modernímu literárnímu kánonu. Často mám naopak pocit, že – a snad to obecně souvisí s dnešní kulturní situací – může fascinovat právě „jinakost“, až bizarní odlišnost, exotická vzdálenost od současné normy. Čtenáři středověku jsou např. obdivovatelé formální zručnosti, spirituální výstřednosti, přímočarých a obscénních textů, praktikující i nepraktikující křesťané či všelijací hledači duchovnosti, ti, kteří „moc nečtou“, ale jsou ochotni spojovat literaturu s hudbou nebo orálním slovem, nepřátelé moderní a avantgardní komplikovanosti, milovníci literatury průzračně sdělné a luštitelé symbolických textů, které lze chápat jako hádanku s jednoznačným výsledkem… Je nepochybně zajímavé, že profesionální vykladači a učitelé literatury k nim velmi často nepatří; mnozí z nich považují literární středověk (i celou starší literaturu) za sice povinnou, ale v zásadě nudnou součást jinak velmi pozoruhodných literárních studií. Tuším zároveň (a anketní text na to naráží), že středověkou literaturu lze, např. v rámci univerzitní i středoškolské výuky, prezentovat způsobem, který připomíná prohlídku dlouho neobměňovaných vitrín okresního muzea, tedy způsobem umrtvujícím.
4. Poněkud jinou otázkou je, jak se má starou literaturou odborně zabývat literární historik. Autorům ankety se zdá, že bádání o starší literatuře cosi chybí a že mu hrozí proměna v pouhý archiv či zátiší, izolované od agresivního světa současnosti. Je nutné především konstatovat, že úkoly literárního medievalisty jsou velmi často jiné než u specialisty na moderní literaturu. Musí se v prvé řadě postarat o to, aby slovesná krása středověkého díla mohla být novodobým publikem zakoušena, tedy musí s adekvátním komentářem, ulehčujícím vnímání, zpřístupnit text. Ne náhodou jsou téměř všichni významní čeští literární paleobohemisté zároveň vynikajícími editory. Nezbytnost úzkého sepětí s textem (u středověkých děl často nemáme nic než text, resp.textové varianty) a potřeba nových edic (stále nebylo moderně vydáno vše podstatné) nás opakovaně nutí k praktikování staromódních metod, které jsou dnes s despektem označovány jako pozitivisticky deskriptivní; patří k nim textová kritika, komentování kulturně-historických, popř. biografických kontextů díla, studium filiací (zjišťování pramenů a předloh), filologicky detailní textová analýza apod. Právě v edicích je uloženo mnoho znamenitých výkonů české literární paleobohemistiky (včetně těch interpretačních). Dnes ovšem uslyšíte hlasy, které odborně připravené edice podceňují, anebo je dokonce považují za něco akademicky suchopárného, čtenářsky rušivého. Těm odpovídal Ezra Pound: „Každý, komu je zatěžko zvládnout poměrně malý poznámkový aparát nezbytný k tomu, abychom porozuměli Chaucerovi, si zaslouží být navždy vyloučen z četby dobrých knih“ (E. Pound, ABC četby. Přel. A. Kareninová, 2004, s. 94).
Mám dojem, že zde dosti rozvleklým, osobním tónem píšu o věcech poměrně známých a samozřejmých, ale zadání otázek k tomu bohužel svádí. V situaci, kdy se naše literární medievalistika potácí v krizi, způsobené útlumem činnosti starší generace, nečekanými úmrtími i malým odborným zájmem mladých bohemistů o toto období, navrhuji otázky jiné:
A. Čeho dosáhla a co ještě dluží česká literární medievalistika? Co vlastně přednostně potřebujeme? Neschází nám, myslím, ani tak nová syntéza (dosavadní souhrny a hesla dokončovaného Lexikonu české literatury mohou stačit), ale spíše příručky s rozsáhlými, mnohostrannými interpretacemi jednotlivých děl (resp. textů, třeba i samostatných písní), jaké najdeme v německém i polském prostředí, srov. např. soubory Lektury polonistyczne I., II. (Kraków 1997) nebo Gedichte und Interpretationen I. (Stuttgart 1982). Je samozřejmé, že se bude dále rozvíjet ediční činnost; dnes se logicky dostává do popředí zájmu dlouho opomíjená staročeská próza, postupně vznikají, resp. jsou před vydáním edice významných děl (Život Krista Pána, Život Josefův, Štítného překlady a adaptace, snad i staročeský Pasionál). Zároveň by nám prospěly nové, modernější edice několika dříve vydaných textů, např. v podobě, jaká byla realizována v edici Života sv. Kateřiny v České knižnici (1999), kde staročeský text doprovází jeho novočeský překlad (ne přebásněním!), přičemž Pelánův vynikající překlad může sloužit jako vzor. Ku příkladu Alexandreida, tzv. první Spor duše s tělem nebo mariánské plankty, obsahující podmanivé básnické pasáže, by si takovou popularizaci zasloužily (ovšem ne každý staročeský text vyžaduje podobné řešení).
B. Jaké metodologické přístupy mají pro naši literární medievalistiku perspektivu? S kterými z důležitých zahraničních podnětů se zatím osudově míjí? Některým kolegům schází hlubší teoretické reflexe starší literatury, např. z hlediska teorie textu, recepční estetiky, nového historismu, intertextuality atd. Nedávno u nás vyšla knížka amerického slavisty Alfreda Thomase Čechy královny Anny (2005), která vyvolává kontroverzní reakce, ale v každém případě užitečně dokládá, jak lze českou středověkou literaturu číst prizmatem genderových otázek, etnických konfliktů a dalších dobových společenských a ideologických diskurzů (např. Tkadleček jako text vyjadřující strach z ženského těla).
C. V pozadí dnešních prací o středověké literatuře cítím skrytě přítomnou jinou otázku: má vůbec literární medievalistika perspektivu jako samostatný obor literárněvědného bádání? Nemá být integrována (rozpuštěna) do obecné, interdisciplinární medievalistiky. Nebylo by užitečnější vystoupit z našich filologických mantinelů a vrhnout se radostně a nespoutaně vstříc kulturním, multikulturním, historicko-antropologickým nebo mikrohistorickým studiím? Sám se domnívám, že bez mezioborových přesahů se žádný literární paleobohemista neobejde, ale jeho úkolem nadále zůstává zabývat se starší literaturou jako specifickým slovesným sdělením, ne jako kulturněhistorickým, společenským, teologickým aj. dokumentem.
Možná se někdy, a to právě na stránkách tohoto časopisu,
dočkáme dalších reakcí na podobné otázky…
Jan Malura
Ostravská univerzita
