... starší literatura?

Milí přátelé, je dobře, že se ptáte. I mně to leží na srdci, a přece je má odpověď v mnohém ohledu polemická. Seznáte to i podle uvozovek, do nichž zde kladu některé Vaše formulace.

Kdyby tomu bylo opravdu tak, jak píšete, totiž že by si publicisté naříkali „nad tím, že naše literatura vlastně začíná v obecném povědomí až v 19. století, jaksi odříznuta od předcházejících věků“, nebylo by nejhůř; znamenalo by to, že publicisté jsou si vědomi, že by tomu mělo být jinak, totiž že by zde mělo být obecné povědomí o literatuře starší a staré. Publicisté nad tím ale příliš nenaříkají a, jak soudím, uniká jim půvab literárních výtvorů starší literatury neméně než „obecnému povědomí“. (Ostatně koho míníte publicisty?)

Můj obor, má specializace i má životní orientace mne vycvičily v minimalizaci nároků na „obecné povědomí“: některé nám (mně) drahé skutečnosti opravdu berou za své, a patří k nim i starší literatura, nejen ta latinsky psaná, na níž, jak tušíte, mi záleží především. Od světa středověku sice nejsme odděleni žádnou „nepřekročitelnou hranicí“ (zase: co tím míníte?, každou hranici lze přece překročit), ale nedělám si iluze o tom, že by pro lidi počínajícího století – protože mají raději příběhy, mýty a nakonec i magii než zdravý rozum – byl onen vzdálený svět přesvědčivější a „nosnější“; on totiž ten středověk byl méně mytický a magický a daleko racionálnější, než „obecné povědomí“ tuší.

Starší literatura je našemu současníkovi cizí ze srozumitelnějších důvodů: nebyl o ní poučen, a pak – číst Zbraslavskou kroniku (v českém překladu) nebo Legendu o Jidášovi (ve staročeském originále) je poněkud namáhavé. Patřím ke generaci, která cosi takového ve školních osnovách měla, a hlavně se mi dostalo dobrých učitelů češtiny. Současné školní osnovy, existuje-li vážně něco takového, na starší českou literaturu nedbají a dobrých učitelů – notorický fakt – ubylo.

Ale tento pragmatický argument postihuje pouze jednu stránku věci. Důležitější a koneckonců náležité je, že se obsah lidského vědění mění, a nad tím nic nenapláčeme. Podivila jsem se, nepohoršila jsem se a ani se nerozčílila, když jsem při kolokviu z četby na magisterském studiu latinské medievistiky musela nahlédnout, že nikdo z posluchačů humanitního (navíc exkluzivního) oboru neví, kdo byl a že vůbec byl Štěpán z Pálče. Nemusíme jej rovnou brát jako literární postavu, i když jí byl; pro mou generaci to byl prototyp zrádce a padoucha a taky proto jsme se o něm učili; což ukazuje pouze na to, že s proměnou důrazů v chápání minulosti se proměňuje také obsah souvisejících znalostí. Nic naplat, jisté informace, které se do proměněného nebo dejme tomu zpovrchnělého obrazu dějin nevejdou, zůstanou v archivu. Píšete, že studiu vzdálených staletí českého písemnictví cosi chybí, nechceme-li je proměnit v pouhý archiv („popřípadě v jakési zátiší, chránící zasvěceného badatele před nápory odcizeného a agresivního moderního světa“ – to bych se tedy, být zasvěceným badatelem, ohradila), a já se domnívám, že takovýto archiv je místem nadmíru užitečným a že na jeho vytvoření a řádném uspořádání musíme pilně pracovat my, které stará literatura baví, kteří umějí zacházet se starou češtinou a ovšem taky s latinou. Vždyť kam jinam než k takovému archivu se jednou bude moci obrátit někdo, kdo se z nějakých důvodů začne – a třeba v tom nebude úplně osamělý – o tyto věci zajímat? Proč bychom měli křečovitě hledat ono „cosi“, čím nadchneme své současníky pro něco, co považují za podivnosti? Dovedu si představit, že takovýmto nástrojem by mohl být, často byl a i dnes je (od Pána prstenu až k Harrymu Potterovi) romantický pohled na středověkou realitu, ale tohle asi nepřinese ten užitek, po němž se tážete, i když samo o sobě je to docela pěkné a samostatnou hodnotu tyhle věci mají, a i když možná některé studenty historie k jejich zájmu tato četba přivedla.

Ptáte se také, zda „tyto elementární otázky“ patří ještě do kontextu uvažování současné literárněvědné medievistiky. Není zcela zjevné, které to elementární otázky máte na mysli. Jde-li o to, zda je součástí české literatury také literatura latinsky psaná již od legendy Kristiánovy (máme-li ji s Pekařem a Ludvíkovským za výtvor poslední třetiny 10. století), pak tato vpravdě elementární otázka do kontextu uvažování současné literární medievistiky nepatří, neboť je vyřešena: takhle se přece snad už nikdo neptá. Samozřejmě začíná česká literatura právě zde. A česká česky psaná literatura začíná kolem roku 1300, Lehár má naprostou pravdu a nikdo ji nezpochybňuje.

Pak by se ještě dalo uvažovat o pocitu, že je naše literatura (zač. 19. stoletím) „jaksi odříznuta od předcházejících věků“. Chcete se i zde zamýšlet nad obecným povědomím, nebo se ptáte taky na to, zda podle názoru účastníka ankety taková propast byla či nebyla, a jak hluboká a vůbec jaká byla? Zde jsou kompetentní spíše ti literární historikové, kteří se věnují ranému novověku a zejména období baroka, osvícenství a národního obrození. Já jsem přesvědčena o kontinuitě; i o takové, jež sahá až ke klasikům římské literatury. Zde se už dotýkáme kořenů naší vzdělanosti; řeč o tom, jak si jich (v domácí staré literatuře a potažmo v klasické antice) má být každý kulturní národ vědom, tentokrát nepovedu.

Zajisté je tu aspoň „určitá vývojová souvztažnost mezi jednotlivými obdobími“, vůbec nezáleží na tom, zda se k takovému názoru „kloníme“. Vše, co říkáte v posledním odstavci své výzvy, je správné, ale nemá to žádný vztah k „obecnému povědomí“. Znalost starší literatury a ono „bolestné estetické zanícení dávné krásy“ zůstane vyhrazeno buď znalcům, nebo jen několika málo čtenářům, kterým to stojí za tu námahu. Nechtěla bych k ní nikoho nutit; ale pro své studenty, budoucí budovatele zmíněného archivu, se musím snažit hledat ve staré, povětšině dokonce latinské, literatuře místa, která se jich dotknou („dotýkáme se ještě nějakým způsobem středověku a dotýká se středověk nás?“).

Jana Nechutová
Masarykova univerzita v Brně

Otázka pro ... starší literatura?