... starší literatura?
Domnívám se, že by se konečně mělo opustit obrozenecké hledisko, že do české literatury patří jen to, co je jazykově české, a že by se do ní mělo zahrnovat vše, co napsali obyvatelé českých zemí včetně exulantů a imigrantů od nejstarších dob dosud jakýmkoli jazykem, pokud účel nebo výsledek jejich psaní přesahuje potřeby všední mezilidské komunikace. Z toho vyplývá i navrhovaná periodizace dějin české literatury. Neurčuje ji, jako dosud, vývoj češtiny a dějiny politické, ale řídí ji proměnlivé cíle autorů a jejich vnímání sebe samých.
I. Staroslověnský prolog v 9.–10. století. Hlavní úlohu při téměř stoprocentní negramotnosti hraje ústní slovesnost, kterou však známe jen ve zlomcích. Literárním jazykem je staroslověnština, kterou však ovládají jen duchovní východního směru, pro něž je především nástrojem christianizace. Málo spisů je původních, většinu tvoří překlady.
II. Nejstarší období od konce 10. století až do převládnutí humanismu, tj. zhruba do třetí čtvrtiny 15. stol. Autoři se pokládají za pero, které vede vyšší síla, a dávají přednost potřebám svého společenství před svými vlastními. Vyjadřovacím jazykem je středověká latina, doprovázená od sklonku 13. století češtinou, němčinou a hebrejštinou v jejich středověkých podobách. Vyučování na všech stupních je výhradně v rukou církve, autoři jsou většinou klerici. O úspěchu díla rozhoduje nejbližší autorovo okolí. Nositelem a zprostředkovatelem literatury je paměť a rukopisná kniha. Vznikají díla prozaická, básnická i dramata, autorům nejde o originálnost, ale chtějí svými díly překonat své vzory. Do literatury patří i spisy odborné a všechny překlady a adaptace.
III. Střední období sahá od konce 15. století zhruba do poloviny 19. století, vedlejším periodizačním mezníkem je Bílá hora. Je charakterizováno individualizací literární tvorby. Autor se už necítí jako zapisovatel, ale jako nezávislý tvůrce, prosazuje své vidění skutečnosti i svou vlastní osobu a s despektem se distancuje od předchůdců. Nositelem literatury se stává tištěná kniha, jejíž úloha stoupá s rostoucí gramotností obyvatelstva, stále však se obrací především k elitám. O rozšíření a úspěchu díla rozhoduje nakladatel a vzdělanci. Církevnímu školství začíná konkurovat školství státní a katolické církvi Jednota bratrská a církve protestantské. Latina ztrácí vedoucí postavení a je vystřídávána češtinou, němčinou, jidiš a ojediněle jinými evropskými jazyky, hlavně italštinou a španělštinou. Odborná próza přestává být součástí literatury, překlady neodborných knih však zůstávají její součástí a mají velký vliv na její vývoj.
IV. Nové období od poloviny 19. stol. do první světové války pokračuje v tendencích období předcházejícího. Díky povinné školní docházce ubývá negramotnosti i na venkově, vzdělání i literatura jsou laicizovány, dřívější úlohu kleriků přebírají světské elity. Náboženské vyznání se stává soukromou věcí. Dosavadní patriotismus vystřídává nacionalismus a socialismus. Význam literatury stoupá, autoři se pokládají za hlasatele a spolutvůrce svých společenství, jiní však chtějí vyjadřovat jen své vlastní pocity. Odborné knihy se kromě umělecké kritiky a literární vědy a historiografie do literatury nepočítají. O vydávání knih nadále rozhodují nakladatelé, z nichž někteří se postupně specializují. Úspěch děl je ovlivňován kritikou v novinách a v časopisech. Z literatury se vyděluje tzv. čtivo, v němž jde především o zábavu čtenářů a o finanční prospěch nakladatelů; má více čtenářů než tzv. hodnotná literatura. Do literatury se nepočítají překlady odborných knih a čtiva.
V. Moderní období od roku 1918 podnes. Literatura mluví převážně za společenství stejně smýšlejících lidí, zároveň však zesiluje snaha po umění, zbaveném služebnosti. Jako nové žánry přibývají filmové scénáře, sci-fi a literatura faktu. Mísí se žánry a styly, náměty se čerpají ze života a z celého územního i časového rozsahu všech literatur. Dosavadní úlohu knih přebírá do značné míry rozhlas, film a televize, tištěné slovo bývá doprovázeno nebo nahrazováno zvukem a obrazem. Někteří autoři vydávají svá díla strojopisně jako samizdat nebo digitálně. Úspěch je ovlivňován reklamou a literárními cenami. Původní literatura je zatlačována překlady, z nichž jen některé znamenají přínos. Se čtivem soutěží televizní seriály.
Domnívám se, že vědecká historiografie české literatury by se měla zabývat všemi obdobími i proto, že v každém z nich ještě řada děl nebyla ani evidována. Ze starší literatury bude patrně třeba publikovat zvlášť odborná (kritická) vydání a vydání čtenářská, jež u děl cizojazyčných nebo špatně srozumitelných budou nahrazovat překlady a adaptace. Ve školách by se asi mělo probírat ze starších období jen několik děl a autorů, vykládat by se měla především moderní literatura a povinnou četbu by měla nahradit nepovinná četba doporučovaná.
Anežka Vidmanová
Praha
