... starší literatura?
Literaturu, která si může nárokovat uměleckou hodnotu (a je jedno, zda se jedná o „starou“ či „moderní“ literaturu), drtivá většina lidí v dnešní době nečte. Je to celkem pochopitelné, poněvadž lidé ani nevědí, co si s ní mají počít. Vinu na tom mají různé faktory, mj. zdůraznění materialistického myšlení a zatlačení duchovních hodnot, vyhledávání odbytišť místo hledání cest k poznání; vzdělání, které chce na základě chybně pojaté pedagogiky šetřit naše děti a dorůstající mládež, místo aby kladlo opravdové požadavky na své chráněnce a otevřelo jim bránu do světa a smyslu slovesné kultury a jejího jazykového podkladu; výuka, která už neposkytuje orientaci v životě, ale žije jen hesly a povrchními úlohami, z níž mizí povinnosti, nároky a vědomosti; ztuhlost nebo úzkost intelektuálů, kteří pro pohodlí zradili své dávné ideály a v neposlední řadě i my všichni, kteří se necháme ovládat penězi, místo aby nám byly k službám. „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ (Matouš 6,24; srov. i Lukáš 16,13). Na počátku, a to na počátku každého z nás, nebylo jmění, ale Slovo, Slovo do světa stvoření. Vážíme si toho náležitě, zacházíme se svým darem života tak, jak by bylo důstojné a správné?
Všichni, kteří máme privilegium pracovat s dětmi, s mládeží, se studenty, s lidmi, máme zároveň velkou zodpovědnost. Musí nám na nich a jejich dobru záležet, stejně jako nám musí záležet na literatuře, když své blízké chceme získat pro hlubokou a nevysychající studnu písemnictví, a to nejen českého. Důležitou funkci pro pochopení souvislostí a kontinuity slovesné kultury má přitom právě starší a nejstarší literatura. Kritizuje se, že vzdálená století písemnictví se studují mnohdy až s matematickou přesností v kontextu dobových pramenů, ideových konceptů a rétorik. Řekl bych, že můžeme být rádi, když tomu vlastně ještě někde tak je. Často se totiž starší období literatury už nestudují pořádně či vůbec. Zabýváme-li se však ještě náležitě starší a nejstarší literaturou, musíme samozřejmě dbát na to, abychom ji neproměnili v pouhý archiv, popřípadě v jakési zátiší, chránící zasvěceného badatele před nápory odcizeného moderního světa. Stará literatura se nazývá starou jen proto, že vznikla v dávných obdobích a možná v jazyce nám dnes trochu vzdálenějším (přitom ta vzdálenost jazyka je právě v češtině dodnes lehčeji překonatelná než třeba v němčině nebo angličtině). Témata staré literatury však jsou – nehledě na bezesporu důležitý dobový kontext – stále aktuální. Záleží jen na nás, jaký vztah k ní zaujmeme.
Důležité je především to, abychom sami planuli touto literaturou, když ji přibližujeme zájemcům. Není nic horšího než očividný nezájem ze strany přednášejícího, pouhé parafrázování léta tradovaných analýz bez angažovanosti a chybějícího nadšení pro věc samu. Nikoho tak nepřesvědčíme ani nezískáme, pouze potvrdíme zakořeněný předsudek, že stará literatura je stejně nudná jako je stará. A musíme mít otevřený postoj k současnému světu, k dnešní společnosti, ke každodenní globalizované kultuře, třebaže se s ní nemůžeme ztotožnit, ba ji dokonce odsuzujeme jako brak. Nesmíme zapomenout, že za tím vším jsou lidé jako ty a já, a že právě je chceme zlákat zpět na cestu ke kouzlu písemností a slovních tajemství.
Bez pochyby mohli dříve naši univerzitní učitelé vycházet z jiných předpokladů, a to minimálně z důkladné znalosti bible, znalosti latiny a řečtiny a nejdůležitějších klasických děl napsaných v těchto jazycích, z informovanosti o světě pověstí atd. Dala se tedy mnohem rychleji najít společná řeč. Pamatuji si třeba, jak jsme nadšeně hltali výklady pana profesora Vintra, když nás poprvé zasvětil do tajemství Ostrovské písně nebo Legendy o sv. Kateřině, neboť jsme mu rozuměli. Dnes je již většina studentů lhostejná k četbě těchto textů a ke klasickým výkladům o nich, ale to jen proto, že jim nic neříkají. O to více se však musíme snažit my, abychom je přece pro tyto texty nadchli, abychom je prezentovali živě, zajímavě a především i tak, aby k nim získali nějaký vnitřní přístup i duševně nejvzdálenější studenti. Zůstaňme třeba u Legendy o sv. Kateřině. Nejhorší, co by člověk čtenářským zájemcům v takové situaci mohl udělat, by bylo, ukázat jim jejich vlastní slabiny, zostudit je a přitom suchopárně přednášet o komplikované kompozici, obrazném jazyce, stylistické vytříbenosti apod. tohoto textu. Nic by jim to neříkalo. Text se jim musí odkrývat sám, a člověk je na to může postupně připravit, vrstvu za vrstvou.
Nikdy se přitom nesmí zapomenout na aktualizaci těchto textů v co možná nejširším kontextu. Studenti mají totiž dodnes jednu dobrou vlastnost, a tou je jejich zvědavost. Když jsem třeba minulý semestr přednášel o starších periodách české a slovenské literatury na základě analýz primárních textů, tak to byl sice jen volitelný předmět, ale přesto přišlo 18 studentů, což je pro vídeňské poměry vysoký počet. Přišli, protože byli zvědaví na tyto texty, na to, co v nich je skryto, a někteří z nich z počátku určitě zůstali jen proto, že se chtěli dozvědět, proč prý je bičování sv. Kateřiny mnohem poutavější a přitom dojemnější než nejlepší scéna z aktuálního filmu Quentina Tarantina, anebo proč se ze Závišovy písně mohou dozvědět mnohem více o bolesti lásky než z Venuše v kožichu Leopolda Sacher-Masocha nebo z dokumentace Pandora’s Box o návštěvě speciálního erotického salonku v New Yorku. Na tuto neblahou iniciální motivaci ale potom již nikdo nemyslí, když ho jednou text sám získal pro sebe, když se studenti konečně zabývají uspořádáním jednotlivých obrazů nebo matematicky promyšleným strofickým útvarem tohoto textu, a to z vlastní vůle a vlastního zájmu. A mezitím se srdečně zasmějí Izákovi z Mastičkáře, když po „oživení“ praví: „Avech, auvech, avech, ach! Kak to, mistře, dobře spach, avšak jako z mrtvých vstach, k tomu sě bezmál neosrach. […] Jiní mistři po svém právu, maží svými mastmi hlavu, ale tys mi, mistře, dobře zhodil, ež mi všichnu řit masťú oblil.“
Dobrých zkušeností s aktualizací a zároveň srovnáváním starších textů s moderními jsem sám mohl nabýt už během své návštěvy gymnázia. Skoro samozřejmě jsme tam četli mnoho děl z kánonu německé a světové literatury; k tomu jsme měli ještě čítanky, které prezentovaly výbor dalších textů. Třeba naše čítanka nejstarší literatury Mittelalter I (celkem se středověku věnovaly tři čítanky, baroku tři a osvícenství dvě) začínala nápisem na zlatém rohu z Gallehusu, modlitbou z Wessobrunnu, úryvkem z Eddy a tzv. Vídeňským psím požehnáním a končila písní Es fuegt sich (Přihodilo se) Oswalda z Wolkensteina. V bohatě ilustrované knize se však nenacházely jen staré texty, ale vedle toho podle kontextu úryvky novějších a moderních textů. Třeba se tam po 37. avantýře Písně o Nibelunzích s názvem Wie der marcgrave Rüedeger erslagen wart (Kterak Rüedeger byl záhubně ťat) našel úryvek z dramatu Carla Zuckmayera Des Teufels General (Čertův generál) s následným srovnáváním chování Rüedegera a Harrase podle čestného kodexu jejich stavů (rytíř, resp. důstojník). A podobně to pokračovalo: Parzival Wolframa z Eschenbachu se četl v kontextu s rozhlasovou hrou Draußen vor der Türe (Venku přede dveřmi) Wolfganga Borcherta, Ich zôch mir einen Valken (Vychoval jsem si sokola) Pána z Kürenberga v kontextu s milostnou básní Vögel (Ptáci) Christine Bustové a s čínskou ranní písní Kohout zakokrhal z knihy písní Š’-Ťing nebo Nu wachet (Probuďte se) Walthera von der Vogelweide s Dies irae italského františkána Tomáše z Celana a s básní Das Ende der Eulen (Konec sov) Hanse Magnuse Enzensbergera atd.
Nic jiného nedělal ani předčasně zesnulý filolog Alexandr Stich, když ve své opravdu skvělé lingvoliterární studii Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (Praha 1996) předvedl na dílech několika novějších autorů, jak jejich texty souvisí se starší literární tradicí a jak se tato tradice přímo promítá do těchto textů formou zcela konkrétních stop. Jeho úvahy o starší literatuře, její funkci a problémech v dnešní době v jeho úvodu Vhlídnému čtenáři pozdravení (a věděl přitom přesně proč vhlídnému, a ne vlídnému) jsou dnes minimálně tak aktuální jako před deseti lety. Zasloužily by si, aby zde byly znovu otištěny, a zůstaly tak veřejnosti a literárněvědné společnosti stále před očima a v paměti. Budiž mi alespoň dovoleno, abych k nám na závěr nechal promluvit velkého mistra slov samého: „[…] – s překvapením zjišťuju, jak i mladí zárodeční odborníci a odbornice na literaturu, studenti filozofických a pedagogických fakult, soustřeďují v naprosté převaze svůj niterný, životní zájem na to, co není starší jednoho století. Je to pochopitelné, ale přesáhne-li tato fascinace přítomností a minulostí pouze včerejší jisté proporce, hrozí tu, že bude porušeno obecné vědomí souvislostí a že nakonec i ono zkoumání a hlavně chápání literatury nové a nejnovější zabředne do nezávazného dojmologického produkování sekundárních textů, které nakonec vypovídají pouze o svých autorech nebo opisují ‚jejich slovy‘, co se v jejich nitru děje při čtení. Trvám, že vykladatel literatury nové, ať vědec, ať kritik, ať učitel, který nemá pevný a objektivovaný prožitek toho, co předcházelo, nepoví mnoho podstatného ani o té nejpozoruhodnější novince“ (op. cit., s. 6).
Stefan Michael Newerkla
Universität Wien
