Nutnost starší české literatury
Otázka po smyslu studia, výkladu a recepce děl starší české literatury se dotýká několika rovin a pohledů na ně. Starší česká literatura zahrnuje několik historických období a kulturních epoch se specifickými prameny a interpretačními přístupy: raný, vrcholný a stárnoucí středověk, husitskou dobu, renesanci, reformaci a baroko. S tím souvisí i periodizace staršího literárního vývoje. Názor, že vlastní dějiny starší české literatury začínají až s existencí staročeských textů, navazuje na tradiční výklad Jakubcův a Vlčkův, ovlivněný moderním jazykovým chápáním vývoje národů a jejich literatur. Zcela odhlíží od kontinuálního pojetí evropských literatur, formulovaného v dnes již klasických pracích E. R. Curtia a E. Auerbacha. Je nutné je ještě doplnit o byzantsko-slovanský aspekt (např. studie D. S. Lichačova, J. B. Láška, J. Marka).
Vstup tzv. vernakulárních jazyků do písemnictví je úzce spjat s liturgií. Výsadní postavení latiny na západě (i když víme, že až do 4. století byla v Římě liturgickým jazykem řečtina) dokládá liturgická praxe franské církve. Koncepce sv. Konstantina – Cyrila, reflektovaná autorem jeho životopisu (Život Konstantinův) napovídá, že intelektuální velkomoravský kruh měl stejný názor na funkci svatých knih ve vernakulárním jazyce. Používání domácího jazyka v liturgii a při překládání posvátných textů tak spolupůsobilo jako rozhodující moment při formování středověké státnosti (srov. Život Metodějův).
Tuto koncepci neakceptoval moravský král Svatopluk, třebaže mu ji na díle arcibiskupa Metoděje dokumentoval autor Života Metoděje. Neuskutečnili ji ani čeští Přemyslovci. Vydali se západní – franskou cestou a kromě výjimek (kníže Břetislav I. a Vratislav II. na Sázavě) se ztotožnili s latinskou praxí bavorské církve, a tudíž i s užíváním latinského jazyka v liturgii a v úřední agendě. Význam slovanského písemnictví však nebyl zapomenut a tvořil východisko při prvním pokusu formulovat „ideu“ panství prvních Přemyslovců v legendě Kristiánově. O vlastní ztvárnění této ideje se ve své České kronice pokusil děkan svatovítské kapituly na Pražském hradě Kosmas. Jeho dílo, stejně jako Kristiánova legenda, je psáno latinsky, zpracovává však aktuální problematiku přemyslovských Čech 11.–12. století – počínající dynastické soupeření o trůn a vznik války podle Kosmy „horší než občanské“. Její zažehnání je pro další existenci českého státu natolik nezbytné, že zasahují národní světci Václav a Vojtěch.
Poněkud obsáhlý exkurz z počátků české středověké literatury snad názorně dokládá, proč musíme tuto literaturu, byť psanou staroslověnsky a latinsky, považovat za českou. Z hlediska její dnešní recepce se ocitáme v paradoxní situaci. Protože je přístupná v novočeských překladech, má zřejmě širší okruh čtenářů než díla psaná ve staročeštině. Tím naznačujeme další problém – jazykovou přístupnost děl starších literárních období. Zkušenost ukazuje, že i staročeské literární texty bude nutné překládat do novočeské podoby, alespoň pro širší čtenářskou obec. Z našich úvah vyplývá však další poznatek – propojenost znalostí jazykových, literárních, historických, teologických, filozofických a dalších reálií jako předpokladu k porozumění nejrozsáhlejšímu literárnímu období české literární historie.
Jiří Hošna
Univerzita Karlova v Praze
