Jan Lehár: Studie o sémantizaci formy

Když se během roku 2004 podařilo několika kolegům a přátelům přesvědčit Jana Lehára, aby připravil knižní vydání souboru svých literárněvědných studií, nikdo v té době netušil, že nepůjde jen o jedno z rekapitulujících zastavení na dlouholeté, ale stále perspektivní trase badatelské činnosti, nýbrž o symbolickou poslední tečku, v kterou tuto knihu proměnila náhlá Lehárova smrt.

Deset vybraných studií vzniklo převážně v posledním desetiletí. Přesto je v nich zřetelná kontinuita autorova téměř třicetiletého literárněvědného zkoumání, jež se vyznačovalo nejen vynikající odbornou erudicí – zejména v oblasti starší české literatury –, ale i osobitostí a kreativností přístupu k pojednávaným tématům. Především z tohoto důvodu se soubor Lehárových studií jeví jako reprezentativní dílo naší současné literárněvědné medievistiky, a zároveň jako dílo představující jednu z hlavních osobností tohoto oboru. Do oblasti středověké literatury spadá tématicky také prvních pět studií, které volně navazují na autorovy starší knižní monografie – Nejstarší česká epika (1983) a Česká středověká lyrika (1990). Přestože druhá polovina knihy patří interpretačním úvahám nad texty několika autorů 19. a 20. století (Erben, Neruda, Sládek, Halas, Vančura), zůstává soubor Lehárových statí kompaktním, vnitřně propojeným celkem.

Již sám titul knihy Studie o sémantizaci formy naznačuje, že sjednocujícím aspektem předkládaných studií je metodologie, která vychází ze strukturní analýzy výrazových prostředků – formy díla (Mukařovský, Jakobson), ale využívá přitom i podněty hermeneutické. Provázanost obou těchto přístupů – to znamená „zajištění“ hermeneutického předporozumění strukturalistickou exaktností, a naproti tomu překonání jisté uzavřenosti této metody důrazem na významovou otevřenost díla – vyznačuje společného jmenovatele všech studií zahrnutých do tohoto souboru. Neméně výraznou a dobře čitelnou souvislost mezi nimi tvoří však i autorova schopnost přesáhnout oblast prvoplánově vymezenou tématem jednotlivých studií, a poukázat na širší literárněvědné a kulturní souvislosti, do nichž zkoumaná problematika patří: tak například studie zabývající se srovnáním Apokryfu o Jidášovi s jinými dobovými zpracováními této látky přivádí čtenáře až k stále aktuální otázce koexistence, návaznosti a hranic literárních stylů; k obecnější rovině sémantických možností alegorie a metafory odkazuje rovněž precizní rozbor básnické struktury ve skladbě Otep myrhy; u básně Spor duše s tělem využil autor mimo jiné i příležitost ukázat – v návaznosti na Jakobsonovy průkopnické studie o starší české literatuře – na zakódování velmi aktuálních, moderních postojů v středověkém textu; také studie založená na rozboru stylistických variant příběhu Život Adama a Evy tvoří východisko pro osobitý výklad, v němž autorovo úsilí o přesnou, literárněhistoricky fundovanou argumentaci nepotlačuje jeho autentickou čtenářskou vnímavost a nebrání kreativnímu propojení obou interpretačních poloh. Především tento postup vystavuje medievistickou problematiku mnohostrannější literárněvědné reflexi, a tím také otvírá relativně uzavřenou a badatelsky specializovanou oblast starší české literatury širší odborné veřejnosti.

Interpretační úvahy nad třemi díly ze století devatenáctého a dvěma z dvacátého století nejen že nejsou žádným náhodným vybočením, ale naopak – zvýrazňují metodologickou koncepčnost Lehárovy práce a kontextovost jeho literárněvědného myšlení. Ve studiích, zabývajících se Erbenovou Kyticí, Nerudovou baladou i Sládkovými básněmi odkrývá Lehár vazby těchto textů na starší literární tradici, a otvírá tak nový významový aspekt v jejich sémantické výstavbě. Úvaha nad Halasovou básní Balada ze sbírky Dokořán zůstává sice zcela zasazena do kontextu moderní literatury, ale i ten je pro autora opět jen východiskem k pozoruhodné interpretaci epického potenciálu Halasovy metafory jako významového těžiště celé básně. Ani závěrečná studie o Vančurově přístupu k historickým pramenům se už k starší literatuře přímo nevrací. Téma úvahy o vztahu mezi „pravdou“ příběhu/vyprávění a „pravdou“ historického poznání se dotýká jedné z klíčových otázek současné literární vědy. Je příznačné, že právě tento text celý soubor studií uzavírá – a vlastně svým způsobem graduje jeho sjednocující tendenci: poukazovat prostřednictvím konkrétního díla k obecnějším a nadčasovým problémům literárněvědného myšlení. Třebaže většina studií byla již dříve publikována v odborných časopisech, teprve v uceleném souboru vystupují zcela zřetelně do popředí kvality, s nimiž se v současné literární vědě nesetkáváme příliš často: široký rozsah autorova badatelského zázemí, celistvá a osobitě rozvíjená metodologická koncepce, vnitřně motivovaný interpretační přístup a v neposlední řadě i čtivý výkladový styl, prostý pseudovědecké rétoriky a podbízivých stylizací. Lehárova kniha si zcela jistě zaslouží pozornost především medievistů, avšak inspirativní dialog nabízí nejširší odborné veřejnosti.

LITERATURA

Jan Lehár: Studie o sémantizaci formy. Karolinum, Praha 2005. 166 s.