„Jakápak krize dějin,“ chtělo by se říci nad objemným svazkem Dějin nové moderny, který na více než šesti stech stránkách textů, tabulek, soupisů, jakož i v bohaté kolekci výtvarných děl, představuje jedinou (byť velmi významnou) výseč české literatury 20. století, a sice období let 1905–1923. Vnější atributy, jakkoli slibně a sympaticky vyhlížející, mohou být ale klamné, na misku vah padá vždy obsah. Ale i z tohoto hlediska důvod k optimismu trvá.
Když se během roku 2004 podařilo několika kolegům a přátelům přesvědčit Jana Lehára, aby připravil knižní vydání souboru svých literárněvědných studií, nikdo v té době netušil, že nepůjde jen o jedno z rekapitulujících zastavení na dlouholeté, ale stále perspektivní trase badatelské činnosti, nýbrž o symbolickou poslední tečku, v kterou tuto knihu proměnila náhlá Lehárova smrt.
Obdiv a odmítání, obliba i nezájem; jedni, kteří ve Stifterových prózách čtou stále živé, nadčasové poselství, a druzí, pro které je tento autor už jen mlčícím, dávno mrtvým klasikem. Dílo Adalberta Stiftera provázejí oba protikladné postoje. Literární historie s fakty o této proměnlivé a nejednoznačné recepci pracuje, sama však tomuto autorovi – stejně jako jiným – určuje svoji vlastní, mnohem vymezenější pozici, která má především zapadat do dané koncepce výkladu národních dějin. Německá historiografie řadí Stiftera mezi své nejvýznamnější spisovatele 19.
Jako by se nad formulací anketního tématu vznášela ještě jedna otázka – nevyslovená, pouze naznačená – otázka, jež by měla vést k vyslovení a pojmenování čehosi velmi podstatného pro určitou část současné literárněvědné generace.
Stačilo uběhnout jen několik desetiletí od doby, kdy Thomas S. Kuhn v knize Struktura vědeckých revolucí_1 použil slovo paradigma jako základní termín pro zkoumání povahy historického procesu, který vede k převratným změnám ve vědeckém poznání, a z paradigmatu se stal pojem, který se neobyčejně rychle zabydlel i v humanitních vědách.
Der Titel des Buches von Volker Klotz Die erzählte Stadt deutet nicht nur das Thema der Überlegungen des Autors an, sondern bringt auch zugleich die These zum Ausdruck, auf der seine Interpretation verschiedener literarischer Gestaltung der Stadt begründet ist.
