Prolegomena k paradigmatické koncepci dějin literatury (úvaha nad podněty nejen kuhnovskými)
Stačilo uběhnout jen několik desetiletí od doby, kdy Thomas S. Kuhn v knize Struktura vědeckých revolucí_1 použil slovo paradigma jako základní termín pro zkoumání povahy historického procesu, který vede k převratným změnám ve vědeckém poznání, a z paradigmatu se stal pojem, který se neobyčejně rychle zabydlel i v humanitních vědách. Zřejmě marně se autor slavného a také velmi diskutovaného díla bránil tomuto poněkud jednostrannému zájmu, neboť ještě v Dodatku z roku 1969 _2 neopomenul připomenout, že „konkrétní pojem paradigmatu je příkladem druhotného přínosu práce“ (Kuhn 1997, s. 205). Zároveň však v téže stati připouští možnost aplikací své hlavní teze na další oblasti, například na dějiny literatury, umění, politiku apod., neboť i v nich – jak soudí – lze pozorovat jevy, jimiž se zabýval při sledování evoluce v přírodních vědách. Třebaže Kuhn polemizoval s historiografií této oblasti, vystihl přitom problémy, které mají hlubší epistemologický základ a z tohoto hlediska jsou společné řadě dalších oborů. Kuhnova teorie vychází z kritiky představy, kterou o vědeckém poznání vytváří a prosazuje většina historických výkladů, podle nichž spočívá pokrok ve vědě v plynulém navazování a v kumulaci poznatků. Takové pojetí je podle Kuhna zdrojem předsudků, zkreslení a falešných mýtů o vědě. Jeho koncepce paradigmatické struktury vědy a revolučního charakteru jejích proměn zproblematizovala řadu vžitých názorů a ukázala také, že pozice vědce, ale ani celých oborů není vždy jednoznačně vymezená a zakotvená v nějakých neměnných hodnotách: „Všichni jsme si příliš zvykli pohlížet na vědu jako na činnost, která se neustále pohybuje blíže a blíže nějakému cíli, který jí příroda předem vytýčila. Musí nějaký takový cíl vůbec existovat? Nemůžeme vysvětlit existenci vědy i její úspěchy vývojem stavu poznání, kterého společenství vědců v daném období dosáhlo? Pomáhá nám skutečně představa, že existuje úplné, objektivní, pravdivé vysvětlení přírody a že správným měřítkem vědeckých výsledků je to, jak dalece nás tyto výsledky přibližují konečnému cíli? Pokud bychom se naučili nahrazovat pojem vývoje ‚k tomu, co chceme vědět‘ vývojem ‚od toho, co víme‘, pak by s touto záměnou zmizelo mnoho obtížných problémů“ (Kuhn 1997, s. 168–169). Výjimkou není ani literární věda, zejména v otázkách metodologie dějin.
Kuhnova teorie představuje ovšem velmi vyhraněný přístup a navíc je konstruována z reality v mnohém diametrálně odlišné od uměnovědné oblasti. Přesto se domnívám, že paradigmatický model naznačuje i pro literární historiografii zajímavý a podnětný přístup, který právě tím, že vybočuje z dosavadního způsobu myšlení, může se stát impulsem k vyhledávání nových souvislostí v historických proměnách literatury a inspirací, jak tomuto procesu porozumět. Z tohoto předpokladu vychází i následující úvaha. Jejím cílem bude zjistit, zda a za jakých podmínek by bylo možné pohlížet na proměny literatury jako na dění určované ve svém jádře paradigmatickými vztahy._3
1. Jak rozumět pojmu paradigma?
V Dodatku z roku 1969 uvádí autor dvě navzájem se doplňující definice, které v dalším výkladu rozvádí a zpřesňuje. Pro naši úvahu postačí jako výchozí orientační bod následující pojmové vymezení: „Ve většině textu termínu „paradigma“ užívám ve dvou různých významech. Na jedné straně se vztahuje na celkovou konstelaci víry, hodnot, technik atd., kterou členové daného společenství sdílejí. Na druhé straně označuji tímto pojmem prvek jistého druhu této konstelace, konkrétní řešení hádanky, které – použito jako model či příklad – může nahradit explicitní pravidla a může být základem pro řešení ostatních hádanek normální vědy“ (Kuhn 1997, s. 174).
Literární věda se Kuhnovy teorie chopila především v terminologické linii, když pojem paradigma začala používat s dosti volnou licencí jako označení pro určitou skupinu jevů (např. žánrový systém, básnická topika, prozódie, ale také některé metodologické přístupy apod.)._4 Celkově lze s jistým zjednodušením říci, že ve srovnání s Kuhnovým vymezením mají všechny tyto významové variace a modifikace nejblíže k pojmu „disciplinární matice“, který zahrnuje více prvků jednoho celku, v němž vědecké společenství shodně určuje oblast svého zájmu (Kuhn 1997, s. 181)._5
V duchu Kuhnova historického konceptu a se zřejmou snahou o důslednější pojmovou analogii rozvinul myšlenku o revolučních změnách paradigmat ve vědě H. R. Jauss. Ve své studii Paradigmawechsel in der Literaturwissenschaft (1969) _6 reaguje na stále sílící pocit krize literárněvědného myšlení a zároveň na nově se formující koncepci recepční estetiky. Jako vůdčí osobnost této teorie, která se během sedmdesátých let etablovala hlavně v pracích tzv. kostnické školy, uvědomoval si Jauss určitou přelomovost situace, kdy dosavadní metody vůči kladeným otázkám selhávají, a přitom se brání ustoupit metodám novým. Kuhnova esej o struktuře vědeckých revolucí poskytovala nejen klíč k pochopení těchto aktuálních problémů, nýbrž odkrývala i působení „mechanismu“ vědeckého poznání v historickém vývoji. Jauss se pokusil – zcela v intencích Kuhnovy teorie o fungování paradigmatu a jeho následném „revolučním“ nahrazení novým paradigmatem – identifikovat v německé literární vědě proces, při němž se od 19. století do současnosti vystřídala tři takto odlišně založená paradigmata._7 Třebaže jde o pouhý náčrt, v němž by propracovanější analogie odkryla řadu problematických míst, zůstává Jaussova úvaha stále aktuálním podnětem k reflexi mechanismů, které na jedné straně ovlivňují samotnou povahu zkoumání, na straně druhé jsou uvnitř oborového provozu zdrojem v podstatě sice plodného, v praxi však většinou ubíjejícího napětí._8 Domnívám se však, že pro využití dalších možností, které Kuhnova teorie nabízí, je třeba postihnout nejen analogie, ale i odlišnosti mezi poznáním v přírodních vědách a v uměnovědě._9
2. Paradigmatické vztahy a literární dění
Jauss založil svou paralelu na těch momentech paradigmatického procesu, které mohl abstrahovat z aktuální situace v německé literární vědě 60. let (vědomí krize konceptů, selhávání metod, formalizace práce, konflikty, potřeba radikální změny atd.), což se ostatně plně shoduje s jevy sledovanými Kuhnem. Stranou pozornosti zůstala ale u Jausse skutečnost, že každá z těchto vědních oblastí má vlastní a ve své podstatě zcela odlišný předmět poznání. Velmi zjednodušeně lze říci, že zatímco přírodovědec hledá odpovědi na otázky, před něž člověka staví svět ve své přírodní podstatě, teoretik či historik literatury zkoumá výtvory a „světy“ člověkem stvořené. Lze předpokládat, že tato odlišnost v založení předmětu poznání nemůže zůstat bez vlivu na strukturu obou vědních paradigmat. Na rozdíl od přírodního univerza existujícího nezávisle na člověku (byť sám je jeho součástí), je literatura – jakožto zkoumaná entita – spojena už ze své podstaty se subjektem, jenž o ní bude vypovídat, neboť umělecké dílo ve všech svých historických podobách a proměnách nese konstitutivní znaky jeho bytí – v paměti, ve vědomí identity, v individuální zkušenosti. Pokud tedy chceme pomocí paradigmatických vztahů, na nichž je založeno poznání ve vědě, vystihnout dynamiku dění v samotné umělecké tvorbě, staví nás tyto okolnosti před otázku, co obě tyto oblasti odlišuje, ale také spojuje ve způsobu, jímž vypovídají o světě.
I když universum zkoumané přírodovědnými obory představuje zřejmě nevyčerpatelný zdroj „hádanek“, pro vědce zůstává objektivní realitou, kterou je možné poznávat s nárokem na jednoznačnost a definitivní platnost. S takovou představou o skutečnosti a vztahem k ní spojuje Zdeněk Neubauer_10 „tvrdý styl“ vědeckého vyjadřování, jež jednoznačným, přesným jazykem pojmů postihuje logickou stavbu zkoumaného jevu, odkazuje k hotovým podobám a k danému kontextu (s. 57). O světě lze však vypovídat i jinak – „měkkým stylem“ založeným na obraznosti, na vyhledávání podobností – způsobem, který směřuje k zachycení proměnlivé mnohotvárnosti světa novými symboly a souvislostmi. V tomto eidetickém uchopení skutečnosti nejde o určení a jednoznačné vymezení jevu, nýbrž o porozumění, které vychází z naší zkušenosti se světem. Z tohoto spontánně tvořivého, poeticko-mýtického vztahu ke skutečnosti vyrůstá literatura. I bez hlubší filozofické reflexe je odlišnost obou stylů – „způsobů konání“ – zřejmá z celé řady vnějších příznaků, podle nichž vnímáme vědu a umění jako dva zcela rozdílné světy. Avšak v rovině, na které o nich uvažuje Neubauer, jeví se poměr mezi nimi jinak – nejde jen o protiklady, ale také o dva typy vědění a sdělování, které k sobě patří a doplňují se: „Jestliže tvrdý styl vede skrze logiku k určité představě (eidos), pak měkký styl vede skrze eidetiku k ‚logice‘ – k náhledu pravidel proměnlivosti...“ (s. 55)._11 Tento přístup otvírá také naší úvaze cestu k sledování projevů paradigmatických vztahů, které jsou jinak výrazem „tvrdého stylu“ vědy, v oblasti literární tvorby vypovídající o světě „měkkými“ symboly „zkušenostně zažitého poznání“. Neboť – jak říká Neubauer – „jen ten, kdo ví, kdo chápe podstatu věci, dokáže o ní mluvit v podobenstvích, obrazech, analogiích, umí užívat příměrů, symbolů, alegorií a metafor“ (s. 80).
I tento způsob poznávání a sdělování se ale realizuje v určitém rozvrhu, který má své konstanty a vnitřní logiku. Ve vědě je nositelem paradigmatu společenství, v němž panuje shoda o metodách, respektují se daná pravidla a uznávají společné vzory, které garantují správnost postupů. Hodnoty, které společenství uznává a také svou činností potvrzuje, vytváří pocit sounáležitosti pociťovaný i těmi, kteří se v dílčích názorech či přístupech odlišují. Podobně je tomu v literatuře: také umělecká produkce je ve svém souhrnu v určitém období výsledkem činnosti společenství, které sdílí určité shodné představy o poslání literatury, preferuje ty či ony formy, výrazové prostředky, témata, způsoby zpracování, hlásí se k jisté hierarchii hodnot a hodnotících kritérií. I když je tato literární „konstelace víry“ mnohem volnějším a individuálně rozčleněným rámcem, než je tomu ve vědě, přesto vědomí o jeho přítomnosti a působení plní funkci integrujícího faktoru v daném společenství, v jehož tvorbě se tak určitým – dobově příznačným způsobem – naplňuje poslání literatury jako specifického způsobu vztahování se ke světu. V konkrétních dílech, jakkoli rozdílných v žánru či individuální poetice, lze tyto paradigmatické vztahy určit v některých společných znacích, které potom zase zpětně odkazují k době vzniku nebo k uměleckému stylu: spolehlivým vodítkem bývá například jazykový styl, preference určitých témat a přístupů k nim, způsoby stylizací, intertextuální odkazy apod. Postavení paradigmatu upevňují také časopisy a další instituce (nakladatelství, ediční řady, nadace a různá umělecká sdružení), jejichž existence zase závisí na společně sdílených hodnotách a kritériích tvorby.
Malý exkurs do historie:
Předpokládejme, že na počátku 19. století a během následujících čtyř desetiletí dominovaly v literárním dění jevy, které lze chápat jako příznaky paradigmatické struktury. Z tohoto hlediska je důležitá už také zcela specifická a ojedinělá okolnost, že totiž těžiště obrození neleželo jen v umělecké tvorbě, nýbrž i ve vědních oborech, zejména v jazykovědě a v historiografii. K paradigmatu odkazuje i skutečnost, že nositeli obrozenského procesu bylo poměrně malé a ze společensko-kulturního hlediska elitní společenství lidí. Analogie se ukazuje také v dalším rysu, a to je fakt, že jeho členové prošli „nějakým podobným výchovným procesem“ a „vstřebali tutéž odbornou literaturu a získali z ní tatáž poučení“ (Kuhn 1997, s. 176). Podle Kuhna závisí na této shodné průpravě členů společenství pozdější hladký průběh komunikace v rámci paradigmatu, shoda v úsudcích a stejný vztah k předmětu zkoumání.
Zakládající generace „buditelů“ (J. Jungmann, J. a V. Nejedlý, A. Marek, J. Rautenkranc, J. L. Ziegler, J. Hanka, F. L. Čelakovský a další) získala v podstatě stejný typ univerzitního vzdělání; mnozí z nich byli potom dále činní jako badatelé, nebo alespoň zůstávali s vědními obory v kontaktu. Všichni měli už v době studia možnost setkat se s názory, které probouzely vlastenecké cítění a vedly je k zájmu o národní kulturu, především o jazyk a literaturu. Českou inteligenci spojovala přitom i běžná životní zkušenost s jazykovým a sociálním útiskem českého etnika, což byl faktor podporující potom celoživotně a kolektivně sdílené přesvědčení, že úpadkem jazyka a literatury je ohrožena národní identita. Lze tedy říci, že všechny tyto historické okolnosti vedly k tomu, že se část české, stejně jako moravské a slovenské inteligence sdružovala ve společenství, které mělo dostatek předpokladů k tomu, aby literární činnost jeho členů ovlivňovala jistá paradigmatická pravidla, normy a cíle.
Otázkou ovšem zůstává, jestli tento závěr historického exkursu poskytuje dostačující odpověď na původní otázku, zda literatura/literární dění obecně může být nahlíženo jako paradigmatická struktura? Problém je v tom, že metodologickou koncepci dějin literatury nelze opřít o jedno, byť neobyčejně významné, období. V literatuře národního obrození se uplatňují velmi specifické jevy, jejichž původ leží v mimoliterární oblasti a které pro svou výjimečnost nemohou sloužit k zobecnění. To platí zejména pro unikátní propojení literatury a vědy, ale také pro relativní uzavřenost buditelské společnosti a zejména pro substituční roli literatury v rámci české společnosti atd. Všechny tyto zvláštnosti se už během druhé poloviny 19. století z literárního dění vytrácely, nebo oslabily svůj vliv. I když se ale původní jednota vycházející z obrozenského paradigmatu rozpadla, literatura nepřestala být složitě strukturovaným, nicméně zvláštním způsobem soudržným celkem. Z čeho se tvoří, na čem je závislá a také – jak se obměňuje tato rozrůzněná, unikavá, leč stále přítomná jednota literatury? Tuto otázku vyvolává zejména literatura 20. století, u níž by bylo nutné zkoumat možnosti paradigmatického modelu ve vymezených obdobích, analyzovat různá umělecká uskupení, zabývat se úlohou časopisů či vůdčích osobností atd. Bez toho nelze zatím potvrdit ani hypotézu, že na historických proměnách literárního dění se mezi jinými faktory podílejí především vztahy, které Kuhn označil pojmem paradigma (respektive „disciplinární matice“).
Na druhé straně je však již nyní zřejmé, že charakter literatury národního obrození odpovídá základním vztahům takového modelu. Díky tomu získáváme určitou představu o tom, jakými způsoby by se mohly rozmanité okolnosti literárního dění, které jsou odlišné od reality vědního provozu, uplatnit v rovině obecného rozvrhu paradigmatických vztahů. Pro obrozenskou literaturu platí, že její paradigmatické rysy jsou postižitelné hlavně v jevech, které představují zakládající momenty tohoto modelu, a o nichž by se dalo také říci, že tvoří jeho opěrnou konstrukci, na kterou je vázána integrující a stabilizující funkce paradigmatu. Zajímá nás tedy, zda tuto funkci mohou vyvolat také jiné jevy/události, v nichž se naplňuje dění literatury.
Ze sociologického hlediska jde především o znaky jisté výlučnosti daného společenství a dále o podobná východiska (předpoklady) k jeho založení a fungování. Obojí lze u komunity literátů každé doby nalézt: stejně jako je tomu u vědců, svou činností se vždy do jisté míry od společnosti a jejích konvencí odlišují, a nezřídka se tak děje i záměrně. To však samo o sobě nestačí, rozhodující je, jak se tato výlučnost projevuje v tvorbě. A k tomu je už třeba ptát se po podnětech a východiscích této činnosti. U různých literárních uskupení lze pozorovat, že vznikají na základě nějaké shodné či blízké a sdílené životní zkušenosti, která často bývá generační, ale může ji také zakládat vyhraněný a menšinový postoj ke společnosti či ideologii (například protirežimní postoje) nebo náboženská orientace apod. Na příkladech z doby starší i docela nedávné lze ukázat, jak tyto, ještě mimoliterárně sdílené názory, prožitky, záliby atd. mohou mít v rámci literární činnosti tytéž důsledky, jako má ve vědě shodná metodická průprava. U takto založeného společenství probíhá například „hladká společná komunikace“, projevuje se shoda v zásadních postojích vůči určitým společenským a literárním/kulturním jevům, v akceptování shodných vzorů apod. Nic na tom nemění skutečnost, že každý člen společenství si podržuje svoji individualitu, což se projevuje zejména v tvorbě, a že taková jednota nemusí trvat dlouho. Podstatné však je, jaké změny dokáže takové paradigma iniciovat a zda ho přijme i širší literární společenství.
Tak tomu bylo například u generace moderny, která se během devadesátých let 19. století snažila sjednotit v odporu vůči poměrům panujícím nejen v literatuře, ale i ve společnosti. Sdílené pocity deziluze a „soumračné doby“ se staly alespoň na čas emblematickým znakem tvorby, stejně jako odpor k frázi, eklekticismu a diletantismu projevovaný v kritikách a literárních úvahách (Masaryk, Machar, Šalda, Karásek, Krejčí). I když ještě před koncem století vzala jednota této generační skupiny za své, stačila „přesměrovat“ literární dění k novým estetickým normám a postojům k literatuře, ukázat na nové „vzory“ a s nimi i na jiné tvůrčí postupy. Příklad moderny nás však už zavádí k jevům, které budou předmětem následující části prolegomen. K ní ostatně směřuje i závěr rozvahy nad možnými zdroji funkce, která integruje a stabilizuje paradigma. Ukazuje se, že v literatuře je k tomu zvlášť nezbytná životní před-paradigmatická zkušenost, kterou členové společenství sdílejí a ve své tvorbě potom vyslovují.
Na otázku dosud nezodpovězenou můžeme tedy dát odpověď: Literaturu lze nahlížet jako paradigma, pokud v jednotlivých projevech tohoto dění budeme schopni rozpoznávat některou funkci paradigmatického modelu. Z tohoto předpokladu vychází i následující úvaha nad analogií mezi vztahy uvnitř paradigmatu vědy a literárním děním.
3. Revoluční zvraty ve vědě a proměny literatury
Analýzou procesů, v nichž se v přírodních vědách rozvíjí poznání a vznikají převratné objevy, dospěl Kuhn k odkrytí „mechanismu“, jímž je jejich průběh ovládán. Ve zkratce to vypadá asi takto: „normální věda“ je svými postupy velmi funkčně nastavena na produktivní řešení jednotlivých „hádanek“, jejichž volba odpovídá paradigmatickým metodám a způsobu, jakým je definován předmět poznání._12 Stane se, že čas od času se do tohoto provozu, který stvrzuje funkčnost paradigmatu (jakožto souboru metod, přijatých závazností, hodnot atd.) vloudí jakási „anomálie“ v podobě problému, jehož řešení se vymyká standardním a osvědčeným postupům. Když se takových anomálií sejde víc, není už daleko k propuknutí krize. Ta začíná znepokojením nad dosavadními metodami, které stále častěji začínají selhávat a přestávají budit důvěru;_13 objevují se sice návrhy na nová řešení, ty však narážejí na odpor těch, kterým staré paradigma poskytuje nejen jistoty vyzkoušeného, nýbrž i zajištěné postavení v rámci společenské hierarchie oboru. Propukají spory mezi zastánci starého modelu, který není schopen vyřešit „anomálie“ a nositeli nových přístupů (teorií), které sice nabízejí řešení, avšak nemají k tomu paradigmatickou legitimitu a podporu. Vědomí, že tato situace je patová, protože vyprázdněné, ale stále mocné paradigma nemůže samo sebe zrušit a ustoupit tak nové konstelaci vědního provozu, vede k pocitům bezradnosti a skepse. Krize se může protáhnout, nicméně vždycky to skončí „revolucí“. Z hlediska probíhajícího nekonečného sporu je to okamžik, kdy se argumentace jedné strany začne jevit jako přesvědčivější a získá podporu a souhlas širšího společenství – čili k obratu dojde z vnějšího podnětu.
Podstatou revolučního zvratu je „nový pohled na svět“ (s. 115), který s sebou nese proměnu přístupů k předmětu poznání, nové metody, vzory, ale hlavně způsobuje „přesun pojmové sítě, skrze níž vědci pohlížejí na svět“ (s. 107)._14 Tato proměna jazyka, která vyznačuje zrod nového paradigmatu, je také – podle Kuhna – hlavním důvodem pro nesouměřitelnost a neslučitelnost obou paradigmat, což ale na druhé straně neznamená, že by se nové paradigma zřeklo poznatků, k nimž se dospělo v rámci paradigmatu starého („Za druhé musí být nové paradigma příslibem toho, že zachová poměrně velkou část již existující schopnosti řešení problémů, kterou věda získala z jeho předchůdců“, s. 167). Proces poznání pokračuje pouze z jiných stanovisek, používají se jiné způsoby na řešení nových „hádanek“ – nicméně i před touto novou konstelací se otvírá naprosto stejná perspektiva zániku. Právě v tom vidí Kuhn nezbytnou podmínku jak pokroku v poznání, tak i existence vědy samotné. Lze vůbec předpokládat, že by se něco takového mohlo odehrávat i v literatuře? Hledání odpovědi na tuto otázku usnadní opět připomínka literatury 19. století.
Předpoklady pro to, aby se v literární činnosti části české inteligence začaly postupně projevovat vztahy, které odpovídají paradigmatickému modelu, vznikly v prvním desetiletí, kdy byl založen časopis Hlasatel český (1806) a Josef Jungmann v jeho prvním čísle uveřejnil stať Rozmlouvání o jazyce českém. Ve dvou fiktivních rozhovorech postihl národnostní problém Čechů z hlediska jazykově kulturního i sociálního. V těchto souvislostech pak bylo formulováno poslání české literatury jako hlavního prostředku pro oživení národního vědomí a zachování identity. Třebaže na literární tvorbu působila řada dalších vlivů, představy formulované Jungmannem a sdílené (i vyslovované) částí české inteligence, vytyčily této činnosti cíl, který byl vnímán jako „posvátné“ poslání: nic nemohlo být pro obrozenské literáty přednější a závaznější, než zpracovávat témata jazyka a národa, odkrývat jeho kulturní bohatství v tvorbě lidu, v minulosti i v iluzorní slovanské pospolitosti. Tvorba se ve svých výrazových prostředcích tomuto „zadání“ velice rychle přizpůsobila a nasměrování literárního dění k naplnění obrozenského úkolu začalo také přinášet ovoce: národní uvědomění postupně sílilo, čeština se zabydlovala v kultuře a začala hrát významnější roli i v životě společnosti, literární obec se rozrůstala a českých děl přibývalo. Také jevy, které se z tohoto rozvrhu začaly vymykat, lze v intencích paradigmatu chápat jako „anomálie“. Poprvé nejvýrazněji vybočil z řady Mácha, což ve 30. letech nemohlo skončit jinak, než důrazným připomenutím závaznosti paradigmatických pravidel. Problém byl ale v tom, že jeho dílo, i když tak docela neodpovídalo uznávaným básnickým „metodám“, nebylo možné obejít – zůstávalo zde jako otevřená otázka, na kterou z panujícího paradigmatu nemohla přijít adekvátní odpověď._15 Podobný mechanismus, byť v jiném aranžmá, zapůsobil zhruba o dvacet let později i při prvotině Nerudově. Tentokrát se však už situace vyhrotila a májovci přišli ve svých sporech s Jakubem Malým s mnohem důraznějším upozorněním, že obrozenské paradigma přestává vyhovovat těm představám o poslání literatury, které – alespoň zpočátku – zastávala tato nejmladší generace.
S poukazy na tvorbu jednotlivých autorů a hlavně na kritiku i na dobové úvahy o literatuře by bylo možné ještě dále a mnohem podrobněji dokládat tezi, že bezmála do konce století tato krize obrozenského paradigmatu narůstala. Spory o Rukopisy a vystoupení moderny (zejména kritika Vrchlického jako reprezentanta a obhájce „staré školy“) ohlašovaly ale už neodvratný zánik starého a zrod nového paradigmatu, pro něhož je, za prvé – příznačná radikální odlišnost od paradigmatu, který ovládal literaturu 19. století, a za druhé – skutečnost, že návaznost na tvorbu a názory jednotlivých osobností průkopníků moderny nebyla přímočará, ale určitým způsobem výběrová; rozhodující však je, že toto literární dění mohlo – právě díky první generaci moderny – probíhat už v novém prostoru, neosazeném zatím žádným dominantním paradigmatem, zato plným nových otázek a možností, jak je nově vyjádřit.
V literárním dění konce 19. a počátku 20. století naráží analogie s vědním paradigmatem na řadu obtíží, s nimiž je třeba vyrovnat se nejprve analýzou pramenů. Přesto lze již nyní zaznamenat společné rysy mezi anomáliemi ve vědě a projevy „vybočení“ v literatuře (nezařaditelná, provokující tvorba, kontroverzní názory, neobvyklá témata a způsoby jejich uměleckého zpracování apod.). Reakce na tyto projevy mají různé vnější podoby, avšak podstata zůstává stejná: především jsou to spory, v nichž každá strana mluví o týchž věcech jakoby jiným jazykem; dochází k narušení komunikace, přestávají fungovat osvědčené stereotypy a zaznamenává se rozklad systému hodnot; zároveň panuje nedůvěra k tomu, co přichází jako nové, netradiční, nevyzkoušené._16 Tato krize je rovněž ukončena revolučním zvratem, který přináší radikální změnu dosavadního pohledu na literaturu a spolu s ním i změnu výrazových prostředků jakožto „pojmové sítě“ tvorby.
Promítneme-li tuto řetězovou reakci vyvolanou během 19. století kumulací různých typů „vybočení“ na rovinu obecného rozvrhu, ukazuje se, že dění v paradigmatu literatury, stejně jako ve vědě, je ambivalentní: na jedné straně směřuje k naplnění poslání, na jehož základě vzniklo; na straně druhé nese s sebou anomálie – vybočení, která vzhledem k svým následkům působí v mechanismu paradigmatu jako jeho destabilizující funkce.
Kuhn je přesvědčen, že hybnou silou vědy není paradigma, nýbrž jsou to právě anomálie, protože bez nich by nedocházelo k „objevům“ zakládajícím paradigma nové. Tato teze vede k zásadní otázce, zda je tomu tak i v literatuře. Jestliže by i v literárním dění bylo možné doložit rozhodující úlohu těchto paradigmatických vztahů, potom by nemohla platit představa, že vývoj literatury se naplňuje kontinuitním překonáváním starých forem či „vývojových struktur“ – novými. Ověřování předpokladu inspirovaného Kuhnem dává studiu dějin literatury konkrétní cíl, jenž spočívá v určení a následné analýze jevů, které mohou být v paradigmatu literárního dění zdrojem destabilizující funkce. Z hlediska uvažované metodologické koncepce je však třeba vyrovnat se ještě s problémem odlišností, které zatím stále činí analogii mezi vědou a literaturou vratkou.
4. Hranice Kuhnova modelu a otevřenost literatury
Připustíme-li na základě předcházejícího výkladu, že dění v literatuře může mít paradigmatický charakter, potom musíme také určit, v čem spočívá hranice, za kterou už tato analogie možná není a kde rozhodující roli hrají faktory, které literatuře zajišťují svébytnou a nezastupitelnou pozici v rámci tvořivých lidských aktivit. Každá fáze předcházející úvahy končila na prahu tohoto prostoru, a proto do něho můžeme vstoupit cestami již částečně otevřenými.
Při sledování souvislostí mezi formováním výpovědi o světě v paradigmatu vědy a v literární tvorbě stála zatím stranou pozornosti otázka, komu je vlastně toto sdělení učeno a jaký je jeho další osud. U vědy je to celkem jednoduché: odpovědi zůstávají majetkem vědního společenství, na jejich jednoznačnosti, ověřitelnosti a korespondenci s pravidly paradigmatu stojí provoz „normální vědy“. Kuhn v této souvislosti mluví dokonce o izolaci vědeckého společenství od společnosti, a zdůrazňuje její výhody: „Právě proto, že vědec pracuje pouze pro posluchače, kteří jsou jeho spolupracovníky a kteří s ním sdílejí hodnoty i přesvědčení, proto a jen proto může považovat nějakou řadu měřítek za platnou. Nemusí se starat o to, co si nějaká jiná skupina pomyslí, může odstranit jeden problém a pokročit k druhému ...“ (Kuhn 1997, s. 163). Autonomní pozice vědy se do značné míry opírá o „tvrdý styl“, jehož jazyk je jednoznačný a pro určitou skupinu adresátů srozumitelný. V takovém postavení se nikdy nemůže ocitnout poetická fikce, neboť „měkký styl“ literárního vyjádření vytváří výpověď unikavou, neověřitelnou a jakoby rozpouštěnou v otevřenosti smyslu díla. Třebaže se právě této „hádanky“ obsažené v uměleckém textu hbitě zmocňuje literární věda, aby podle pravidel svého paradigmatu na ni našla odpověď, literární dění je tím zpravidla dotčeno pramálo. Jde o to, že uzavřené společenství literárních vědců není jediným ani hlavním adresátem literární tvorby, a proto mu patří jen takové poznání, kterého se dobere zkoumáním vlastní otázky nad dílem. Nicméně ani v rámci paradigmatického dění literatury se její poslání nenaplňuje, protože literáti většinou nepíší sami pro sebe. Literární dílo sice vzniká uvnitř určitého společenství a pravidel jeho provozu, nicméně jeho raison d’être se naplňuje až za hranicemi této enklávy, v rozvrhu mnohem komplikovanějším a méně vypočitatelném – v dobovém kulturně-společenském diskurzu. Vlastními adresáty sdělení literárního díla je tedy diferencovaná čtenářská veřejnost prakticky jakékoli doby po jeho vzniku. Do paradigmatických vztahů tak vstupuje činitel, s nímž Kuhnova teorie nemusí pracovat, který nás však v případě literatury staví před otázku, v jakých směrech probíhá a jaké důsledky má působení diskurzu na literární dění.
Z mnoha možných a používaných významů pojmu diskurz je pro takovou úvahu vhodné vymezení, které klade důraz na komunikační aspekt._17 Tento přístup dovoluje chápat diskurz jako široké prostředí pro interakci mezi jednotlivými entitami tvořícími strukturu společnosti v určité historické etapě._ 18 Literatura má mezi nimi postavení, v němž je třeba rozlišovat dva aspekty: Prvý z nich se zaměřuje na skutečnost, že literární tvorba vstupuje do diskurzu, jenž je cílovým prostředím veškerého dění v této oblasti. Diskurz je však prostředí, které neumožňuje zhodnotit výsledky činnosti tak, jak je tomu ve vědě, to znamená: podle určitých daných pravidel – a kde tato bezprostřední zpětná vazba na paradigma zajišťuje provoz „normální vědy“. Výpověď každého literárního díla zůstává rozptýlena v síti sémiotických vztahů, která zahrnuje nejrůznější hodnotící kritéria. K jednoznačné a bezprostřední „zpětné vazbě“ dochází přitom spíše náhodně a za výjimečných okolností, jaké vznikly například v době národního obrození, kdy literární tvorba skutečně probouzela a formovala národní vědomí české společnosti. Ukazuje se tedy, že v paradigmatu literatury nejsou vytvořená díla bezprostředním zdrojem jeho stability, ale naopak, že paradigma literatury je v tomto směru odkázáno na reakci, která odráží „paradigmatická (?) pravidla“ diskurzu. Tyto projevy tvoří diferencovanou škálu, k jejímuž studiu už položila metodologický základ recepční estetika.
V této souvislosti je třeba zmínit jednu okolnost, kterou jsme až dosud ponechávali stranou: jde o to, že oblast literárního dění, kterou můžeme popsat jako paradigma, nezahrnuje veškerou literární produkci. Určitá její část nemá sama o sobě – ve svých výrazových prostředcích a hlavně ve způsobu umělecké výpovědi – potenciál proměnit nebo alespoň výrazně ovlivnit literární dění. Zpravidla se také nedostává do konfliktu s diskurzem, což však nevylučuje, aby právě prostřednictvím diskurzu nemohla způsobit určité změny v paradigmatu. Tvorba tohoto typu (různé formy konzumní, ale také tendenční a výchovné literatury) je totiž primárně zaměřená na příjemce, přesněji řečeno: na korespondenci s určitým souborem norem, které mají své pevné místo v komunikační síti diskurzu. Může se ale stát, že právě tyto jevy zaujmou nově se tvořící literární společenství a prostřednictvím před-paradigmatické zkušenosti se stanou součástí nové poetické normy. Příkladem může být využití prvků pokleslé či pololidové literatury v poetismu nebo různé postmoderní hry s literárními a kulturními stereotypy.
V druhém aspektu, který vymezuje postavení literatury, se diskurz jeví jako zdroj vlivů zasahujících do procesů v její paradigmatické struktuře. Viděli jsme, že diskurz se velmi významně uplatňuje již při formování před-paradigmatické životní zkušenosti členů společenství: zatímco u vědy postačí jako integrační impuls shodná odborná průprava, paradigma literárního dění se opírá o sdílenou reflexi širokého okruhu jevů – od vztahů k literární tradici a k různým duchovním podnětům, přes určitý okruh aktuálních společenských témat, až k reflexi otázek obecnějších, v nichž se odráží vztah člověka k světu. Lze tedy říci, že diskurz ovlivňuje paradigma ještě před jeho fungováním, a to prostřednictvím sdílené zkušenosti členů společenství. Za určitých podmínek může diskurz vysílat podněty tak silné, že se vůči literatuře dostane do postavení jakéhosi „zadavatele společenské objednávky“: nasnadě je opět příklad obrození nebo obdobné, byť mocensky vytvořené, situace po roce 1948. V případě takto nápadné shody mezi nastavením paradigmatu a diskurzem, může potom nastat efekt, vnějškově podobný vztahům ve vědě, kdy akceptované výsledky činnosti stvrzují funkčnost paradigmatu. Výjimečnost a krátké trvání zmíněných úkazů v literatuře však jen dokládají, že taková harmonie není této oblasti vlastní.
Lze tedy říci, že diskurz představuje pro dění v literatuře zdroj podnětů, o jejichž volbě a způsobu využití (re-interpretaci) rozhodují literáti utvářející společenství, a to zejména v momentech, kdy potřebuje získat oporu pro polemiku se stávajícím paradigmatem nebo už při zakládání paradigmatu nového. Tím se však možnosti diskurzu, jak zasahovat do literatury, nevyčerpávají.
Tím se však možnosti diskurzu, jak zasahovat do literatury, nevyčerpávají. Se zřetelem k jejím proměnám se zdají být důležité zejména projevy určitého nesouladu mezi diskurzem a paradigmatem literatury, k nimž dochází například při nápadném vybočení z přijatých norem, nejen estetických. Odpověď na otázku, co při takovém jiskření mezi komunikačními kódy diskurzu a sémiotickou orientací paradigmatu ovlivní názory literátů natolik, že začnou o svých dosavadních tvůrčích postupech pochybovat, a tím spustí mechanismus krize, není možná bez analýzy pramenů (tvorby a zejména kritiky) zkoumaného období. K určité hypotéze lze však dojít v rovině obecného rozvrhu a připomenutím analogie s Kuhnovou teorií.
Ve vědě jsou hnací silou vývoje anomálie, které zpochybňují dosavadní metody a vedou k hledání nových teorií. Uvnitř literárního dění by mohla mít obdobnou funkci různá „vybočení“ (například ve volbě témat, v prozodické normě apod.), na která reagují alespoň někteří členové společenství hledáním takových „pravidel“ (například nových estetických postulátů), jež by umožnila ono problémové „vybočení“ přijmout a začlenit do určitého konceptu. Zdrojem anomálií je však také diskurz, v němž se tyto jevy projevují v rovině recepce jako reflektovaný „nesoulad“. Odmítavá reakce diskurzu je přirozená, stejně jako snaha působit na literaturu, aby se přizpůsobila jeho vlastním normám. Stojí za povšimnutí, že při literárních sporech reagují obdobným způsobem odpůrci změn. Dvojí typ anomálií a dvojí typ reakce na ně odhaluje protikladnou vnitřní orientaci ve struktuře paradigmatu a diskurzu. Zdá se, že v tomto prostředí se při jeho proměnách uplatní spíše procesy adaptační, než revoluční zvraty, které jsou ve vědě podmínkou pokroku a v literatuře předpokladem její životnosti.
Jaká je tedy za daných okolností funkce diskurzu, když dochází ke změně literárních paradigmat? Podle Kuhnova scénáře revolučních zvratů ve vědě mění nové paradigma celkovou „konstelaci víry“ vyjádřenou novými přístupy, metodami, vzory atd.; nezbavuje se však při tom dosažených výsledků, nýbrž je „překládá“ do svého vlastního jazyka. Jinak však staré paradigma – jako mechanismus, který umožňuje průběh normální vědy – zaniká._19 Podle Kuhna neposkytují dějiny vědy důkaz, že by staré paradigma mohlo pokračovat v nějaké zrevidované a přizpůsobené podobě.
Pro literaturu však právě toto pravidlo neplatí. I když určitý už ustálený „styl“ literárního dění ustoupí po jisté době novému pohledu na svět spojenému s jiným způsobem básnického vyjadřování, jeho stopa zůstane zachována v diskurzu, kde také může – alespoň po nějaký čas – nalézt funkční komunikační zázemí. Naproti tomu tvorba, probíhající v intencích už nového paradigmatu a distancující se – často i manifestačně – od svých předchůdců, může vzbuzovat napětí, vést k neporozumění či dokonce k odmítnutí. Obě reakce odhalují ambivalenci, kterou se vyznačuje vztah diskurzu k proměnám literárního dění: na jedné straně je toto prostředí změnami paradigmatu vždy zasaženo a uvedeno do pohybu; současně ale – tím, že přijímá a uchovává to, co se už osvědčilo, posiluje kontinuitu, kterou diskurz tematizuje podle svých hodnotových měřítek a norem jako tradici. Diskurz, zejména v jeho reakcích na výrazné změny v literárním dění, umožňuje tak nahlédnout procesy, s nimiž Kuhnův model nepočítá. To však neznamená, že nepatří k lidskému úsilí poznat a sdělit pravdu o světě, ať už se tak děje prostřednictvím „logu“ vědy či „mýtu“ literatury.
Na tomto místě se naše reflexe vztahu mezi literaturou a diskurzem opět protíná s úvahou Neubauerovou. Jeho pojetí vědeckého poznání jako kontinuity se opírá o existenci „jednoty poznávací zkušenosti“, která má svůj základ v rovině narativní a imaginativní a vyjadřuje stálou přítomnost ideje pravdy, k níž směřuje poznání:_20 Pravda však – podle Neubauera – „není buď trvalá – nebo pomíjející, buď relativní – nebo absolutní. Pravda je pravdou události, a proto netrvá v čase, nýbrž čas zakládá; je „věčná“ v tom smyslu, že zakládá věk – vždy nový věk poznání, odpovídající světu jiného paradigmatu s jeho vlastní, odlišnou časovostí“ (Neubauer 1997, s. 147). Neubauer tímto přístupem Kuhnovu teorii domýšlí, rozvádí a dodává jí chybějící ontologickou dimenzi. Také úvaha o diskurzu naznačuje, že bez této roviny, v níž je zakotvena „celistvost zkušenosti“ se skutečností světa, se neobejde ani paradigmatický popis literárního dění. Při akceptování této podmínky je z metodologického hlediska tento model přínosný hlavně tím, že na jedné straně umožňuje vytvořit určitý pojmově definovatelný rámec, na straně druhé v něm ale zároveň poskytuje prostor pro zkoumání sítě vztahů, v nichž přichází ke slovu tvůrčí spontaneita a její neparadigmatické obrazy světa.
POZNAMKY
_1
Thomas S. Kuhn, The Structure of Scientific Revolutions. 1962. Český překlad Tomáše Jeníčka (Struktura vědeckých revolucí. Oikoymenh, Praha 1997) vychází z anglického vydání Chicago and London 1996.
_2
Text je pod uvedeným názvem připojen ke knize od jejího druhého vydání v roce 1970 jako upřesňující výklad základních pojmů Kuhnovy teorie.
_3
Tato studie vznikla jako součást projektu Dějiny obrozenské literatury jako metodologický problém (Možnosti paradigmatického modelu dějin literatury) podporovaného Grantovou agenturou České republiky, č. 405/04/1200.
_4
Specifické vymezení má pojem paradigma v Saussurově lingvistické dichotomii syntagma–paradigma, která je aplikována v Jakobsonově známé teorii dvou os, podle nichž se utváří básnický jazyk.
_5
Jak vyplývá z podrobnějšího vysvětlení termínu „disciplinární matice“, Kuhn se jím vlastně snaží propojit dva významy pojmu paradigma (viz výše uvedený citát): „‚Disciplinární‘ proto, že odkazuje na nějaké společné vlastnictví odborníků v určité disciplíně, „matice“ proto, že se skládá z uspořádaných prvků různého druhu, z nichž každý je třeba dále specifikovat. Všechny předměty víry skupin, z nichž můj původní text dělá paradigma, části paradigmat, nebo které označuje jako paradigmatické, nebo alespoň většinu z nich, jsou součástmi disciplinární matice a jako takové tvoří jeden celek a fungují pohromadě“ (Kuhn 1997, s. 181).
_6
H.-R. Jauss: Paradigmawechsel in der Literaturwissenschaft. In: Linguistische Berichte 3, 1969, s. 45–56.
_7
První paradigma vyrůstá z klasicko-humanistického základu, druhé je historicko-pozitivistické a třetí esteticko-formalistické, a právě to už dospělo do krize. Na otázku, zda lze současnou situaci (60. léta minulého století) označit jako další, čtvrté paradigma, odpovídá Jauss sice záporně, nicméně zdůrazňuje znaky krize, jimiž se vyznačují dosavadní „formalistické metody“ (Jauss 1969, s. 51). V této souvislosti upozorňuje také na selhávání tradičních metod při interpretaci současného umění (s. 55).
_8
V posledním desetiletí lze zaznamenat pokusy rozvíjet podněty Kuhnovy teorie také v rámci empirické literární vědy – srov.: Norbert Groeben, Der Paradigma-Anspruch der Empirischen Literaturwissenschaft. In: Empirische Literaturwissenschaft in der Diskussion. Hrsg von A. Barsch. Suhrkamp, 1994, s. 21–38. K nám bylo Kuhnovo dílo poprvé uvedeno v slovenském překladu L. Valentové a s předmluvou J. Viceníka (Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava 1981. Z širšího epistemologického hlediska reflektuje Kuhnovu teorii Z. Neubauer v textu Když se mění paradigma aneb O dramatické jednotě vědecké zkušenosti. In: Smysl a svět. Praha 1997, s. 129–148.
_9
Zde už se dotýkáme obecné roviny vztahů mezi exaktními a humanitními vědami. Z filozofického hlediska, se zaměřením na ontologický rozdíl mezi nimi, který se promítá do roviny epistemologické a metodologické, postihuje tuto problematiku současná hermeneutika, například v dílech P. Ricoeura, J. Grondina aj.
_10
Z. Neubauer, O tvrdém a měkkém stylu ve filosofii, in: Smysl a svět. Praha 1997, s. 41–82.
_11
V tom, jak se oba styly doplňují, neruší se však jejich principiální odlišnost: „tvrdost a měkkost pojmu nejsou kvalitami téže úrovně, mírou téže stupnice [...] jde o fakticky rozdílné stránky či rozměry, odpovídající dvěma různým pohledům a přístupům“ (63–64).
_12
V kapitole IV. Normální věda jako řešení hádanek Kuhn například říká: „[...] jedna z věcí, jež vědecká komunita získá spolu s paradigmatem, je kritérium pro výběr problémů, u kterých se při zajištěné platnosti paradigmatu předpokládá existence řešení. Do značné míry uznává vědecká společnost pouze tyto problémy jako vědecké, a ty dodávají jejím členům odvahu k tomu, aby se jich ujali. Jiné problémy, včetně mnoha těch, které byly dříve standardní, jsou odmítány jako metafyzické ... Jeden z důvodů, proč se zdá, že normální věda jde rychle kupředu, je skutečnost, že se odborníci soustřeďují na problémy, od jejichž řešení je odděluje pouze nedostatek vynalézavosti“ (Kuhn 1997, s. 48).
_13
Kuhn zdůrazňuje, že vznik vědeckých revolucí spočívá v přijetí nových teorií, a právě ty vznikají jako reakce na pocit selhání dosavadních metod: „Právě proto, že vznik nové teorie ukončuje jednu tradici vědecké praxe a uvádí tradici novou, která se řídí jinými pravidly a která se pohybuje v universu odlišného diskursu, se zdá, že k tomuto vzniku dochází jen tehdy, naroste-li u vědců pocit, že původní tradice sešla z pravé cesty“ (Kuhn 1997, s. 93).
_14
V kapitole Revoluce Kuhn změnu pohledu na svět ještě upřesňuje: „Ačkoli se svět se změnou paradigmatu nemění, přesto vědci po takové změně pracují v odlišném světě“ (Kuhn 1997, s. 124).
_15
K jiné anomálii spěla však pomalu také poezie, pro kterou paradigmatická metoda ohlasů folklóru znamenala omezení tvůrčího subjektu; za konflikt s paradigmatem, na jehož pozadí je vědomí o reálném stavu věcí, lze označit i Havlíčkovu kritiku idealizující všeslovanské koncepce.
_16
Všechny zmíněné projevy lze sledovat v časopisech 80. a 90. let (úvahy a zejména kritiky například v Osvětě, Lumíru, v Literárních listech, Ruchu, Atheaneu, Naší době, Národních listech či v Moderní revue).
_17
Odvolávám se zde hlavně na výklad, který podává Metzler Lexikon. Literatur – und Kulturtheorie, Hgg. A. Nünning, 1998.
_18
Zejména v souvislosti s Kuhnovou teorií se nabízí otázka, zda samotný diskurz nemá funkci jakéhosi nadřazeného paradigmatu, zasahujícího do nejrůznějších oblastí života společnosti (od politiky přes kulturu, média až třeba k modelům životního stylu apod.). V rámci naší úvahy nelze tento problém řešit. Nicméně při zkoumání analogie mezi literaturou a paradigmatem vědy se objevují aspekty, které nepochybně bude možné právě v naznačených souvislostech dále využít.
_19
S touto tezí polemizuje v už zmíněné stati Když se mění paradigma (viz pozn. č. 9) Zdeněk Neubauer. Těžiště jeho argumentace spočívá v tom, že Kuhnovo, v podstatě jednostranné, paradigma nahlíží jako trojrozměrnou strukturu, jejíž vrstvy odpovídají třem základním vrstvám lidské zkušenosti: narativní (mýtické), spekulativní (filozofické) a explikativní (teoretické) – srov. s. 140.
_20
Srov.: „Tak je například zřejmé, že sama změna paradigmatu je umožněna stálostí idejí. Jinak by se ani nedalo říci, že obsah pojmů se zásadně změnil. [...] Nové paradigma musí v jistém smyslu hledět k témuž, aby to mohlo jinak teoreticky vyjádřit, jinak pochopit“ (Neubauer 1997, s. 141).
LITERATURA
Groeben, Norbert: Der Paradigma-Anspruch der Empirischen Literaturwissenschaft, in: Empirische Literaturwissenschaft in der Diskussion. Hrsg von A. Barsch. Suhrkamp, 1994, s. 21–38.
Grondin, Jean: Úvod do hermeneutiky. Oikoymenh. Praha 1997.
Jauss, Hans-Robert: Paradigmawechsel in der Literaturwissenschaft. In: Linguistische Berichte 3, 1969, s. 45–56.
Kuhn, Thomas S.: Struktura vědeckých revolucí. Oikoymenh. Praha 1997.
Metzler Lexikon: Literatur- und Kulturtheorie. Stuttgart, Weimar 1998.
Neubauer, Zdeněk: Smysl a svět. Vize, Praha 1997.
Ricoeur, Paul: Úkol hermeneutiky. Phisophica, Praha 2004.
