2

Druhé číslo časopisu Slovo a smysl je zvláštním způsobem monotematické. Úběžníkem se stala literární historie. Tak či onak se jí dotýkají téměř všechny studie, skici i další texty tohoto čísla. Metodologická skepse konce 20. století, stejně jako naše vlastní nejistoty prohloubené všední praxí literárního provozu, nás postavily před nutnost, pokusit se posoudit cesty literární historie, kterými v současnosti procházíme jako badatelé i jako učitelé.

Poezie se dělá v posteli jako láska
Její zmuchlaná prostěradla jsou úsvitem věcí
Poezie se dělá v lesích

Má prostor jaký potřebuje
Ne tento ale onen v němž září
           Oko luňáka
           Rosa na přesličce
           Vzpomínka na zamženou láhev tramínu na stříbrném podnose
           Pylon turmalínu na moři
           A cesta duchovního dobrodružství
           Která strmě stoupá
           Chvíle oddechu a už zarůstá křovím

Proměny elit jsou součástí procesu celkového vývoje společnosti v průběhu 18. a 19. století. Nejzřetelnější změnu prodělaly v posunu od šlechtických honorací k novým elitám středního stavu. Aristokracie rodu, jejíž devízou byla především setrvalost, tradice a odkaz k věkovitým zásluhám duchovně propojeného řetězce předků a dědiců, byla poměrně rychle doplněna a postupně vytlačována elitou novou. Ta reprezentovala odlišnou společenskou vrstvu, svůj odstup nemohla dorovnávat ani odkazy k zásluhám předků, ale zpravidla ani ekonomickou a prozatím ani politickou silou.

Tato alegorie se ostatně přesností nevyznamenává.
(Richard Weiner, Lazebník)

1.

„V dobách, kdy svoboda stojí život, v dobách nejčernějšího útlaku, každá síla odporu je poesií a jedině poesie zůstává důsledná v své nesmiřitelnosti. Krása a pravda jsou jen kolbištěm hrobařů.“_2

„Zvláštní kouzlo přitažlivosti“,_1 které provázelo mnohé inspirující osobnosti české kultury, jejichž dílo upadá v zapomenutí, je uloženo v paměti současníků a spolu s nimi odchází. V Zeyerově případě však trvá v bohaté korespondenci, která dosud není, a patrně ani nikdy nebude, celá zveřejněna, ačkoli obsahuje stále ještě mnoho zajímavého, a to i tehdy, potvrzuje-li už známé skutečnosti.

Stačilo uběhnout jen několik desetiletí od doby, kdy Thomas S. Kuhn v knize Struktura vědeckých revolucí_1 použil slovo paradigma jako základní termín pro zkoumání povahy historického procesu, který vede k převratným změnám ve vědeckém poznání, a z paradigmatu se stal pojem, který se neobyčejně rychle zabydlel i v humanitních vědách.

Reflexe domácího literárněvědného výzkumu v posledním čtvrtstoletí se na první pohled jeví jako bohatá oblast s širokou základnou a s uspokojivými výsledky. Vyloučíme-li však z takové bilance kolegiální, přátelské nebo lobbistické příspěvky, ukáže se, že nezávislý, kritický pohled na literární vědu lze nalézt snad jen ve dvou třech neakademických periodikách (zejména Kritický sborník a Kritická Příloha RR) a v jednotlivých článcích několika solitérů (např. Antonín Brousek do roku 1992 nebo Jiří Zizler v posledních pěti šesti letech).

Uvažuje A. TEMNÁ_1

MOTTO
„…Nahoře na horách srdce. Pod rukama
kamenné dno. Blaženě
cosi tu kvete; z němého srázu
divizna, neví nic, a zpívá si k nebi.
Ale ty váš? Ach, začal jsi vědět,
a mlčíš teď, nahoře na horách srdce.

To kolem přejde, tak hrdě a vznosně,
zvěř, kus krásný a jistý sebou,
i v naslouchání. A v bezpečí veliký (orel?)
krouží kol štítů své průzračné Ne. – Ty však,
tak na ráně, nekrytý, na horách srdce…“
Reiner Maria Rilke (překlad Ladislav Fikar)