2

Téma následujících poznámek podnítilo původně přání amerických kolegů, aby jim byla představena dnešní situace pražské literárněvědné strukturální školy. Přednáška, která z tohoto podnětu vznikla, měla mít podle prvotní představy než informativní povahu, zamýšlela doplnit a aktualizovat dlouhodobé úsilí mnoha překladatelů a teoretiků tlumočit myšlení pražské školy angloamerickému publiku.

Člověk doby poválečné strašil za války v hlavách lidí,
jež kombinovaný masakr životů, zdraví, existenčního zakořenění, mravů a tradic
přiváděl na podivuhodnou myšlenku, že po nejhorším může následovati jen nejlepší.
Zvrtla se pořádně tato iluze... Hledej hrdinu!
(Josef Hora, 1922)

Masaryk byl typem myslitele, který si své filozofické názory zformoval poměrně brzy do konstantního tvaru a v dalším vývoji je už podstatně neměnil. Také se – až na malé výjimky – nepříliš ochotně odvolával na své učitele. Tato okolnost pak pochopitelně znesnadňuje úkol badatelům, kteří se snaží sledovat genezi jeho názorů a stanovit míru vlivu, jaký na něj měli jeho předchůdci. Pokusím se v tomto příspěvku posoudit tři zdroje, o nichž se často v souvislosti s vývojem Masarykových názorů mluví.

V rubrice Retrospektiva přetiskujeme ukázky ze studie filozofa, historika a medievalisty Roberta Kalivody věnované Zbyňku Havlíčkovi. Původně byla tato studie otištěna v ineditním sborníku (Zbyněk Havlíček 1922–1969, Praha 1979), který se nyní připravuje k reedici v nakladatelství Torst. Roberta Kalivodu připomíná i následující esej z pera Vratislava Effenbergera Vydat se na cestu, který (společně s dalšími dvěma příspěvky Květoslava Chvatíka a Josefa Zumra) tvoří strojopisný sborník Robertu Kalivodovi k 50. narozeninám (Praha, 1973).

Jsou lidé, kteří cestují jakoby znenadání. Ne proto, že by nedokázali chopit se příležitosti, rozhodnout se, prostě: vykročit. Ale proto, že jsou osudově předurčeni k tomu, aby byli nějakou neznámou mocí uchopeni a zcela náhle přemístěni, aniž by potřebovali něco z toho, co jim nabízí soudobá technika.

Dlouholetí přátelé Robert Kalivoda a Vratislav Effenberger se začali názorově vyhraňovat v době nacistického režimu a v čase komunistické totality vytvořili celé svoje dílo. Právě tato dramatická období české historie jsou dnes představována v populárních schématech, která média produkují jako „vysvětlení dějin“ a sugerují širokému okruhu diváků a čtenářů jakési předporozumění, které vychází vstříc touze „vyznat se“.

V létě roku 2004 jsme se obrátili na několik historiků a literárních historiků s anketní otázkou – literární historie...? Tři tečky v otázce zastoupily naše váhání nad problémem spojeným s aktuálním stavem oboru literární historie. Důvodem našeho tázaní se stala na jedné straně, v rámci zahraničních odborných diskusí, dlouhodobě reflektovaná a potřebná problematizace samotného pojmu a obsahu literární historie, stejně jako na straně druhé plochý automatismus a jakási samozřejmost jejich chápání, charakteristická pro většinu českých tzv. literárněhistorických studií a výkladů.

Dějiny literatury?

Literární historiografie je post-historická, pokud považujeme za přijatelný Fukuyamův názor o konci dějin. Ale proti tomuto názoru svědčí historický vývoj po pádu komunismu. V nejnovější italské příručce o dějinách polské literatury jsem napsal kapitolu o období 1956–2003. Při psaní jsem se držel následujících zásad:

Na první a poslední otázku nemohu odpovědět: na první – stala se literární historie „posthistorickou“? – proto, že jí nerozumím; na poslední proto, že to je otázka, která se obrací na jiné adresáty. Na zbylé otázky se pokusím odpovědět tak, jak bych si na ně odpověděl sám pro sebe, tj. aniž si moje odpovědi budou dělat nějaký zvláštní nárok na obecnější platnost.