K podmínkám kontinuity. Rekapitulace

Téma následujících poznámek podnítilo původně přání amerických kolegů, aby jim byla představena dnešní situace pražské literárněvědné strukturální školy. Přednáška, která z tohoto podnětu vznikla, měla mít podle prvotní představy než informativní povahu, zamýšlela doplnit a aktualizovat dlouhodobé úsilí mnoha překladatelů a teoretiků tlumočit myšlení pražské školy angloamerickému publiku. Při poslechu referátů na loňských a letošních setkáních organizovaných u příležitostí výročí Felixe Vodičky a Jana Mukařovského se mi však opět vnucovaly pochybnosti, jež původně vyvolala zdánlivá samozřejmost zadaného tématu._1 Především – jak formulovat odpovídající otázku, když tušíme, že by odpovědi mohly být nepříjemně osobní, zasahující do našeho bezprostředního okolí, k našim učitelům a jejich prostřednictvím k nám samým? Abych parafrázoval výrok Oldřicha Králíka, dlouhodobého polemického oponenta strukturalistů, o předsudečném mínění o díle některých klasiků, je dnes svého druhu „sport“ kopat do strukturalismu, a taková otázka tedy vyžaduje hlubší zamyšlení, jelikož i její souvislosti i důsledky sahají dále, než by se mohlo zdát.

Lze tedy v současné české literární vědě uvažovat o strukturální metodě a estetice pražské školy jako o skutečně živé součásti literárněvědného kontextu, a pokud ano, je dostatečně sebereflexivní a nabízí možnosti dalšího myšlenkového postupu? Respektive – v druhé části: jaké problémy formulované ve 30. a 40. letech dvacátého století jsou kontinuálně rozvíjeny v přiznané i implicitní návaznosti na myšlení této školy? Předběžné pozorování a zkušenost s rozvojem oboru v 90. letech mě vede k názoru, že strukturální metoda jako živý ideový projekt skončí tam, kde se zastaví dílo žáků zakladatelské generace, tj. právě v horizontu naší současnosti. Proč se zde současnost ukazuje jako limita, jakkoli nemůžeme se samozřejmostí tvrdit, že z hlediska vlastního strukturalistické myšlenkové soustavě jsou její problémy vyčerpány a dořešeny, což by sama o sobě byla představa nesmyslná? V současném stavu se odráží jednak způsob, jakým byl strukturalismus jako koncept založen, jednak výrazně diskontinuitní povaha intelektuálních dějin 20. století zvláště během studené války. Půjde ovšem o velice hrubý obrys problému a v druhé části o úzký výběr příkladů, přičemž budu nucen opakovat věci obecně známé. Žánr, na nějž jsem připadl, je pak nejspíše zpráva či referát.

Zrod a rozvoj klíčových teoretických konceptů v literární vědě ve 20. století, ať původně formulovaných v oblasti filozofické, uměnovědné, filologické, historiografické, sociologické, antropologické či jiné, provázely vždy tři podmínky:

1. vyrůstaly z kontinuity a interakce různých duchovních proudů a mnohdy dosahovaly svého účinku překvapivým vzájemným provázáním do té doby nespojitých kontextů,

2. propojovaly estetické myšlení s bezprostřední soudobou uměleckou tvorbou,

3. jejich vystoupení bylo umocněno polemikou se soudobým institucionalizovaným modelem oboru, tj. modelem, který ovládal většinu pěstovaných žánrů disciplíny a s jehož fundamentální revizí a odmítnutím nové proudy přicházely. Soubor těchto podmínek zaručoval literární vědě propojující oblast historie, teorie a kritiky trojí vazbu a přesah:

1. přesah k jiným humanitním oborům na velice širokém filozoficky koncipovaném základě, jenž spolu s kritérii upřednostňujícími pojem díla stanovoval míru integrity oboru v rámci systému humanitních věd;

2. přesah k soudobé umělecké tvorbě, jejíž teoretický protějšek vytvářela a o jejíž adekvátní popis usilovala, resp. v interakci se soudobou uměleckou situací definovala obecná pravidla umění;

3. konečně přesah společenský – úsilí o změnu modelu myšlení a o jeho obecnou platnost, již nutno prosadit proti konkurenčním konceptům jako odlišným modelům světa, je u strukturalismu a sémiotiky, ale i u fenomenologicko-hermeneutické či marxistické kritiky, podpořen nárokem na pravdivost výpovědi formulované v rámci projektovaného systému a tímto systémem vytvářené. Taková výpověď má univerzální povahu, manifestuje moc vědění.

Pražský strukturalismus představuje zatím poslední původní projekt, kterým česká filologie usilovala o univerzální model literárního díla, model způsobu jeho existence v rámci literární komunikace a literárních dějin, umožňující celou škálu interpretačních přístupů. Ze směru odpovídajícího na konci dvacátých a třicátých let avantgardám, z převratného, provokativního názoru, manifestačně prosazujícího své novátorství a svou věcnost v 60. letech, se stal v 90. letech všeobecně přijímaným reprezentativním pojmovým a metodologickým systémem, představujícím stávající domácí literárněvědnou tradici. Zrodil se v mezinárodním prostředí meziválečné Prahy z podnětů českých filologů a jejich ruských kolegů prošlých sdružením OPOJAZ a Moskevským lingvistickým kroužkem, z jejich a Karcevského interpretace Saussurova Kursu, v esteticko-filozofické rovině z hegelianismu ruských emigrantů, kantovské teleologie v podání českého právního myslitele Karla Engliše, z návaznosti na domácí stále živou tradici formální hudební a dramatické estetiky Otakara Hostinského, Otakara Zicha a na otevřený pojem díla a jeho dějin v pojetí F. X. Šaldy. Elmar Holenstein ve svých jakobsonovských analýzách poukázal na příbuzenství mezi Husserlovým třetím a čtvrtým Logickým zkoumáním vztahu částí a celku a Jakobsonovou myšlenkou univerzální gramatiky, jakož i mezi prvním Zkoumáním vztahu výrazu a významu a studiemi o afázii a gramatice poezie. Rozhodující ovšem bylo v Pražském lingvistickém kroužku spojení lingvistiky a estetiky přinášející funkční jazykový model stejně jako pojem díla – znaku, resp. pojmovou trojici znak – význam – smysl (pojetí funkce zde těsně komunikovalo se soudobým avantgardním architektonickým myšlením – např. Karla Teiga). Neméně podstatným činitelem při vzniku a rozpracování teorie pražské školy literárněvědného strukturalismu byla původní motivace – zajistit pro poznání v rámci uměnověd závazný rámec a v něm analytickou přesnost, zbavit tyto obory psychologizujících tendencí, rozbíhavé nesoustředěnosti, nepřesnosti, eklekticismu a ideologizujících a priori (obojí kritizováno jak u duchovědných proudů ovlivněných dílem Wilhelma Diltheye, tak u pozitivistických a ideografických metod).

Soustředění k předmětnosti literárního díla, resp. rozlišení díla jako věci a díla jako utvářeného smyslu, a soustředění ohniska veškerého teoretického úsilí na jazyk jako vlastní materiál slovesného díla prostřednictvím pojmu funkce, provázaly strukturalistické hnutí s avantgardami 20. a 30. let. Tato symbióza je pro strukturalismus příznačná stejně jako lingvisticky orientovaná terminologie. Jiné soudobé teoretické proudy, soustřeďující se k problému jazyka a jeho popisu, jako např. logický pozitivismus Gottloba Fregeho, Rudolfa Carnapa a Vídeňského kroužku vůbec, Wittgensteinova filozofie jazyka nebo například fenomenologické analýzy Husserlových žáků – v Praze Jana Patočky (Přirozený svět jako filosofický problém, 1936) –, ani o takové spojení neusilovaly, ale ruskému formalismu a českému strukturalismu právě tato vazba poskytovala základní kontext a možnosti téměř experimentálního výzkumu, ale i privilegium avantgardního typu modernosti. Podstatné je, že tato vazba byla vzájemná – tak jako Jan Mukařovský analyzoval dílo surrealistů, jejichž skupinových aktivit se účastnil (Vítězslav Nezval, Jindřich Štyrský, Toyen), tak také avantgardní básníci explicitně odkazovali na objevnost strukturalistické metody jako na obraz jazyka a literatury, který je komplementární imaginaci, a připisovali Mukařovskému a Jakobsonovi své básně, nehledě na skupinové manifestace typu máchovských sborníků v letech 1936–37.

Ve čtyřicátých letech dílo první strukturalistické generace vrcholilo, zejména Jan Mukařovský v publikovaných i nepublikovaných válečných studiích důrazem na úlohu vnímatele podstatně modifikoval svůj předválečný model díla pracemi o záměrnosti a nezáměrnosti a individualitě v umění, spolu s Felixem Vodičkou nově formulovali problém dějin literatury a činitelů jejího vývoje, přičemž Vodičkova představa dějin konkretizací literárních děl vyvrcholila v monografii o národním obrození, kde nositelem literárního vývoje je estetická funkce. Za války strukturalismus do jisté míry sdílel osud svých avantgardistických souputníků označených za entartet a donucených pracovat v skrytu. Po roce 1948 se hlavní představitelé strukturalistického hnutí, tj. Jan Mukařovský a Bohuslav Havránek, dostali do čelných funkcí, nicméně hlavní síla Pražského lingvistického kroužku, tj. jeho internacionalismus a pluralismus zaručený zejména osobností Romana Jakobsona, byla oslabena již za okupace, dále poúnorovou emigrací (např. odchod Jiřího Veltruského přerušil slibně se rozvíjející analýzy dramatického a divadelního znaku) a v neposlední řadě i rozlukou a rozpuštěním celého společenství diktovanými ideologickou normou. (Nelze se ubránit dojmu, že mocenská institucionalizace vědění, mnohdy vedlejší produkt totálního pravdivostního nároku určitého typu modelu světa, si nutně přizpůsobuje podmínky původního konceptu a jeho referenční rámce.) Nebezpečí, do nějž označení „formalismus“ v čase inscenovaných procesů uvrhlo veškeré avantgardní a tzv. buržoazně-dekadentní kulturní a myšlenkové proudy, není třeba komentovat. Tak došlo k tomu, že Mukařovského žáci na univerzitě si pro sebe objevovali předválečné a těsně po válce vydané stati svého učitele, o nichž s nimi nemluvil, přičemž se výslovně strukturalismu zřekl. Aby mohla generace jeho a Vodičkových žáků v 60. letech navázat na strukturalistický projekt 30. a 40. let, musela nejprve samostudiem vyplnit jak časovou průrvu mezi sebou a svými učiteli, tak se zorientovat v historii humanitních oborů vůbec, jelikož normativní zásah únorového převratu jejich obraz, povahu a poslání vměstnal do rámce pokrokových činitelů revoluce a jejich výkladu. Teprve poté se mohli chopit konceptu svých učitelů a podstatně jej proměnit.

Strukturalistické obrození tedy propuklo v 60. letech a korespondovalo tak se souběžným hnutím ve Francii, inspirovaným příkladem Clauda Lévi-Strausse, jenž svou antropologickou srovnávací teorii rozvinul, jak známo, poté, co se ve Spojených státech setkal s myšlením Romana Jakobsona. Nutno zde upozornit, že v pojetí klíčových kategorií struktury a významu se oba proudy značně liší: v případě francouzského strukturalismu jde v podstatě o strukturu uzavřenou, kdežto u pražské školy vždy dynamicky otevřenou, nemluvě o ústředním pojmovém rozdílu dílo–text. Návaznost však vůbec nebyla samozřejmá a spolupůsobil zde opět trojí faktor: kontinuitní moment prostředkovaný dosud živými osobnostmi představujícími různé humanitní disciplíny, jež mohly v 60. letech opět pomalu začít publikovat, a to i své starší věci – tak mj. Mukařovského klíčové stati vycházejí knižně paradoxně až v šedesátých letech v edicích jeho žáků. Výrazně ke strukturalistickému oživení přispěla diskuse o marxistické filozofii, resp. o pokusech ji propojit s filozofií existence, fenomenologií a – strukturalismem. Bez znalosti situace 50. let by se to mohlo zdát jako paradoxní, protože na rozdíl od fenomenologů, kteří se ve 30. letech účastnili diskusí Pražského lingvistického kroužku (Jan Patočka např. přeložil Janu Mukařovskému do francouzštiny jeho přednášku pro mezinárodní filozofický kongres v roce 1934), marxisté v čele se Závišem Kalandrou patřili k největším odpůrcům strukturalismu. Právě tato diskuse o marxismu, započatá historickými pracemi o avantgardách 20. let, však prostředkovala návraty mnohých pojmů a jejich novou definici. Druhou podmínku, kterou v případě první strukturalistické vlny tvořil vztah k avantgardám, pomáhal naplnit kontext poezie 60. let (analytické soustředění k předmětnosti slova a rozkmitání jeho kontextu), kdy počínaje tzv. generací Května kritikové z řad literárních vědců systematicky usilovali o pojmenování vlastní literární přítomnosti, a modifikovali tak své chápání díla, jakož i svůj vztah k dějinám literatury. Profily literárních periodik 60. let nás znovu přesvědčují, že šlo o interakci vzájemnou, kdy kontext vytváří společná snaha o odideologizování umění, způsobů, jak mu rozumět (čtení-rozumění střídá výklad) a definovat kategorie díla jako kategorie svobody. Třetí podmínkou – navazující těsně na předchozí – byla polemika s oficiální ideologickou kritikou, jež hlídala klíčové kulturněpolitické pozice a především cenzuru. Pro mnohé z účastníků této polemiky to znamenalo základní revizi vlastní nedávné historie a rovněž pokus o revizi strukturalismu samotného tváří v tvář neřešeným či problematickým prvkům pojmoslovného systému a jeho východisek. Nicméně – a to je třeba zdůraznit –, příklad strukturalismu tu sloužil, podpořen působením učitelských autorit, ale i jejich protivníků a jinak orientovaných generačních souputníků, již dosud pracovali více či méně v ústraní (citovaný Oldřich Králík, ale i Jan Patočka, Václav Černý, Vratislav Effenberger a mnozí jiní), jako příklad životní cesty – jako způsob nahlížení věcí vůbec.

Normalizace 70. a 80. let opět přerušila a zmrzačila mnohé, co bylo spojeno se svobodným myšlenkovým prouděním 60. let – nicméně je třeba v této souvislosti položit důraz na trojí konstatování:

1. 60. léta zaznamenala novou interpretaci všech vůdčích teoretických modelů dvacátého století v literárních studiích, tj. marxismu, fenomenologie – hermeneutiky a strukturalismu – sémiotiky všeobecně. Tato interpretace měla zůstat rovněž interpretací poslední a nadále se rozvíjet buď v pokusech o vzájemné propojení, resp. s impulsy přebíranými z teorií diskursu a dialogu, nebo větším či menším podlehnutím politickým teoriím a teoriím médií.

2. Obnovená diskontinuita v 70. a 80. letech, jež vytvořila generační průrvu v humanitních oborech v našich podmínkách obecně, má svou obdobu v rozpuštění humanitních studií v posttraumatickém deziluzivním konformismu 70. a 80. let na Západě a ztrátou spojení tří nezbytných podmínek, jež zaručují společenský důraz jak umění, tak úvaze, jež je pozvedá do středu pozornosti.

3. Tzv. normalizace sice znemožnila řadě badatelů oficiálně a plně se věnovat své profesi, nutně redukovala badatelské a publikační možnosti těm, již byli oficiálně „trpěni“, nicméně neznemožnila, aby se myšlení krystalizující v 60. letech uchovalo a v některých případech rozvíjelo v skrytu, nezávisle a přes veškerou izolovanost od zahraniční diskuse – rovnomocně. Díky této skryté kontinuitě se mladší badatelé v 70. a 80. letech orientovali k sémiotickému zkoumání romantismu a literární kultury 19. století na základě teorií tartuské školy a obohacovali strukturalistické pojmosloví paradoxně adaptací bachtinovských pojmů. Začátkem 90. let se ukázalo, že to bude především odborná a morální autorita osobností Mukařovského a Vodičkových žáků a jejich vrstevníků, která vychová novou badatelskou generaci, jelikož se díky rehabilitacím vrátili na akademická pracoviště: v šťastný okamžik, kdy ještě stihli předat a sumarizovat, na čem nepřestali pracovat ani v obtížných podmínkách předchozího dvacetiletí. Nicméně – společenský statut literárních studií, jakož i literatury samé, se podstatně proměnil a strukturalismus již – ve svém rozvržení odpovídajícím zcela jiné historické etapě – nebyl schopen další generaci prostředkovat nejen pojem současné literární a společenské situace, nýbrž ani podstatné otázky dějin literatury: mohl poskytnout badatelský příklad, ukázat jeden z možných modelů a přitom přiznat svou nedostatečnost, nabídnout volbu kritérií, a jako tomu bylo v případě učitelů, tak i žáci dovedli především strukturalismus demonstrovat jako typ integrujícího myšlení podporujícího růst osobnosti a umožňujícího obsáhnout rozsáhlé oblasti historické zkušenosti.

Abych poukázal na to, oč mi jde, volím pouze dva provázané okruhy problémů – problém tzv. smyslu/významu a problém literárních dějin, jež jsou mi nejbližší.

Pro oba badatele nejspíše reprezentující kontinuitu pražské školy, tj. Miroslava Červenku a Milana Jankoviče, platí Červenkovo krédo, že strukturalismus je „strukturující činnost“: hlediska a přístupy těchto badatelů, již po dlouhá léta tvořili minimální pracovní tým, představují podstatně odlišné analytické typy v důsledku komplementárně navazující na Jakobsonovy a Mukařovského centrální otevřené problémy. Zatímco pro Červenku, jenž se ponejvíc věnuje historické poetice, versologii a literární sémiotice, zůstává ústředním problém struktury, tj. pojem díla jako věci a díla jako významového sjednocování, pro Jankoviče, nejfilozofičtěji zaměřeného literárního vědce z Mukařovského semináře, jenž svou pozornost rozděluje mezi poetiku prózy a ontologii literatury, je to již od 60. let otázka dějícího se smyslu. Červenka, který své výzkumy verše věnuje již od první monografie revizi Mukařovského a Jakobsonovy teorie vývoje českého veršového systému, je v podstatě již od první monografie o české poezii 90. let 19. století polemicky obrácen jak k Mukařovského pojetí struktury jako podstatně univerzální pravidelnosti, tak k vývojovému modelu české literatury, jejž třeba revidovat. Červenkova polemičnost, s níž znovu a znovu sestupuje ke kořenům strukturalistického pojmosloví, aby vyjasnil jeho temná místa, jej vede na úskalí, jimž se nevyhýbá, naopak na ně upozorňuje jako na spouštěcí podněty svého teoretického myšlení: tak jako ve studiích o rytmickém impulsu z fonologického hlediska vymezoval povahu a historicitu volného verše a jeho sémantiku a precizoval Mukařovského představu o intonaci jako nositeli verslibristického rytmu, tak jako ve studiích o individuálním stylu destruoval Jakobsonovu doktrínu gramatiky poezie zdůrazněním historické podmíněnosti realizace potenciální simultaneity významů na paradigmatické ose, tak znovu otevírá nejproblematičtější místa celého systému: pojmy struktury („rozdrbanosti“ struktur je možno porozumět pouze vytvářením přibližných modelů) a estetické funkce. Jde zde o pozdní Mukařovského studie, v nichž se přičítá rozhodující podíl na tvorbě významu pragmatickému rámci díla, tj. čtenářskému hledisku._2 V pojetí uspořádanosti, tj. organizovanosti, se Červenka liší od svého přítele a diskusního partnera.

Pro Milana Jankoviče zůstává centrálním problémem otázka individuálního stylu a vytváření smyslu díla, jak ji představují Mukařovského pojetí sémantické struktury díla a termín sémantického gesta. Pro Jankoviče, který zpravidla neopomene zdůraznit „nesamozřejmost“ smyslu, tj. jeho utvářenost, je klíčová zkušenost s prózou tematizující proud hovoru, ať už je to Haškova mozaikovitá „historka“ či psaní proudem Bohumila Hrabala. Právě Hrabalovo dílo, o jehož stylových proměnách napsal Jankovič monografii, odkazující svým názvem Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala na klasické vydání Mukařovského Kapitol z české poetiky (takové programové odkazy jsou ostatně u strukturalistů něčím samozřejmým), podnítilo u tohoto badatele úvahy o dění smyslu – filozoficky orientované Kantovou estetikou. Jankovič v podstatě nejprve své generaci zprostředkoval, později podrobně propracoval koncept sémantického gesta, tj. sjednocujícího významového principu díla: jako organizujícího procesu utváření smyslu oživujícího potencialitu situace díla a situace čtenáře, přičemž je obojí vzájemně neredukovatelné a časově proměnlivé. Podstatný důraz byl položen na vyvrácení mylně chápané materiální vázanosti potenciálu díla – princip gesta nemůže být pochopen jako a priori, při dění – vznikání smyslu působí dílo jak tím, čím je, tak tím, čím není a čím se pro čtenáře stává a čím mu vzdoruje (energetický princip). Sémantické gesto jako „obsahově nedourčená intence vyvstává zákonitě i nevypočitatelně“ z hybné struktury díla: tvořivost tohoto aktu je teprve pak nezastupitelná při orientaci ve světě. Tak jako Červenka propracovává strukturní model organizace verše, pro Jankoviče – vycházejícího z Mukařovského a Vodičkovy koncepce rytmičnosti v próze – se ústředním poetologickým tématem stala intonace prozaické promluvy, její „uspořádanosti“. Typická je jeho polemika s Červenkovým rozlišením dvojího typu uspořádanosti jako nositelky estetické funkce ve slovesném díle, totiž uspořádanosti projevující se v rytmu, příp. ve zvukové rovině díla, a uspořádanosti, jejímž výrazem je fiktivnost, utvářená na rovině zobrazení. Proti Červenkovi, jenž první typ vyhrazuje spíše lyrice, zatímco druhý próze (se středním článkem eposu), Jankovič na základě Hrabalovy, ale i Vančurovy poetiky model literárních druhů dynamizuje a demonstruje rytmičnost prózy, resp. tzv. lyrické příznaky epiky následovně: jednou z podstatných vlastností Vančurovy prózy je „rytmické přenášení těžiště z následnosti motivů k intenzitě okamžiků“ pojatých jako jmenování i uzření zároveň. Takový okamžik se zařazuje do času, ale nesplývá s ním, vrství ho. Je to opačný princip než Šklovského „brzdění“ a uskutečňuje se v něm proměna představy v řeč. Lyričnost Vančurova textu není založena na nějaké zvýšené emocionalitě, nýbrž na strukturní součinnosti dynamiky vyprávění a intenzity jmenování. Próza tak nevykazuje pouze uspořádanost na ose následnosti (fikce, času...), nýbrž i na ose rytmu. Jejich propojením či aktualizací jejich paralelismu dochází k „rozkmitání“, tzn. dění smyslu.

Pro celistvost strukturalistického modelu, jež nás opravňuje k tomu, abychom myšlení druhé generace, jakkoli ji rovněž formovaly sémiotické výzkumy, teorie vyprávění i poststrukturalistické proudy typu dekonstrukce, je příznačná kontinuita pojmoslovná i tematická: tak se z teoretického i historického hlediska s úvahou o sémantice verše rozsáhlým materiálovým průzkumem modifikuje programová koncepce vývoje moderního českého verše, stejně jako se Jankovič vrací k autorům, jež analyzoval Mukařovský (Čapek, Vančura), aby revidoval jeho koncepci sémantiky vyprávění. Ještě důležitější je, že se druhá generace pokusila najít způsob, jakým přistoupit k dílu autorů, jež strukturalisté, orientovaní na zcela konkrétní typ avantgardy nesený principem zvukové instrumentace, nechávali stranou, jelikož vzdoroval jejich modelu, tj. například poezii Františka Halase, Vladimíra Holana. Prostřednictvím zkušenosti s poezií svých současníků, tj. poezií 60. let, se otevřely interpretační cesty k Halasovu variačnímu a litanickému verši, jakož i k Holanově metafyzické metaforice.

Pro literární historiky, kteří se pod Mukařovského a Vodičkovým vedením pouštěli do výzkumu avantgard či literatury 19. století se speciálním zřetelem k období fin de siècle, tedy pro generaci, jež prošla prací na tzv. akademických dějinách české literatury a ediční školou tzv. Národní knihovny věnované přípravě spisů klasiků, byly centrální pojmy vývoje, jehož nositelem je podle strukturalistů, jak řečeno, estetická funkce a její prosazování, a estetické normy, a to jak ve smyslu Mukařovského definice, tj. jako sociálního faktu, tak ve smyslu Vodičkova modelu přeskupování systému norem v celkové „struktuře vývoje“. S výjimkou Červenkovy specifické imanentistické varianty výseku z dějin moderní české poezie jako dějin volného verše, varianty inovující v důsledku periodizační měřítka i pro dějiny české moderní literatury obecně, nemůžeme v oblasti literárních dějin – na rozdíl od předchozích příkladů – považovat strukturalistický projekt za živý: je pouze jedním z modelů dějin, jež jsou k dispozici a v poslední době byly podnikány pokusy o jeho fundamentální zpochybnění. Účinnost strukturální metody se projevuje nejspíše v pracích Zdeňka Pešata, zejména schopností na základě sítě paralelismů a opozic syntetizovat jednotlivé složky historického kontextu s projevy individuální poetiky a dynamizovat tak vývojové tendence moderní české poezie. Pešatova seifertovská monografie, jakkoli podmíněná svorníkem avantgardního vývojového impulsu, je příkladem tvarování básnické osobnosti v proměnách konkretizací díla v propojení s analýzou strukturních složek jeho poetiky kontextualizovaných srovnávacím zřetelem.

Avšak už Jiří Brabec, Mukařovského žák, jehož první monografii o politické poezii 80. let 19. století ovlivnil Vodičkův projekt dějin konkretizací, ale i vývojový model orientovaný na ruském hegelianismu a samozřejmě i marxismu, prostřednictvím rozsáhlého materiálového studia literatury v období totalitních systémů a analýz zasahujících do oblasti moderních intelektuálních dějin dospěl ke zcela jiné představě o povaze literárních dějin a norem, než jakou shledáváme v pracích Mukařovského a Vodičkových. Pojem vývoje je polemicky nahrazen pojmem proměny, zdůrazněna je konstruovanost dějinných představ a jejich hodnotová zatíženost, jakož i hodnotící povaha badatelských hledisek, otázka, již strukturalisté řešili pojetím historizované estetické funkce, je nahrazena pojetím literární historičnosti s volným prouděním textů nejrůznějšího typu. Pojem normy je zásadně modifikován příkladem literární komunikace v totalitním systému: zatímco ve třicátých letech se estetická norma jeví jako neustále proměnlivá a prostupná hranice vždy znovu definovaná každým dílem na základě vztahu automatizace a dezautomatizace (modifikace formalistického centrum–periferie), nyní se zdá, že norma může být i ideologické diktum, institucionalizovaná direktiva produkující generální rozvržení literární situace, jež dále vytváří specifickou recepci a v důsledku i žánrovou a tematickou orientaci literární tvorby (zřejmé především v 50. letech). V Brabcově koncepci nabývají někdy procesy v literárních dějinách prostřednictvím analýzy pravidelností ideologických systémů, generování výpovědí v jejich rámci a sériovosti jejich praktik podobu diskursivních formací, přestože tento Foucaultův pojem nikde citován nenajdeme a bližší seznámení s dílem tohoto myslitele přišlo až v 90. letech.

Považujeme-li akademické dějiny české literatury, jež redigoval Jan Mukařovský, za reprezentaci vývojového modelu vyplývajícího z důsledků strukturalistické metody, pak nejrozsáhlejší projekt české literární historiografie počínající v 70. letech byl koncipován nejprve jako jejich encyklopedické vyvážení, později jako fundamentální revize. Lexikon české literatury svým pojetím literárního fenoménu a způsobem proporcionálního hodnocení udržel kontinuitu oboru, uchoval a zprostředkoval rozsáhlou materiálovou základnu a donutil literární historiky k postupnému ústupu od výhradně kontinuálních vývojových představ o dějinách literatury. Z původně plánovaného útočiště pro nepohodlné literární vědce se stal nejnáročnější a skutečně vůdčí projekt z hlediska celého oboru, navazující na různé tradice české literární vědy a syntetizující je. Je tedy také úběžníkem oboru jako celku.

Po těchto kusých poznámkách lze sumarizovat: dílo generace Mukařovského žáků se připojuje k strukturalistickému projektu a znovu jej realizuje nikoli proto, že se k němu hlásí, nýbrž proto, že tak činí s východiskem v základní nezbytné konstelaci jeho podmínek, jakož i prostřednictvím pojmosloví a metody, o jejíž modifikaci usiluje a jejíž pochopení se stává vlastní cestou k poznání vůbec. Jakkoli se jim však v 60. letech podařilo kontinuitu navázat navzdory diskontinuitě, jež naopak rozhodujícím způsobem mnohdy iniciovala a formovala soudobé myšlení, v 90. letech již nebylo možno k strukturalismu přistoupit jinak než jako k relativně uzavřenému celku, který je i jako takový většinou prostředkován. Vlastní zkušenost literárnosti na straně jedné, a situace humanitních disciplín po rozpadu velkých myšlenkových projektů 20. století a postupující specializace na straně druhé, však zatím neumožnily pochopit strukturalismus s jeho univerzalismem jako přirozenou výzvu myšlení k novým teoretickým výbojům.

Odpovídá tomu generační složení obnoveného Pražského lingvistického kroužku i jeho takřka výlučná lingvistická specializace. Situace strukturální lingvistiky, zejména v oblasti stylistiky, ale i sémantiky, je však odlišná od toho, co tu bylo řečeno, a nejvíce odpovídá tradici pražské školy, založené z podnětů jazykovědných (současný stav PLK) a udržované v živé diskusi s mezinárodní odbornou komunitou, o čemž svědčí např. absorbování podnětů matematické a kognitivní lingvistiky.

Je pravděpodobné, že s terminologickou a konceptuální kritikou vycházející z rozsáhlého materiálového průzkumu a usilující o novou definici oboru jako celku by i ze strukturalistického kmene vyrostla nová ratolest. Zatím však strukturalismus pražské školy našel svou dosud poslední organickou formulaci v díle generace, jež v 60. letech obnovila triadickou konstelaci podmínivší v jiné podobě jeho zrod.

POZNÁMKY

_1
Sluší se poděkovat slavistům z University of Wisconsin v Madisonu a tamnímu institutu CREECA za pozvání a pohostinnost a Fulbrightově nadaci za podporu, jež mi pobyt na této univerzitě v roce 2003 umožnila.

_2
Pro podrobnější argumentaci o Červenkově strukturalistickém stanovisku srov. recenzi jeho knihy Obléhání zevnitř (Česká literatura 46, 1998, č. 1, str. 116–120) a zejména text, jehož přetištěním M. Červenka mj. na tuto recenzi reagoval – jde o program svého druhu, v němž klíčové místo patří redefinici estetické funkce jako způsobu „sebeuplatnění člověka vůči světu“ a rovněž myšlenkovému pohybu pražského strukturalismu – „strukturalistickému gestu“ (srov. Struktury a konfigurace, Česká literatura 46, 1998, č. 2, str. 189–196).