... literární historie?
Dějiny literatury?
Hlavní problém „klasických“ dějin literatury spočívá v tom, že usilují o převedení konstitutivní neohraničené dějinnosti literárních textů na ohraničené a k určitému cíli směřující dějiny. Všechny pokusy, přisoudit literárním textům historickou (nebo také etnickou, kulturní, ekonomickou) identitu, možno dnes, vzhledem k mnohokrát prokázané neomezené intertextualitě literatury, považovat za ztroskotané. Že je dosah literární paměti neohraničitelný, se projevuje mimo jiné v tom, že dějiny literatury vznikají vlastně stejně tak činností vyprávění jako literatura samotná. Jestliže však literatura představuje tímto způsobem nejvnitřnější formu dějin literatury, jak se potom může proměnit v jejich předmět, nacházející se mimo jejich hranice? Zdá se, jako by byl tento manévr „zvnějšnění“ zaměřen na skrytí literární identity dějin literatury. Není se ostatně čemu divit, neboť pokud by se alterita řeči literatury projevila v srdci vlastního diskurzu, nevedlo by to k tomu, že by vůči literatuře ztratila svoji nadřazenost? Tomu odpovídá, že při suverénním zacházení s literaturou se zdaleka nejedná ani tak o tzv. objektivitu, jako o moc diskurzivní pozice.
Neboť, jestliže identitu literárního textu zapojíme do hustého propletence vztahů, přesahů, vzájemných určování a křížení etnik, ras, tříd, pohlaví, kultur, jazyků a písem, jestliže naši pozornost věnujeme četnému překračování hranic mezi rozdílnými kulturními oblastmi a společenskými zónami, na které byl odkázán, aby mohl dosáhnout své estetické jedinečnosti, nenecháme tak zároveň touto minuciózní diferenciační prací vystoupit do popředí v neviditelných a těžko dostupných územích jeho široce pojaté intertextuality jistou kontingenci našeho pozorovacího stanoviska? A není tomu tak jen proto, že projevujeme-li respekt vůči jeho estetické alteritě, vznikající zároveň v srdci našeho vlastního diskurzu, že tím necháváme dveře tohoto vlastního diskurzu otevřené všem ostatním alteritám? Není pochyb, že dějiny literatury jsou ve své činnosti vzpomínání odkázány per definitionem na vykázání z širokých pásem paměti literatury, je to však tím důležitější, že tuto nezbytnost nenechávají dnes platit jako samozřejmé právo. A vyhýbají se tomu jen tím, že v prostředí světa jejich formy vyprávění nechávají otevřený horizont kontingence, perspektivu spravedlnosti, konfrontující právo literárněhistorické formy vyprávění na vymezení hranice s nezbytností dalšího, přímo nastávajícího odstranění hranic. I když se zdá, že ona zmíněná, široce rozvětvená paměť je do tkáně literárního textu zanesena takříkajíc jen neviditelným inkoustem – anebo mnohem spíše právě proto –, nesmí dějiny literatury za žádnou cenu dopustit, aby se tato mlčenlivá připomínka minulosti ztratila. V tom možno poznat usilováníhodnou etickou korekturu jejich nezbytného politického horizontu, který se zatím stal transparentním.
Vladimir Biti
Sveučiliště u Zagreba, Chorvatsko
(Přeložil Josef Vojvodík)
