Masarykovy filozofické zdroje

Masaryk byl typem myslitele, který si své filozofické názory zformoval poměrně brzy do konstantního tvaru a v dalším vývoji je už podstatně neměnil. Také se – až na malé výjimky – nepříliš ochotně odvolával na své učitele. Tato okolnost pak pochopitelně znesnadňuje úkol badatelům, kteří se snaží sledovat genezi jeho názorů a stanovit míru vlivu, jaký na něj měli jeho předchůdci. Pokusím se v tomto příspěvku posoudit tři zdroje, o nichž se často v souvislosti s vývojem Masarykových názorů mluví. Je to především filozofie Franze Brentana, jednoho z Masarykových učitelů, dále vliv pozitivistické filozofie, zejména Augusta Comta, a konečně Masarykův vztah k Platonovi.

1.
O Brentanově vlivu na Masaryka byly vysloveny nejrůznější názory, které určitý Brentanův podíl ve větší či menší míře na formování Masarykova světového názoru připouštějí. Všichni badatelé, kteří se tímto problémem zabývali, narazili na podivnou skutečnost, že se Masaryk téměř nikde na Brentana neodvolává a ani ho necituje. Čím si takový vztah k oblíbenému učiteli vysvětlit? Chtěl tím Masaryk z nějakého důvodu míru Brentanova působení snížit nebo byl tento vliv opravdu tak malý? Tomuto problému byla počátkem 90. let věnována mezinárodní konference: T. G. Masaryk und die Brentano Schule, Praha 1991. Pročítáme-li příspěvky z této konference, zjišťujeme, že žádný z badatelů nepodal přímý důkaz, že by Masaryk převzal od Brentana nějakou ucelenou koncepci, ať už se to týkalo pojetí psychologie, etiky, logiky, náboženství nebo jiných myšlenkových okruhů. Všichni konstatovali nejvýše určitou podobnost, paralelnost nebo analogii mezi názory obou myslitelů. Domnívám se, že podstatu věci vystihl nejlépe Rudolf Haller, když konstatoval, že o přímém vlivu na Masarykovy názory nelze mluvit, že však lze rozpoznat určité stopy takového vlivu, třebaže konkrétní řešení problému bývá u Masaryka odlišné. Tyto stopy se podle Hallera týkají zvláště dvou problémových okruhů, které Masaryk analyzoval v knize Základové konkretné logiky (Praha 1885). Předně je to přesvědčení, že psychologie je základní vědou otevírající klíč k veškerému vědeckému i filozofickému poznání, a za druhé názor, že neexistuje žádná zvláštní filozofická metoda, nýbrž že metoda filozofie je totožná s metodou ostatních věd, tedy i přírodních.

Masarykův vztah k Brentanovi nám může osvětlit ještě několik dalších skutečností. Brentano přišel do Vídně v roce 1874 ke konci čtvrtého semestru Masarykových univerzitních studií. Masarykovi bylo tehdy již 24 let a byl tedy ve věku, kdy většina studentů svá studia končí. Přestože měl před sebou ještě druhou polovinu studií, jeho názory byly už značně vyhraněné a nesnadno ovlivnitelné. Protože se musel sám živit, navštěvoval pro nedostatek času Brentanovy přednášky jen nepravidelně, ale patřil k okruhu posluchačů, kteří docházeli k Brentanovi do bytu k neformálním filozofickým diskusím. Měl sice příležitost názory svého učitele poznat, ale zdaleka ne do všech podrobností, a jeho knihy, v té době ještě nepříliš početné, zřejmě všechny ani nečetl. S Brentanem se stýkal po celou dobu svého pobytu ve Vídni, tedy i v době, kdy byl již docentem vídeňské univerzity. V Archivu Ústavu T. G. Masaryka se dochovaly Masarykovy rukopisné zápisky z let 1880–1881 (poprvé uveřejněné v českém překladu ve Filozofickém časopise, r. 48, 2000, č. 2, s. 302–314), kde nalezneme i několik výroků o Brentanovi, svědčících o Masarykově dosti kritickém vztahu k osobnosti bývalého učitele. Například: „Brentano je egoističtější, než si myslí; jeho duševní život je vůbec zakrnělý.“ „Zase se teď hodně stýkám s Brentanem: je mi ze všech nejmilejší i přes své nedostatky: ale tyto nedostatky jsou také jeho přednostmi: žije jen ve svých (metafys.) idejích, ty ho zajímají nejvíce. Jeho znalost lidí je velmi malá, menší než přísluší psychologovi...“ „Brentanova žena se mi vůbec nelíbí: Brentano nemá správnou představu o tom, čím si mají muž a žena navzájem být; v tom je vadný.“ „Brentano je víc myslitel než moudrý člověk.“ Tyto výroky se týkají především Masarykových dojmů z Brentanovy osobnosti, ale zároveň v nich cítíme i určitý odstup k jeho názorům.

Když Masaryk přišel v roce 1882 na pražskou univerzitu a ohlásil vstupní přednášku na téma Počet pravděpodobnosti jako základ nové logiky, podezřívali ho Anton Marty a Carl Stumpf, věrní Brentanovi žáci působící rovněž v Praze, že ignoruje Brentanovo řešení problému, jak počtem pravděpodobnosti vyvrátit Humeovu skepsi v otázce kauzality. Marty o tom okamžitě informoval Brentana. Brentano v odpovědi Martymu vzal Masaryka v ochranu a napsal, že obdobné řešení navrhoval už Laplace a že si v tomto případě nečiní nárok na autorství. A pokud jde o Masarykovo žákovství, vysvětlil: „Masarykovu filozofii jsem však ani jinak výrazněji neusměrňoval. Myslíme a bádáme příliš nepodobným způsobem.“ („Masaryks Philosophie dürfte aber auch sonst nicht durchgreifend von mir bestimmt sein. Wir denken und forschen in allzuunähnlicher Weise.“ Archiv Ústavu Tomáše G. Masaryka, Kor. I-8 [Brentano], 20. říjen 1882.) Masaryk se ani v později vydané brožuře na téma Humeovy skepse (Počet pravděpodobnosti a Humeova skepse, Praha 1883) na Brentana neodvolává, zřejmě proto, že o jeho práci vůbec nevěděl. Sám se tímto problémem ostatně zabýval již za svého pobytu v Lipsku v roce 1878, kdy také studoval Laplaceův spis Essai Philosophique sur les Probabilités, patrně bez jakékoli souvislosti s Brentanem. Svůj poměr k Brentanovi Masaryk konečně osvětlil v dopise Meinongovi z 29. července 1896: „S Brentanem jsem se úplně rozešel, pravděpodobně více než Vy. Nejen že jsem odjakživa kráčel zcela jinou cestou a jeho scholastický (ostatně pro mě velmi cenný!) vliv překonal, ale měl jsem příležitost (také jako poslanec ve Vídni), abych poznal a rozhodně odmítl jeho sociální postoj a smýšlení. To nás už před 14 lety rozdělilo.“ („Mit Brentano bin ich gänzlich auseinandergefallen, wahrscheinlich mehr als Sie. Nicht nur, dass ich von Haus aus ganz andere Wege wandelte und seinen scholastischen [übrigens mir sehr wertvollen!] Einfluss überwunden habe, sondern ich hatte [auch als Abgeordneter in Wien] Gelegenheit, seine soziale Stellung und Stimmung kennen zu lernen und entschieden abzulehnen. Das hat uns schon vor 14 Jahren auseinandergebracht.“ Philosophenbriefe. Aus der wissenschaftlichen Korrespondenz von Alexius Meinong. Hrsg. von R. Kindinger. Graz 1965, s. 15.)

2.
Masarykova poslední vídeňská léta jsou také obdobím, kdy se intenzivně zabývá filozofií Comtovou. Na univerzitě přednáší o soustavě pozitivní filozofie Comtovy a poprvé také soustavně studuje jeho Cours de philosophie positive. Ve výše citovaných zápiscích z té doby můžeme číst výroky: „Comte byl snad jedním z největších filozofů.“ Nebo velmi sebevědomé tvrzení: „Kdyby Comte nenapsal svou sociologii, napsal bych ji já, skoro v témž duchu.“ A pokračuje: „Má Sebevražda byla v podstatě hotova dříve, než jsem věděl o Comtovi; když jsem ji nechal tisknout, četl jsem pouze Millovy úvahy o Comtovi a první tři svazky jeho Pozitivní filozofie. Názorově se cítím spřízněn s Comtem a Platonem.“ Studium Comta Masaryk náležitě zúročil o několik let později, kdy napsal své Základy konkretné logiky (Praha 1885).

Jakkoli má Masaryk v této práci vůči Comtovi řadu kritických připomínek (opravuje např. jeho stupnici věd, zdůrazňuje význam psychologie – v tom zřejmě se stopou Brentanova vlivu –, má výhrady ke Comtovu pojetí náboženství atd.), je toto dílo Comtovým duchem velmi silně prostoupeno, snad nejvíce ze všech Masarykových knih. Filozofie, která má za úkol vytvořit jednotný světový názor, musí být filozofií vědeckou opírající se o souhrn všech abstraktních i konkrétních věd, nesmí stát nad vědami, ale má usilovat o syntézu celku, a ke splnění tohoto úkolu by dokonce v budoucnu měl být povolán sbor odborníků, který by veškeré lidské vědění spojil v jakousi scientia generalis podle zásad konkrétní logiky. To všechno je racionální konstrukce v intencích pozitivistické koncepce. Racionální kritice podrobuje také teologii, pro kterou nenalézá místo ve stupnici věd. Pro tento názor ho okamžitě napadnou katoličtí teologové. Masaryk však nepokračuje ve své vědecké kritice do důsledků. V jeho definici filozofie se objevuje pojem metafyzika, někde dokonce klade mezi ně rovnítko: filozofie = metafyzika. Oba pojmy podrobněji neanalyzuje. Kdybychom měli jejich vztah interpretovat, mohli bychom říci, že filozofii je vyhrazena oblast vědeckého, racionálního poznání, kdežto metafyzika, která se nutně musí dotknout oblasti transcendentna, souvisí spíše se světovým názorem, který se vždy nemusí omezovat na rozumové poznání a uspokojuje i jiné lidské potřeby. Masaryk nepovažoval filozofii v tomto širším smyslu za akademickou disciplínu. Byl přesvědčen o tom, že musí mít na zřeteli celého člověka. A člověk není jen rozumová bytost. „Obmezenost rozumu lidského jeví se i v tom, že citům, snahám a rozmanitým slepým silám jsme podrobeni v míře takové, že vtírá se nám přesvědčení, že člověku pravý ráz dodává cit a vůle. Je ten rozum náš jako svítilnička světlušky: skromné světélko bez tepla osvětluje místečko, na které světluška si byla usedla – že tam sedla, svítilnička nezpůsobila.“ (Základové konkretné logiky, § 5) Těmito úvahami se Masaryk ortodoxnímu pozitivismu vzdálil, a to vědomě. Když mu Schubert von Soldern tuto skutečnost v recenzi na Konkrétní logiku vytknul, Masaryk důrazně odpověděl: „Ve skutečnosti jsem [...] principiálním odpůrcem pozitivismu.“ (Pokus o konkrétní logiku. Spisy TGM, sv. 3, Praha 2001, s. 225.)

3.
Jestliže jsme vyslovili pochybnost o podstatném vlivu Brentanovy filozofie na utváření Masarykových názorů a jestliže jsme Comtovu vlivu vymezili přiměřené hranice, dostáváme se nyní k mysliteli, který na Masaryka podle našeho názoru zapůsobil nejhlouběji a nejtrvaleji. Tímto myslitelem byl Platon.

Masaryk si Platona oblíbil již jako gymnazista a disertací o Platonovi ukončil vysokoškolská studia. Masaryk byl typ múzického člověka s vyhraněným uměleckým vkusem, a proto ho u Platona na filozofických idejích upoutávala i estetická stránka: „Jest veliká příbuznost abstraktných, všeobecných pojmů filosofických a typů poetických, uměleckých: Platonovy ideje i logickými i uměleckými jsou pojmy...“ (O studiu děl básnických. Spisy TGM, sv. 17, Praha 1998, s. 161.)

Masaryk vidí určitou historickou paralelu mezi Platonovou dobou a současností. Platon žil v době, kdy Řecko mělo vrchol rozkvětu za sebou, kdy v politickém i duchovním životě narůstaly úpadkové jevy a kdy tradiční národní náboženství už nedovedlo dát lidu šťastnou životní perspektivu. „A proto chce tento veliký myslitel učinit náboženstvím svou filozofii. Celý život tohoto velikého a ušlechtilého muže pochopíme a oceníme jenom z tohoto hlediska.“ (Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Spisy TGM, sv. 1, Praha 1998, s. 128.) Masarykova současnost je rovněž dobou krize. Jedním z projevů krize je vzrůstající sebevražednost obyvatelstva, která je způsobena zánikem tradičního náboženství, a tím ztrátou pevné životní orientace. Masaryk vidí záchranu v obnově náboženství, které by vyplnilo citovou prázdnotu moderního člověka a dalo smysl jeho existenci. Sám nabízí takovou formu náboženství, vázanou jen na cit zbožnosti a nezávislou na církevních institucích. Opírá se o dva principy: víru v osobního boha a nesmrtelnou duši. Masaryk nikdy představu těchto základních kamenů své náboženské víry neupřesňoval, stavěl je mimo sféru rozumových úvah a lokalizoval je do oblasti citu. Jen o nesmrtelné duši někdy použil Platonovy argumentace opírající se o samočinnost ducha (např. v Úvodu ke Konkrétní logice, §3). Lokalizace náboženské víry do oblasti citu ukazuje na Schleiermachera, kterého se Masaryk v této souvislosti dovolává. I zde se projevuje zprostředkovaný vliv Platonův, neboť Schleiermacher jako stoupenec novohumanismu se názorově formoval v platonském ovzduší.

Je všeobecně známo, že Masaryk požadoval, aby se zásadní otázky života jednotlivce i společnosti posuzovaly sub specie aeterni – z hlediska věčnosti. Co to znamená? „Znamená to vidět sebe a svůj život v souvislosti s nekonečným celkem, vidět život jednotlivce jako částku života vůbec, sebe sama jako článek nekonečného řetězu vývoje; určovat svůj život v poměru k bohu jakožto prapříčině všeho jsoucna, povznášeti se z prachu pozemskosti k vědomí sounáležitosti k celku, odkrýt v sobě božství a v tom duchu pracovat k uskutečnění království božího na zemi.“ (F. Krejčí, O Masarykovi, Kdyně 1927, s. 66.) Co jiného je tento pohled sub specie aeterni než pohled platonika směrem k říši idejí a zároveň vhledem do jejich odlesku ve světě, který vnímáme smysly. Není naším úkolem vykládat zde Masarykovu filozofii náboženství. Chtěli jsme jen ukázat, že i v této otázce, pro Masaryka tak důležité, měl významný podíl Platon.

Konečně ještě jednu stránku Masarykova platonismu musíme zdůraznit. Masaryk ještě jako čerstvý doktor vídeňské univerzity uveřejnil v roce 1876 v moravských časopisech dvě stati: Teorie a praxis a Plato jako vlastenec. V obou těchto statích dává Platona za příklad politikům, kteří mají spravovat veřejné záležitosti. Po vzoru Platonově požaduje, aby politika měla vědecký základ, aby se opírala o spolehlivou teorii, aby uměla stanovit žádoucí cíle a tak byla schopna vést společnost k lepší budoucnosti. Zkrátka aby dovedla realizovat určité projekty vyrůstající z napětí mezi nežádoucí skutečností a žádoucím ideálem. Masaryk již tehdy rozpoznal společenskou funkci platonismu, kterou o deset let později explicitně formuloval: „Tak jak Platón sám chtěl své učení důsledně i prakticky realizovat, právě tak byly pozdější generace jeho učením povzbuzeny k reformátorským pokusům.“ (Pokus o konkrétní logiku [Versuch einer concreten Logik], §137.) To zůstalo trvalým základem i Masarykovy politiky a to ho také zařadilo mezi české platoniky od Husa přes Komenského až k Palackému, kteří všichni byli Platonovým „učením povzbuzeni k reformátorským pokusům“. To je také nejsilnější tradice českého i Masarykova platonismu.