Vydat se na cestu

Jsou lidé, kteří cestují jakoby znenadání. Ne proto, že by nedokázali chopit se příležitosti, rozhodnout se, prostě: vykročit. Ale proto, že jsou osudově předurčeni k tomu, aby byli nějakou neznámou mocí uchopeni a zcela náhle přemístěni, aniž by potřebovali něco z toho, co jim nabízí soudobá technika.

Jakoby to byly cesty z prudkého kopce a jako by tito lidé byli kulatí. Říká se, že jim píše po zádech sám ďábel. V okamžiku, kdy se „dostanou na svah“, jsou postiženi zvláštní posedlostí; cupitají. Cestují téměř úprkem, přeskakují jeden druhého, stávají se bezohlednými, dopaluje je všechna ta překotnost, honí je jejich vlastní dluhy. Jak se vysvobodit? Ale to, co v nich létá, jsou už jen jejich vlastní představy. Často také opakují, že jdou za svou představou. Ne, nejdou; dalo by se říci, že spíš pádí, spěchají s takovou náruživostí, až se jich zmocňuje měknutí, řídnou, jsou stále choulostivější, křičí na sebe, připadá jim, že je nejvyšší čas, aby se domohli svého práva. Ale takoví lidé nejsou k jídlu. Jsou nechutní. Tají sami před sebou, že se bojí, aby nevystřízlivěli.

Jiní se vydávají na všechny strany. Cestují, ale vlastně nemají nikam namířeno. Kdyby seděli na jednom místě, nic by neztratili. Každá maličkost je dokáže svést s cesty, změnit směr, rozběhnout se, ale nikam nedoběhnout. Možná, že je zpočátku pronásleduje určitá představa, která narůstá do krásy jako mýdlová bublina, ale nemá její pevný i chvějivý obrys. Místo, aby posléze praskla, proměňuje se v duhových proudech na svém povrchu. Zblbnou. Budou ochutnávat různé medy nejnemožnějších příležitostí. Ale nedovedou se rozkrájet. Proto raději píší, poskakují a píší a umírají dřív než zemřeli.

Vydat se na cestu neznamená odcestovat. Odcestovat je možné jen jednou: poprvé a naposled. Ale cesty, po kterých chodíme jako když se pase pes, svítí nám po kapsách, aby v nás zastihly pračlověka ve chvíli, kdy odkládá palici do kouta a vždy znovu ohromeně pohlédne do plamene. Otevírají půdorys toho, s čím se ve dne míjíme a co nám v noci klade nohu na srdce. Zastavili jsme se v hustém proutí. Někteří hubují, že tohle se už nedá vypočítat, vyleze-li jim z rovnice housenka. Usedají na smeták a vpisují svá jména do rubu dějin.

Vydat se na cestu znamená oheň. Cestovat jako cestují plameny, samy v sobě a všude, odkud může vyskočit jiskra.

(Přetištěno z ineditního sborníku Robertu Kalivodovi k 11. prosinci 1973)