2

Vskutku: jako by dnes vlastně jakékoli shromažďování, resp. přepisování faktů (nezřídka známých) z dějin české literatury bylo již považováno a všeobecně přijímáno za práci literárněhistorickou. Představa, že literární historie začíná i končí praktickým úkonem, jehož předmětem je literatura v minulosti a cílem „psaní literárních dějin“, může souviset například s naivitou pramenící z nadšení nebo s technokratickými sklony úředníků ve vědě.

Fantomové bolesti „literární historie“

Vedle bloudění je nepřítomnost smyslu také vězením.
Sylvie Richterová v prvním čísle Slova a smyslu

Abychom mohli odpovědět na otázku, jak psát dějiny literatury, musíme pochopit, v čem spočívá smysl dějin. Tento úkol je pochopitelně velmi obtížný už proto, že neexistují jedny dějiny. Člověk zároveň pobývá v různých dějinách, přinejmenším ve dvojích: účastní se (ať už aktivně nebo pasivně) změn kulturně civilizačního druhu (tj. rozvoje logoa technosféry) a společenskopolitických procesů. Tyto dvě diachronie se vzájemně ovlivňují, nicméně uchopeny teoreticky zvlášť, obsahově se nekryjí. Možnosti dějin společnosti, hrubě řečeno, jsou duálně omezeny.

Skeptické_1 náhledy na opodstatněnost literární historie mají poměrně dlouhou tradici a objevují se návratně; část z nich má zjevnou ambici pohybovat se v uzavřeném kruhu teorií, ale zjevně se nestará o praktické literárně historické psaní: to existuje kontinuálně a z hlediska kvantity představuje většinový podíl myšlení o literatuře. Skeptické hlasy mívají dvojí zdroj: přes zdánlivě obecnou povahu mohu odporovat určitému konkrétnímu způsobu literárněhistorické praxe (pozitivismu, zjednodušenému psychologismu či sociologismu), nebo mohou směřovat k základním metodologickým problémům.

Vážená redakce,

Pádem „železné opony“ a prolomením izolace zemí tak zvaného východního bloku otevřel se také do té doby nemyslitelný prostor recepce a reflexe historické avantgardy zemí střední a východní Evropy.

V textu Umění podlehnout (revue Labyrint 1–2, 1997) se Drucilla Cornell věnuje koncepci rodu Catharine Mackinnon, která říká, že veškeré naše vnímání je podmiňováno rodem. Pouze v poznámkách k textu Cornell zmiňuje, že MacKinnon „doporučuje ženám vytvořit zcela jinou skupinu“. Tato krátká věta z poznámky nese zásadní myšlenku, totiž myšlenku o změně optiky. Již v počátcích feministické literární kritiky se objevuje požadavek znovučtení, pohledu zpět. Takovým „jiným čtením“ se můžeme zbavit rozlišování na tzv.

Jaké původní, základní, nejdůležitější, hlavní, elementární či přední („primary“) dokumenty kniha Laury Hoptman a Tomáše Pospiszyla přináší? Na první pohled je odpověď snadná: jde o sborník textů, které mapují umělecký život v takzvané střední a východní Evropě druhé poloviny 20. století. Přičemž editoři vybrali texty samotných účastníků, aktérů kulturního dění, ať už umělců, kritiků nebo interpretů. V překladu do angličtiny tak vznikla antologie, která svědčí o tom, co se dělo od padesátých let do konce 20. století v „jiné“ Evropě za „železnou oponou“.

For many years Petr Wittlich (born in 1932) has been the most respected art historian of his generation in the Czech lands. His first published studies date from the mid-1950s. Since that time he has been a lecturer at the Institute of Art History in the Philosophical Faculty in Prague. Wittlich is perhaps the most influential post-war art historian working in the Czech context. His books and studies on the art of the turn of the 19th century in particular are among the fundamental contributions on the subject out side of the Czech context, as well.

Blok věnovaný J. M. Lotmanovi (28. února 1922–28. října 1993) v souvislosti s připomenutím desátého výročí jeho úmrtí zahajujeme přetištěním jednoho z posledních rozhovorů, které Lotman poskytl v rámci své přednášky v pražském Pant-klubu v roce 1992. Rozhovor přetiskujeme z časopisu Volné sdružení českých rusistů 1992, č. 8, s. 3–9.