... literární historie?
Abychom mohli odpovědět na otázku, jak psát dějiny literatury, musíme pochopit, v čem spočívá smysl dějin. Tento úkol je pochopitelně velmi obtížný už proto, že neexistují jedny dějiny. Člověk zároveň pobývá v různých dějinách, přinejmenším ve dvojích: účastní se (ať už aktivně nebo pasivně) změn kulturně civilizačního druhu (tj. rozvoje logoa technosféry) a společenskopolitických procesů. Tyto dvě diachronie se vzájemně ovlivňují, nicméně uchopeny teoreticky zvlášť, obsahově se nekryjí. Možnosti dějin společnosti, hrubě řečeno, jsou duálně omezeny. Společnost ve svém vývoji prochází změnami od předstátního způsobu řízení ke státnímu, od statutárního systému k systému společenských rolí, od zvykového života k činům v mezích zákona atp. V dějinách výlučně společenského člověka platí tertium non datur. Co se týče logosféry (nebudu zde zmiňovat technický pokrok), ta je mnohem bohatší na varianty. Sféra loga je mnohem variabilnější, než dějiny společnosti. Kulturní diachronie sestává z řady stadií, k nimž mimo jiné patří posuny od raného středověku k pozdnímu, od středověku jako takového k renesanci a posléze k epochám baroka, osvícenství, romantismu atd. až k modernismu. Dá se říci, že svou kulturní tvorbou člověk kompenzuje nedostatek kreativity, která je pro něho jako pro tvora společenského příznačná. Rozhodující inovace (vztahující se k obdobím), kterými prochází sféra loga, umožňují zpestřovat stále tutéž společenskou formu: stát tak jednou vystupuje v barokní podobě absolutní monarchie, jindy – v epoše osvícenství – v podobě smluvní moci, o níž se francouzský král dělí s Generálními stavy, ruská carevna zase se šlechtickým stavem. Corps social se tak rozvíjí jak sám o sobě, tak pod vlivem sféry loga, což společenské dějiny proměňuje v dějiny společensko-kulturní._1 Jinými slovy, společnost kultuře neustále ustupuje.
Literatura se od jiných diskurzů liší tím, že je (pochopitelně spolu s jinými uměními) tvůrčím aktem o sobě, nezatíženým – v ideálním případě – žádným pragmatickým cílem. Z tohoto hlediska je literární (a – šířeji – umělecký) text inovací v té nejčistší podobě. Literatura je nebezpečná pro nepružnou společnost, která odpovídajícím způsobem podrobuje slovesné umění přísnému cenzurování. Není důležité, kdo zasahuje do diskurzivního procesu: církev, stát, nebo – jak je tomu teď – zábavní průmysl a mediální kapitál. Literatura se zabývá antropologickou kritikou, kterou míří na obecné mínění a na „homo socius“ (již hrdina čarodějné pohádky je ve výhodě oproti svým starším, společensky úspěšným bratrům). Literatura klade kulturu výš než „Dasein“. Vyvíjí se v neustálém dialektickém napětí mezi slabou polohou, kterou jí vnucuje společnost, a silnou polohou, kterou ji zaručuje schopnost stát v čele obecně kulturní diachronie. Literární text překonává sociálnost, a pokud tomu tak není, vzniká to, čemu se německy říká Trivialliteratur. Literatura není jedním ze „sociálních polí“ v pojetí Pierra Bourdieu, jelikož vyrůstá ze střetu antropologické a společenské roviny.
Z řečeného vyplývá několik požadavků, bez nichž nelze budovat teoreticky opodstatněné dějiny literatury:
1.
Literatura (stejně jako ostatní druhy umění) musí být uchopena jako nejdynamičtější prvek logosféry zkoumané v přelomových stádiích. Proti současnému rozpuštění literární vědy v kulturologii, stejně jako proti formalistickému přístupu vyčleňujícímu slovesné umění, je třeba postavit takové modelování literární vědy, jež by ukázalo jak dějinnost celého diskurzivního světa, tak zvláštní, avantgardní postavení literatury v tomto univerzu.
2.
Raný postmodernismus udělal nemálo pro zbavení literatury její moci (stačí zde připomenout J.-F. Lyotarda, podle něhož „velká narace“ ztratila svou vládu nad společností). Z postmodernistického hlediska je literatura coby ovládající moc v jistém smyslu spolupachatelkou násilí, kterým si „symbolický řád“ podřizuje realitu lidského života. Ve skutečnosti literatura spolu se svou logosférou jen bojuje za svou dominanci se sociálností (také „symbolickým řádem“, ale diachronicky málo pohyblivým). Dějiny literatury mají povinnost věnovat se vyjevování toho, jak slovesná tvorba přeměňuje společenský svět, jenž zase zápasí s autonomií slovesné tvorby. Tato autonomie nevzniká tehdy, kdy se v buržoazní společnosti stává módou l’art pour l’art (jak se domnívá Peter Bürger aj.), ale existuje pořád, sycena intertextualitou, jež tak nabývá protispolečenského významu (a proto se zpravidla vzpěčuje přímému vnímání).
3.
Aby dějiny literatury mohly existovat jako samostatná vědní disciplína, musí konceptualizovat „estetickou funkci“ jako směřování textu k utváření dějin ještě dříve, než se těmto dostane faktického naplnění. Literatura obětuje údaj, stejně jako údaj obětuje literaturu (nejen v procesu cenzurování slovesného umění, ale tím, že prohlašuje literární tvorbu za výlučně imaginativní činnost, souměřitelnou se sněním nebo přesouváním úlohy autora textu na jeho příjemce atd. atp.). Literatura přináší oběti a zároveň je obětí. Přináší maximální oběti, proto jsou v ní dějiny (v nichž je minulost kladena jako oběť na oltář) vyjádřeny v předstihu, pionýrským způsobem.
Dějiny, o nichž zde sním, ještě nebyly napsány. Nebyly ani naplánovány. Jako bychom nyní prožívali „historical turn“ v humanitních bádáních. Tato změna vědeckého paradigmatu vystřídala „posthistorismus“ 60.–70. let minulého století. Přesto nynější návrat k historii není tak radikální v porovnání s nehorázným skepticismem, do něhož raný postmodernismus uvrhl potence historiografie. Opravdovou odpovědí na „posthistoire“ se může stát pouze absolutní historismus vědeckého a filozofického myšlení, ale ten není k dispozici. Bez něho není uskutečnitelný ani projekt literárních dějin, jenž jsem načrtl výše.
Igor Smirnov
Universität Konstanz
(Přeložila Veronika Mistrová)
POZNÁMKA
_1
Totéž se vztahuje i na hospodářské dějiny. Existují pouze dva druhy práce: práce pro sebe a pro druhého. Práce pro druhého se ovšem mění v závislosti na kulturně historické koncepci výroby: jednou je otrocká, jindy námezdní, státem vynucená atd.
