... literární historie?
Vskutku: jako by dnes vlastně jakékoli shromažďování, resp. přepisování faktů (nezřídka známých) z dějin české literatury bylo již považováno a všeobecně přijímáno za práci literárněhistorickou. Představa, že literární historie začíná i končí praktickým úkonem, jehož předmětem je literatura v minulosti a cílem „psaní literárních dějin“, může souviset například s naivitou pramenící z nadšení nebo s technokratickými sklony úředníků ve vědě. Nicméně: před literární historií v Čechách a historiky české literatury se zvedá překážka, s níž jako by se v dnešní praxi počítalo, kterou však již nebude možné obejít: potřeba sebereflexe, resp. kritické reflexe vlastního počínání v průsečících: tradice a nových možností, opakovaného a opomíjeného, literárního a mimoliterárního, slov a jejich smyslu... Ze stavu „beztíže“ k váze otázek a (především) užitečnosti odpovědí může vést cesta potřebné odborné diskuse vedené rozličnými liniemi. Následující odstavce chtějí pouze stručně zdůraznit dva aspekty, veličiny proměnné a neproměnné – už pro prosté (byť nesamozřejmé) ujištění, že nejsou protikladné.
Není důvod problematizovat předmět literární historie; nejistotu týkající se její existence lze nejlépe rozehnat návratem k dějinám českého literárního dějepisectví – dosud je nemáme – jako svébytného oboru, jenž přirozeně spojuje hledisko tematické a koncepční, historické i teoretické, jako prostoru oscilace veličin neproměnných a proměnných, jistot a nejistot.
Chápeme-li literární historii jako interpretaci skutečnosti v soustředění na výseč zapsaného, resp. jeho estetického působení, neruší zmíněnou svébytnost sepětí s hledisky mimoestetickými v rámci širokého proudu historie obecné. V rozplývání hranic disciplín (shrnutelném například „dějinami idejí“) se zvláštnost literatury (umění) neztrácí, jen je znovu a znovu zařazována do celku jevů, vztahů, zkušeností a výpovědí, vztahována ke zvláštnostem jiného rázu. Jinak řečeno, možnost a schopnost porozumění literární dějinnosti (ať již jakkoli založené) implikuje prostě s předmětem výzkumu i jeho svébytnost, aniž svého původce a nositele omezuje. Přitom fakt časového odstupu koneckonců upomíná zvláště na zřetel proměnlivosti, bez něhož (jakkoli je sám unikavý) by se naše pokusy o obrazy ani nemohly stát něčím víc než kopiemi nebo schematickými náčrty. Jde o proměňující se situaci ve vztahu k textům a mezi texty, o neustálý pohyb všech činitelů nejrůznějšího charakteru v dobových sekvencích, o zmnožování perspektiv a změny významů.
Dnes lze již těžko vystačit s tzv. vývojovým modelem (neřkuli s ideou pokroku). Naopak: představa mnohosti linií (kontinuitních i diskontinuitních), která je již běžně přijímána, otevírá různorodé průhledy do dějin literatury. Předmětem zájmu literární historie je dobový rozvrh možností realizace a interpretace. Lze jej znázornit jako síť vztahů, alternativ, pohybů, představit jako silové pole, v němž působí přitažlivě, či odpudivě ne jeden zdroj, ale v němž najdeme množství zdrojů; kde se zdrojem stává, či jím přestává být všeliký jev a fakt. V tomto ohledu jako by stále více šlo o to, co a jak (a co vše) se dělo, nejen proč se co dělo.
Jistě nesnadné hledání významů literárních faktů (ať pro jejich jedinečnost, či pro obecnost) v pohybu je zároveň ukotveno veličinami neproměnnými. Nejde tolik o „posthistorii“ – jde znovu o historii literatury. Než se diskuse vyklene do myšlenkových výšin, měla by – kvůli vlastní bezpečnosti – stát na pevných profesionálních základech. S ohledem k veličinám neproměnným v tomto smyslu se vracíme k filologickému základu literární historie a k heuristice.
Předpokladem je návrat k původnímu materiálu, k textům, jež je třeba kriticky číst, k faktům, které je nutno ctít a napřed jejich platnost opravdu ověřovat. (Je pozoruhodné, kolik chyb a omylů se opisováním sekundární literatury dál a dál přenáší; na druhé straně je tristní, jak tato literatura zároveň zhusta svědčí o neznalosti prací k danému tématu již napsaných, často stěžejních.) Může se zdát zvláštní a mělo by být zbytečné zdůrazňovat: že za spolehlivost textů a faktů, které zveřejňuje, literární historik ručí; že se neobejde bez znalosti zásad bibliografické, lexikografické, redakční a ediční práce (oborů dnes tak podceňovaných a zároveň neovládaných); že je dobré vědět, co je a k čemu může být například rejstřík nebo kolace; že lze psát česky nejen srozumitelně, ale – očekává se – i bez (hrubých) chyb; že písmena jsou pro něj spíše znaky než počítačové kódy.
Řekne se, že jde o samozřejmosti nebo banality. Jde přece o řemeslo v nejlepším slova smyslu. Praxe literárního a vědeckého „provozu“ o tom však bohužel nesvědčí (a doba „ulehčující“ digitalizace profesionalitě v tomto duchu spíše nepomáhá). Jako by existovalo dvojí pojetí této samozřejmosti a banality: na jedné straně samozřejmost, kterou snad není třeba zdůvodňovat, natož hájit, na druhé straně samozřejmost, s níž se přece není potřeba zabývat „zatěžujícími banalitami“. Stane-li se z pečlivosti a důslednosti podivínství nebo zpátečnictví, bude to znamením, že se ztrácí (společně sdílené) vědomí základů oboru. Ztratí-li se základy, zbude ekvilibristika rozumování – nebo povrchní podoba publicistické popularizace.
Luboš Merhaut
Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, Praha
