... literární historie?
Fantomové bolesti „literární historie“
Vedle bloudění je nepřítomnost smyslu také vězením.
Sylvie Richterová v prvním čísle Slova a smyslu
Není už naprosto možné napsat dějiny literatury, aniž bychom nezohlednili podmínky vzniku takového druhu textu. „Literární historie“ přece není jakýmsi objektivním, „vnějším předmětem“, jako kdybychom zjišťovali nějakou molekulovou váhu... Sám text (film, rozhlasové vysílání atd.) o dějinách literatury se totiž vpisuje do těchto dějin. Neboť tyto dějiny neexistují odděleně od „literární historiografie“. Po Haydenu Whiteovi – tj. nejméně třicet let – víme, že historiografie má svou rétoriku a narativně-literární strategie. Tím více toto zjištění platí pro literární historii – pro obor, který obtížně vymezuje předmět svého bádání z hlediska jakéhosi vnějšku a vytváří vlastní a zvláštní konstrukci literárního pole. Může toto pole mít svou historii oddělenou od (akademických, institucionálních) historiografických strategií a „neliterárních“ diskurzů? Jestliže ne, nemáme se ptát, odkud se berou tyto strategie a vůbec – cui bono?
Zdá se nám, že ano – musíme se ptát. Jinými slovy: Doba, kdy se mohla všechna důležitá literární díla a jejich geniální autoři pečlivě vřazovat do nařízeného (beze zbytku) pořadí, je nenahraditelně pryč. Takovéto zaměstnání (uspořádávání géniů, geniálních děl, hierarchizace, definování žánrů) je více zastaralé než sedlářství.
Proč čteme/čtete Máchu? Protože je sám geniální a protože je tato genialita vidět na první pohled? Čteme/čtete vůbec Máchovy texty jako texty určené ke čtení? Je možné číst klasiku bez stop resp. jizev administrativních zájmů, které udělaly z Máchy povinné čtení? Nečteme/nečtete spíše katalog těchto zájmů, které uznávají Máchu povinným, aby na něm nové pokolení školáků opakovalo „kanonickou hru“?
V Rusku se ve škole znovu čte Ostrovského Jak se kalila ocel. Proč? Je jeho genialita vidět na první pohled? Právě teď? Jakou úlohu hraje tento fakt v „literární historii“?
Když se ptáme na místo literární historie, máme před sebou obrovské problémy a paradoxy; cítíme staré, téměř nevysvětlitelné reflexy. Možná i fantomové bolesti.
Nejostřejší problémy literární historie ve světové literární vědě na začátku třetího tisíciletí po Kristovi zdají se být následující:
1. kánon
2. podmínky a motivace sepsání literárních dějin
3. konec filologie
4. vyzývavost diskurzivní analýzy a mediálních studií – zvlášť v Česku resp. v české literární vědě představují specifickou složitost
5. komunismus a strukturalismus jako nerovná, ale symbioticky spojená dvojčata
V určitém smyslu jsou to aspekty jednoho obrovského historického a duchovního problému, který lze popsat čtyřčlennou formulací: „Nesamozřejmost literárního pole, podezřelost čisté estetiky, nejasnost úlohy a úkolů akademických institucí a relativizace národního státu jako fundamentu humanitních věd“.
Nyní po pořádku:
1.
Kánon musí být samozřejmý, jinak není kánonem. První kánon, určený křesťanskou tradicí, nebyl kánonem od počátku; stal se jím jaksi samozřejmě pomocí administrativních opatření. Doba této samozřejmosti v dějinách literatury už dávno skončila. Za posledních třicet let různé zájmové skupiny sestavují „anticanones“. Důležitější je okolnost, že i kánon i „anticanones“ se ukazují být v jádru motivovanými. Vznik antikánonu ničí kánon i antikánon současně a dohromady. „Věčná“ platnost už nemůže být předpokladem nebo podmínkou pro intenzivní práci s určitým literárním dílem. Sama tato „věčná“ platnost se jako tvrzení určité filologické tradice stává předmětem kulturně-historické reflexe. Právě v tomto oboru se literární historie měla stát dějinami (sepisování?) literárních historií.
2.
Jaké jsou podmínky a motivace sepsání literárních dějin (podle určitého kánonu)? Zájmy v středoevropských kulturách (zvlášť intenzivně ve středovýchodní Evropě, ale i v Německu jako „opozdilém kulturním státu“) byly v postatě politické, nikoliv vědecké. Můžeme nějakou fázi kulturních dějin chápat jako období přechodu do čistě vědeckých literárních dějin? Myslím si, že taková fáze neexistovala. Pokusy přeložit literární historii do dějin estetiky (tj. historie estetických technik) nemohou na této podstatné situaci nic změnit. Podmínky a motivace sepsání literárních dějin – na rozdíl např. od analýzy literárního díla – vždy budou buď částečně, nebo dokonce zcela nevědecké. Akademické disciplíny – např. tzv. „slavistika“, která se ve všech slovanských zemích nezabývá „vlastní“ slovanskou literaturou – a jejich principy samoorganizace jsou hluboce neracionální a politicky motivovány.
3.
Filologie jako továrna učitelů hraje dodnes velice významnou roli ve společnosti. Proč? Každopádně nikdy nebude schopna zpracovávat nepedagogické vědecké zásady, přinejmenším pro vysvětlení vlastní existence. Literární historie by měla být v nepedagogickém smyslu vědecká. Vědecký konec filologie není novinka – stal se naopak už dějinnou událostí, která by měla zaměstnat historiky.
4.
Literární historie se stává dějinami sepisování literárních historií, a tím se stává samo sepisování literárních historií diskurzivní událostí. Ale i v podstatnějším smyslu je vyzývavost diskurzivní analýzy obrovským problémem pro každý pokus sestavit historii textů, které lze nazvat literárními. Archiv kultury nezná takové nekritické izolace a nesmí je znát. I tady se zdá, že sám pokus izolovat literaturu jako zvláštní předmět historické reflexe, je historiografické kuriózum. Literatura jako křížení disparátních diskurzů (např. sexuálního, náboženského, psychologického, politického, juridického a samozřejmě samotného historiografického) téměř zmizí za těmito diskurzy. Tady je strukturalistická estetika nejméně použitelná: nemá a nikdy neměla teoretickou potenci pro výzkum mediálních a diskurzivních jevů, ani pro odpověď na otázku, pro koho nebo co je literatura materiálem. Odpověď na tuto otázku má podmiňovat strukturu literární historiografie.
5.
Komunismus a strukturalismus 20. století jako nerovná, ale symbioticky spojená dvojčata podmiňují (a podminovávají) literárněvědný diskurz v České republice dodnes. Komunismus samozřejmě nikoli jako postoj (většiny) vědců, nýbrž jako jejich společná historie, jako část jejich vědeckých a soukromých biografií; strukturalismus více jako postoj určitého sektoru literárních věd také v 21. století. Oba – i komunismus, i strukturalismus – nejsou schopné přijmout aktuální přístupy k diachronii kultury, které by měly být východiskem časové systematické historiografie. V dnešní situaci se musí směle a sebekriticky osvětlovat výsledky a stopy těchto dvojčat, aby mohla být stvořena nová literární historiografie, která už nemůže být jenom literární – doba, která operovala s touto premisou, je nenahraditelně pryč. To neznamená návrat k (marxistické, postmarxistické, pozitivistické) sociologii literatury, nýbrž naopak: hledání příčin vzniku (a možná i zmizení) literárně-estetického pole mezi diskurzy a médii své doby, jakož i hledání funkčních složek těch zájmových společenských skupin, které získávají prestiž a vydělávají peníze pomocí tohoto pole. Motorem tohoto stroje byl vždycky kánon (toto platí i pro kánon socrealismu).
Opětovným zmíněním kánonu se vracíme k prvnímu bodu naší úvahy; na závěr bychom chtěli resumovat: Konec filologie jako teoretické (na rozdíl od technické resp. textologické) vědy přináší s sebou obrovské spektrum možností, kterého se nesmíme bát, nýbrž naopak – otevírá prostor pro výzkum médií, diskurzů a antropologií, které umožnily a umožňují analyzovat textové druhy a praktiky, nazývající se „literárními“. Pouze v těchto souvislostech bude jasné, čím byla a může ještě být: „literární historie“.
Holt Meyer
Universität Erfurt
