... literární historie?
Vážená redakce,
o situaci literární historiografie mnohé napovídají již problémy, které se projevily v poněkud hádankovité formulaci anketní otázky („...literární historie?“) a v jejím upřesnění („posthistoričnost“ literární historie, předmět literární historie dnes). Neumím si představit, v čem by měla spočívat posthistoričnost literárních dějin (rozostření či selhání dějinných teleologií příznačných pro 20. století zdaleka neimplikuje absenci rozvrhů historického rozměru současnosti, nejvýše znesnadňuje promítnutí těchto teleologií do dějin literatury; je-li zde míněno poslední ohlášení „konce dějin“, pak by se pojem „posthistoričnosti“ pravděpodobně týkal literární vědy jako disciplíny v tomto smyslu považující dějiny literatury za završené, a historické bádání tak omezující na antikvované vědění. Museli bychom však poukázat na zcela konkrétní ideologie podporující takové deklarace „konce dějin“ [Fukuyama] a v neposlední řadě se vyrovnat se stavem našeho oboru, v němž od 80. let zaznamenáváme spíše nárůst zájmu o literární dějiny jako součást hodnotového horizontu současnosti než jeho úpadek). Budu se tedy – vzhledem ke svým zájmům – věnovat jednak některým nesnázím, s nimiž se současný literární historik ve zdejších podmínkách potýká, jednak definičním možnostem jeho předmětu (jež se zmíněnými nesnázemi bezprostředně souvisejí).
1.
Je-li řeč o předmětu literárního dějepisectví, většina příruček se shoduje, že se zabývá slovesným dílem v časovosti interpretací-konkretizací, časovou proměnlivostí jeho identity, podmíněností této proměnlivosti, resp. historickými kontexty, do nichž dílo vstupuje. Pojem díla, jehož tu užíváme, není neproblematický – již mnoho let soupeří s pojmem textu. Nejde o nic nového. Arne Novák chtěl svého času popsat dějiny slovesné kultury, jež nazýval dějinami „písemnictví“. Je zřejmé, že v rozhodování o ohraničení předmětu literárního dějepisectví je vždy podstatná teoretická představa o povaze literatury jako takové, tj. odpověď na otázku, jaký typ textů považujeme z hlediska našeho zkoumání za centrální. Návrhy řešení se pohybují mezi imanentistickými modely a modely rozpouštějícími historii literatury v obecných, resp. kulturních dějinách. Oběma těmto krajnostem zpravidla uniká, že specifičnost dějin literatury tkví právě v jejich rozpětí mezi postižením historické proměnlivosti literárnosti jako svébytné vrstvy slovesnosti a podmínek – obecných i specifických, které tuto literárnost umožňují spatřit v její jinakosti vůči dalším soudobým projevům ducha. Proto by si literární věda a literární historiografie jako její součást měly a) připomínat své původní filologické založení – jazykově-textová analytická rovina poskytuje specifické vymezení historicity literárních jevů. Do dějin literatury proniká čím dál více „neliterárních“ textů – jejich společná cirkulace s texty manifestujícími se jako umělecká literární díla nemusí historika vést k rovnomocnému podřízení všech těchto pramenů jedinému analytickému hledisku. Naopak – jak tradičnější funkcionální a recepční, tak současnější diskurzivně orientované modely umožňují soustředit historické zkoumání na významy odlišující slovesné umělecké artefakty a jejich tradování od okolního mnohohlasí. S pojmem estetické funkce již asi nevystačíme, přístupy k vymezení předmětu literárních dějin se budou lišit v akcentech kladených na pojmy textu a kontextu literárního díla. b) Literární historik by neměl podlehnout přesvědčení, že z jeho hlediska jde o genetickou rekonstrukci a zřetězení či verifikaci fakticity, a neměl by opouštět půdu teoretické reflexe zaměřené k povaze historického času na straně jedné a k historické povaze uměleckého výtvoru na straně druhé. Jinak řečeno – neměl by zapomínat, že je především historikem ve smyslu hledání (hodnotového) vztahu jevů minulých k naší současnosti.
2.
Při zkoumání dějin moderní české literatury jsme nuceni vyrovnat se především s dvojí tradovanou hranicí – s hranicí tzv. národní literatury stanovenou jazykově stěžejními ideografickými pracemi literárních historiků konce 19. a počátku 20. století a s hranicí literatury vymezenou různými vývojovými modely. Jedním ze způsobů, jak tyto hranice rozrušit, je zaměření na fenomény propojující literaturu s jinými intelektuálními aktivitami a přezkoumávání jejich literárních významů (např. modernismus). Při pohledu na mnohé příručky, ale i speciální studie, jež u nás v posledních padesáti letech vznikly, se zdá, jako by sama skutečnost národního jazyka rozhodovala o relevanci diskutovaných jevů, jakkoli šlo i v 19. století u tohoto kritéria vždy o pracovní zjednodušení. Není již nadále možné pojednávat tzv. národní literaturu izolovaně, opomíjet konkrétní podmínky tohoto regionu a jeho zapojení do evropské debaty. Specifičnost konkretizací jednotlivých literárních směrů a jevů přece nevyplyne z pouhého jazykového určení.
Zároveň je vhodné přihlédnout k proměně názoru na povahu historických procesů – diskuse probíhající od 60. let v historiografii, filozofii, sociologii přinesla mnohé studie, v nichž jsou dějiny literatury integrovány do obecnějších historických struktur a spolu s novým kontextem zároveň mnohdy získávají nové významové pole zpětně účinné pro porozumění literárnímu procesu. Stručně řečeno: tak jako je nutná zpětná vazba literárního dějepisu ke zdrojům jeho založení a k ostatním disciplínám literární vědy, tak je potřebný přesah k dalším humanitním oborům. Pronikání mnohovrstevnou materiálovou tkání archivu, sítí polemik a diskusí, stanovení soudobých symbolických center a vytčení osobnostních-životních drah a strategií, odstínění pojmů a jejich konkretizací v rámci významových polí „moci“ – se děje, tradičním termínem, na pomezí dějin literatury a dějin idejí. Znovu a znovu navrhovaný popis tohoto pomezí umožňuje včlenit literární dějiny (prostřednictvím hraničních oblastí jako je kritika, polemika, epistolografie...) do celku intelektuálních dějin jako jejich nezastupitelnou součást. Proč ne? V dnešním světě nemají původní myšlenka, osobnost a jejich filiace menší estetickou hodnotu nežli básnické slovo. Bohužel se někdy zdá, že obojí nemá než fiktivní referenci.
Daniel Vojtěch
Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, Praha
