Předně se zdá, že co slýcháme a čteme o strukturalismu, bývá často postiženo zlozvyky, které se týkají, zjednodušeně řečeno, dvou jevů. První je zobecňující konstrukce odosobněného kánonu. Z odstupu se leckomu zdá, že strukturalismus je nějaká ucelená doktrína sestávající z určitého počtu autoritativních tvrzení. Stoupenci se podle této představy hlásí do strukturalismu jako někam do strany nebo do církve, respektujíce bezvýhradně východiska a všechny hlavní články kolektivně sdíleného učení.
V prostředí pražských východoevropských studií a slavistiky se už více než deset let vedou diskuse o studijních plánech, které akcelerovaly na konci devadesátých let, kdy ministerstvo školství formulovalo nově požadavky na akreditace jednotlivých oborů a ustavilo mezinárodní komise, které začaly podklady posuzovat a nevyhovující zamítat.
Jaké původní, základní, nejdůležitější, hlavní, elementární či přední („primary“) dokumenty kniha Laury Hoptman a Tomáše Pospiszyla přináší? Na první pohled je odpověď snadná: jde o sborník textů, které mapují umělecký život v takzvané střední a východní Evropě druhé poloviny 20. století. Přičemž editoři vybrali texty samotných účastníků, aktérů kulturního dění, ať už umělců, kritiků nebo interpretů. V překladu do angličtiny tak vznikla antologie, která svědčí o tom, co se dělo od padesátých let do konce 20. století v „jiné“ Evropě za „železnou oponou“.
Sémiotika prokázala humanitním vědám 20. století, a obzvlášť naukám o umění, nenahraditelnou službu. Její způsob výkladu jevů založený na znakovosti, modelování znakových systémů a procesů sémióze se vyznačuje potenciálem, jenž byl z několika důvodů dokonale vhodný k plnění úkolů, které zhruba před sto lety v estetice a vůbec v celé humanitní oblasti vyvstaly.
