Jak a co „akreditovat“ ve filologických oborech?

V prostředí pražských východoevropských studií a slavistiky se už více než deset let vedou diskuse o studijních plánech, které akcelerovaly na konci devadesátých let, kdy ministerstvo školství formulovalo nově požadavky na akreditace jednotlivých oborů a ustavilo mezinárodní komise, které začaly podklady posuzovat a nevyhovující zamítat.

Ke koncepcím studia lze přistupovat nejrůznějším způsobem, jak dokazuje pestrá škála variant, které shledáváme na nejrůznějších univerzitách světa. Zdá se, že žádná možnost není ideální, všechny vykazují nějaké jednostrannosti a deficit a koneckonců se všichni shodují na tom, že jedině prvotřídní osobnost odborníka a učitele v jedné osobě je s to doopravdy myšlenkově stimulovat studenty a vytvořit myšlenkově plodné prostředí, v němž se rodí ideje a nadaní žáci mohou efektivně formovat své budoucí pozice a zájmy. Přesto je nezbytné nějak studijní program charakterizovat, a bezpočet cest, které lze zvolit, se zjednodušeně viděno orientuje zpravidla k jednomu ze dvou pólů. Buď se dopředu požadují jen vnější důkazy absolutoria určitého počtu kurzů. Student k závěrečným zkouškám nebo certifikátům či diplomům musí nasbírat jisté množství akreditací s příslušnými specifiky podle cyklů či různých podmnožin (za příklad může sloužit kolokvium za nějaký „cizí jazyk“, písemná práce nebo úspěšně absolvovaný seminář jistého druhu). Nebo studijní plán obsahuje už názvy víceméně konkrétních předmětů, které pracoviště musí vypsat a student absolvovat – něco jako „Vývoj spisovného jazyka“ nebo „Dějiny literatury 19. století“. Hlavní problém tohoto systému spočívá v tom, že předmětů, které by se měly nebo mohly studovat, je mnohonásobně víc, než se vejde do studijního plánu, a předměty také musejí být formulovány tak široce, že potom jejich praktická verze je buď nesmyslně povrchní, nebo si vybírá jen nějakou část či aspekt z obrovského celku. V podstatě ale platí, že pokud tým učitelů není schopen shodnout se na dost jednoznačném zaměření studia, měl by studijní plán být co nejabstraktnější, aby nebránil jednotlivým osobnostem ve výběru témat a metod přednášek a seminářů. Úryvky, které předkládáme laskavé pozornosti zájemců, jsou části akreditačního návrhu, který na jaře 2005 odmítli při hlasování zaměstnanci Ústavu slavistických a východoevropských studií Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Odpor většiny stávajících učitelů není obtížné pochopit, protože přistoupení na tento plán by znamenalo podstatné změny v zažité praxi. Zajímalo nás ostatně především, zda lze představu otevřenějšího programu studia kultury vměstnat do administrativních rámců a jak se k návrhu v diskusi postaví akademická obec. Proto si také dovolujeme fragmenty návrhu (ve verzi pro magisterské studium) zveřejnit. Na přípravě pracovali podle abecedy Tomáš Glanc, Tomáš Hoskovec, Vladimír Svatoň a Katka Volná.

Slavistická studia na Univerzitě Karlově

Ústav slavistických a východoevropských studií (dále jen ÚSVS) se věnuje vědecké a pedagogické činnosti orientované především na jevy, které tradičně spadají do slavistiky, vědního oboru s více než stopadesátiletou tradicí. Tak daleko sahají i kořeny slavistických oborů na Univerzitě Karlově. Během té doby tu působili mnozí vynikající učenci známí i z obecných dějin české kultury, mj. Pavel Josef Šafařík, František Ladislav Čelakovský, Václav Hanka či Jan Gebauer. Metody i obsahy humanitních věd se od dob institucionalizace slavistiky kolem roku 1850 přirozeně markantně proměňovaly a tyto proměny, jakož i nynější stanoviska ve vztahu k dějinám i teoriím, jsou přirozeně zájmem dnešní slavistiky a jejím příspěvkem k společnému badatelskému obzoru, jenž se utváří v mezinárodním kontextu humanitních věd.

V současné podobě byl Ústav slavistických a východoevropských studií ustaven na počátku roku 2001 sjednocením Katedry slavistiky s Ústavem východoevropských studií. S více než 30 zaměstnanci a externími spolupracovníky patří k největším na Filozofické fakultě UK. Slavistické obory jsou volně kombinovatelné téměř se všemi jinými obory, které se studují na Filozofické fakultě UK, absolventům se nabízí možnost pokračovat v doktorském studiu.

ÚSVS udržuje kontakty s mnoha zahraničními partnery v Evropě, ve Spojených státech, v Izraeli i v Japonsku, přijímáme každoročně mnoho studentů z cizích zemí a naši studenti odjíždějí na stáže, při kterých poznávají mezinárodní kontext bádání ve svých oborech. Pravidelně na ÚSVS přijíždějí zahraniční lektoři a učitelé. Slavistická a východoevropská studia disponují knihovnou Slovanského semináře a také knihovnou ruské literatury přímo v budově Filozofické fakulty.

V závislosti na personálních možnostech se ÚSVS snaží vypisovat každý semestr kurzy, které umožňují nejen odbornou průpravu v základních předmětech, ale zároveň i specializované a inovativní zkoumání uměleckých, historických, folkloristických, antropologických a myšlenkových souvislostí slavistického a východoevropského bádání, čímž se zvýrazňuje otevřenost ústavu vůči dalším disciplínám.

Profil absolventa

Absolvent dvouletého magisterského studia zná nejméně jeden světový jazyk a jazyk oboru, na který se při studiu zaměřil. Prokazuje vědeckou erudici opřenou o schopnost zacházet kompetentně s prameny i sekundárními zdroji v jedné ze tří specializací s důrazem na celkovou způsobilost na dobré úrovni odborně pracovat na poli humanitních věd. Dovede samostatně a invenčně, s profesionalitou zacházet s domácí i cizojazyčnou odbornou literaturou. Ovládá základní teorie, pojmy a postupy humanitních věd s ohledem na zvolenou specializaci, přičemž v některých tématech či směrech, které jsou předmětem jeho profilového zájmu, může prokázat znalosti a kompetence, které jej charakterizují jako odborníka, akademického profesionála. Dokáže formulovat vlastní úsudky o odborné problematice, opřené o dosavadní výzkum, který je schopen kriticky zhodnotit. Prokazatelné jsou také jeho schopnosti písemně formulovat problémy a otázky, jakož i návrhy jejich řešení. Může se uplatnit v akademickém prostředí, pokračovat v doktorském studiu nebo jako učitel v širokém spektru vysokých, vyšších i středních škol, při práci v médiích, v odborných a analytických institucích, ve státní správě i jiné specializované administrativě, v nevládních organizacích, v občanských sdruženích, nakladatelstvích, v diplomacii nebo jako expert ve firmách, jejichž činnost souvisí s oblastí studované specializace atp.

Obecná charakteristika

Studijní plán vychází z potřeby koncipovat slavistická studia jako vědní obor, který je specifický materiálem, na nějž se především orientuje, zároveň však je součástí vědního kontextu ostatních oborů, s nimiž je (tj. slavistická studia) pojí zájmy teoretické, metodologické, koncepční. Studijní plán vychází z vědomí, že kulturní, vědecký a intelektuální horizont sestává z jazyka, z beletrie, z obrazů a technických obrazů, z kulturních objektů, ze způsobů zpracování kulturní paměti a dědictví, z performativních a zvukových umění. Celá tato oblast je přitom nemyslitelná bez myšlenkového zázemí kritických, spirituálních, teoretických a filozofických jakož i ideologických koncepcí, s nimiž je celá kulturní oblast počínaje jazykem a konče nejsoučasnějšími technologiemi a jejich reflexí neoddělitelně propojena. Proto se i této oblasti reflexe věnuje při studiu nezbytná pozornost. Při takto pojatém studiu by také pro absolventy nemělo být obtížné, rozhodnout se pro nejrůznější typy doktorského studia, ať už z nabídky Karlovy univerzity, anebo jakékoliv jiné koncepčně kompatibilní univerzity v České republice či v zahraničí.

Uvedené zásady jsou včleněny do struktury studijního plánu. Člení se na tři specializační větve a na čtyři oborové moduly (včetně fakultního jde o pět modulů). Tři specializační větve rozdělují slavistiku na tři zóny, které se tradičně považují za alespoň částečně a v některých ohledech koherentní (jde o specializace: I. východoevropská, II. středo a severoevropská, III. jihoevropská). Moduly odpovídají jednotlivým okruhům studijního plánu, stanovují ve svém součtu (pochopitelně proměnlivé) jádro oboru a vytvářejí prostor pro interdisciplinární přesahy. Všechny kurzy jsou obsahem variabilní, což umožňuje při pedagogické a vědecké práci jak reagovat na nové impulzy v jednotlivých oborech, tak i na aktuální stav přednášejících (včetně hostujících odborníků). Proto jsou sylaby uvedené u jednotlivých kurzů jen vzorové příklady možných konkretizací kurzu, včetně konkrétních vyučujících, aniž by šlo o kurzy, které se v neměnné podobě každý rok znovu opakují. V magisterském studiu jsou všechny kurzy povinně výběrové, což studentům umožňuje uplatnit individuální oborové preference, aniž by přitom hrozilo nebezpečí nedostatečně pestrého složení absolvovaných předmětů (vzhledem k odlišnosti modulů). Takový studijní plán je výhodný i z hlediska personálního zajištění výuky, umožňuje plynulou personální proměnu ústavu i spolupráci s externími učiteli.

Takto koncipovanému studijnímu plánu odpovídá struktura celého studia slavistických studií, takže bakalářské a magisterské studium s navazujícím studiem doktorským tvoří jeden logický celek. Žádost o akreditaci studijního plánu vychází z předpokladu, že jednotlivé humanitní obory nejsou navzájem uzavřené diskurzy stejně jako jednotlivé filologické obory nejsou školením o jazycích a vlastivědě jednotlivých národních či státních celků, nýbrž že jde o komplexní navzájem propojenou oblast, která musí disponovat schopností společného jazyka a možnostmi prostupnosti.

V tomto směru předpokládáme a iniciujeme diskusi s dalšími obory pěstovanými na FF UK.

Studijní plán je rozdělen do tří specializací (v závorkách uvádíme jejich dosavadní znění):
1. Východoevropská studia (rusistika, ukrajinistika, příp. bělorusistika)
2. Středo a severoevropská studia (slovakistika, polonistika, sorabistika, lettonistika, lithuanistika)
3. Jihoevropská studia (serbistika, kroatistika, bulharistika, makedonistika, slovenistika)

Studijní plán je pro všechny specializace rozdělen do 5 modulů: fakultní modul – obsahuje kurzy povinné pro všechny obory studované na Filozofické fakultě (základy filozofie, světový jazyk, tělocvik).

1. oborový modul Studium jazyka a o jazyce – systém, diskurz, dějiny obsahuje studium dějin jazyka, jeho diachronní a funkční proměny, dále synchronní studium struktury a vztahů v jazyce, jeho paradigmata a syntagmata. Dále tento modul předpokládá zájem o jazyk jako komunikační systém v jeho platnosti sociální, která je ovlivněna historicky a také nejrůznějšími modely filozofie jazyka. Jazyková politika, ideové a ideologické aspekty jazyka, hranice mezi jazyky, dialektologie, etymologie, lingvistika textu i sémantika a sémiotika jakož i metody současné jazykovědy jsou též náplní modulu studia jazyka a o jazyce.

2. oborový modul Literatura – teorie a dějiny literatury, interpretace textů se zaměřuje na studium literární teorie a vědy včetně propojenosti s jinými disciplínami (filozofie, estetika, lingvistika, psychologie, antropologie). Zaměřuje se na proměnlivé meze samotného pojmu literatura a na analýzu a interpretaci textových artefaktů: folklóru, poezie, prózy, dramatu, esejistiky, smíšených literárních forem. Literární vyjadřování zkoumá na ose vývojové i typologické včetně zájmu o funkci literárního díla ze společenského hlediska a v mediální konkurenci s jinými typy vyjadřování.

3. oborový modul Kultura obrazu, zvuku, objektu a performativních žánrů zkoumá ty podoby kultury, které se prezentují prostřednictvím obrazů (ať v sakrální sféře, ve výtvarném umění, nebo v podobě technických obrazů – fotografie, filmu, digitálních obrazů); zkoumá kulturu zvuku – hudby, jejího pojímání a transformací, kultury rozhlasu, zvuku ve filmu a v záznamech a zvukových kompozicích nejrůznějšího druhu; zkoumá architekturu, monumentální umění, sochařství, případně design a jejich souvislosti s kulturním děním; zkoumá performance – divadelní, operní, baletní, happeningy, akce, instalace, expozice a jejich místo v kultuře.

4. oborový modul Myšlení, teorie, spiritualita zkoumá texty a koncepty, které ovlivňují kulturu prostřednictvím filozofie, ideologie a myšlenkových, teologických, teoretických či vědeckých konceptů nejrůznějšího typu. Mnohé lingvistické, literární, výtvarné a jiné kulturní jevy jsou nepochopitelné bez znalosti myšlenkového zázemí či souvislostí, jež spoluurčovaly jejich podobu (přičemž vliv je často oboustranný). Modul Myšlení, teorie, spiritualita zkoumá autory a díla nikoliv beletristická nebo ve vlastním smyslu slova umělecká, která však vstupují do kulturní oblasti jako její důležitý prvek.

V zásadě se moduly formulují (a kurzy vypisují) pro každou ze tří specializací zvlášť, přičemž je také možné vzhledem k přednášeným tématům a konkrétní náplni kurzů některé vyučování vypsat jako společné pro ty specializace, jejichž zaměření se probíraná látka dotýká.

Ponecháváme rovněž prostor pro případnou dvouoborovou úpravu studia. V magisterském cyklu se plánuje prohloubení započatých směrů studia a rovněž navýšení volných kurzů a seminářů, jež bude student absolvovat mimo předměty vypsané ústavem. Připomínáme, že zapisování kurzů mimo Ústav slavistických a východoevropských studií podléhá schválení vedoucího katedry nebo jím pověřeného zaměstnance ústavu.

....

Poté, co jsme akreditační návrh zveřejnili, rozpoutala se kolem něj potěšující živá diskuse, jejíž část je přístupná na pandora.idnes.cz/conference/usvs.

Některé příspěvky a námitky vyvolaly potřebu upřesnění či komentáře původního návrhu. Z tohoto dokumentu (který vznikl v březnu 2005) vybíráme několik pasáží:

Jedna z opakovaných otázek ve vztahu k akreditačnímu návrhu se týká personálního zabezpečení navrhované výuky, kritici se ptají, kdo by byl s to předměty v takto formulovaném rámci vyučovat. Jde o zásadní otázku, od které se odvíjejí všechny ostatní, protože personální složení zaměstnanců ústavu je pro program určující a hraje nesrovnatelně významnější roli než jakékoliv plány, změny názvů předmětů, počet vyučovaných hodin a všechny další podružné technicky administrativní detaily.

Nynější situace je směšná – v ústavu se vyučuje asi 10 specializací, každá z nich zhruba o 10 předmětech a všichni mají dojem, že učitelů je velký nedostatek, jsou přetíženi a masivně jim proto s výukou musejí vypomáhat studenti. Vychází se totiž z toho, že ideální je mít „profesionála“ na každý předmět, tedy asi sto učitelů, přičemž mnohé specializace studuje ve skutečnosti jen několik studentů. Stávajících 30 interních učitelů je značné množství a zůstává otázkou, zda kvalita vyučování a absolventů odpovídá tak početně silnému týmu.

Některé názvy v akreditačním návrhu znějí abstraktně a vyvolalo to obavy, zda se tu nenavrhuje vyučování v obecných pojmech, bez živé tkáně faktů a takříkajíc reálných jevů – to v žádném případě. Názvy jsou tak obecné jednak proto, že mají umožnit různé způsoby realizace jednotlivých předmětů, podle toho, který učitel předmět vyučuje, podle toho, co je sférou jeho vlastních badatelských zájmů, na jakých příkladech může se studenty rozvíjet způsob myšlení a kladení otázek. A také proto, že naším záměrem je soustředit se na živé jevy, nikoliv na hotové seznamy pouček a pravidel, nikoliv na mechanické soupisy „vlivů“ a „souvislostí“. Data a pravidla musíme mít při ruce a některé znát zpaměti, ale nelze na ně omezit celý objem a smysl studia, jako se to často dnes děje.

Další námitka zazněla ohledně metodologie zkoumání předmětů, které se považují za objemově menší nebo dosud relativně málo rozpracované, jako je například lotyšská jazykověda nebo literatura, kde není možné opírat se o teoretickou základnu tak členitou jako je tomu, řekněme, u jazykovědy nebo literatury, respektive literární vědy ruské. Domníváme se, že orientace na myšlení o předmětech našeho vědeckého zájmu, které by bylo adekvátní univerzitní úrovni doby, ve které žijeme, není v rozporu s vytvářením těch nejzákladnějších příruček a nevylučuje ze studia žádný, ani sebemenší předmět. Náš návrh nijak neohrožuje ani nepodceňuje faktografické znalosti čehokoliv co nás zajímá a v žádném případě nechce nahradit konkrétní znalosti nějakými ze vzduchu lovenými spekulacemi o předpokladech poznání. Nicméně nelze se tvářit, že studium „jazyka“, „folkloru“, „literatury“, „národní kultury“ a podobných kategorií a konstruktů, které jsme zdědili z minulých dob, nevyžaduje teoretické zázemí a reflexi. Pro studium lotyšské literatury nepotřebujeme nutně lotyšské teoretiky, nicméně ať studujeme román, film nebo lingvistické paradigma v jakémkoliv jazyce světa, potřebujeme přinejmenším vědět, v jakém badatelském rámci se pohybujeme, jakými nástroji operujeme a případně odkud se tyto nástroje vzaly, jaké jsou jejich přednosti a jejich omezení, jejich alternativy.

Možná jsou celky, u nichž dosud není proveden ani jejich prvotní popis; můžeme na něm pracovat, ale nezbavuje nás to závazku myslet na teoretické, koncepční vymezení tohoto celku, jeho hranic a vnitřních vztahů.

Vycházíme z toho, že rozdíly mezi jazyky ještě neznamenají, že texty vytvořené v jednotlivých jazycích (při vší pozornosti vůči jejich singularitě) podléhají nějakým unikátním teoriím a souborům interpretačních pravidel.

V diskusi zazněl názor, že předkládaným návrhem se potlačují takové předměty jako je paleoslovenistika. Není to pravda, návrh v žádném případě nepreferuje studium „staršího“ materiálu v neprospěch „novějšího“ – ani naopak. Vymezení předmětů ovšem předpokládá, že ať zkoumáme jazyk reklam na mýdlo anebo řecké vlivy ve staroslověnštině, vždycky je výchozí takříkajíc telos, formulace otázky. Je pochopitelné, že nemá smysl filozofovat o staroslověnštině bez znalosti systému časů, deklinací a konjugací. Zároveň ale není v pořádku učit se tato paradigmata „jen tak“. Zajímají nás tyto jevy z hlediska vývoje nějakých konkrétních jevů ve slovanských jazycích? A proč? Zajímají nás jako prostředky artikulace literárního nebo teologického významu? Jako jevy politické? Sociální? Typografické? Fonetické? Ideologické? Historické? Z hlediska geografického či ortografického?

Navrhujeme některé nové předměty, které se dříve nevyučovaly, protože příslušné oblasti v kultuře neexistovaly, nehrály takovou roli, jakou hrají dnes anebo se v rámci určité kulturní ideologie nepovažovaly za podstatné. Ale jinak navrhujeme i všechny dosavadní předměty, žádoucí by byla řekněme reflektovaná formulace jejich zadání a vymezení, ovšem v žádném případě nikoliv rušení čehokoliv, co někoho zajímá a o čem na úrovni přemýšlí.

Některé komentáře usuzují, že se navrhovaným plánem opouští dosavadní lingvistické či (klasické) filologické zaměření studia. Opravdu není jednoduché rozhodnout se, co by mělo být předmětem studia slavistiky. Není problém rozvrhnout do pěti let studium několika slovanských jazyků (ve smyslu lingvistickém) a na všechno ostatní rezignovat. Je to látka obsažná a vzrušující, na 10 –15 semestrů nevyčerpatelná. Bylo by to rozhodnutí systémově pochopitelné, protože souvislost mezi slovanskými jazyky je prokazatelná, zatímco exkluzivní vazba mezi jakýmikoliv jinými („slovanskými“) kulturními jevy nikoliv. Je otázka, zda právě to mají na mysli zastánci „klasického filologického studia“ – podle vzoru klasické filologie, kdy se studují hebrejština, řečtina a latina jako nejstarší biblické jazyky. Tato starofilologická orientace by se měla zvážit a pokud většina těch, kdo se k tomu vyjadřují, chce v budoucnosti studovat výhradně jazyky, historické gramatiky a textové památky z hlediska jazykového, je potřeba návrh od základů předělat.

Pokud chceme kromě jazyka studovat něco dalšího, nabízí se vzhledem k zaměření fakulty oblast estetická, sféra kulturní kreativity. Pokud na to přistoupíme, nemůžeme ovšem zůstat tak jako v době Kollárově u literatury. V době, kdy vznikala slavistika, neexistovaly vůbec tzv. technické obrazy, jejichž vliv od té doby v kultuře nepřetržitě vzrůstá a naopak se jako jednoznačná jevila zřetelná hierarchie kulturní kreativity, kdy pro identitu národní kultury byla určující pouze literatura. Je možné dalekosáhle argumentovat ve prospěch tvrzení, že tomu dnes tak není a už asi nikdy nebude. Přistoupíme-li na to, není udržitelná ani zažitá dvojice „jazyk a literatura“, která ovšem vznikla v době, která pro stanovení tohoto páru měla zřetelné ideologické důvody. Pokud se rozhodneme pro jiný model, může v něm lingvistika působit méně výrazně, to ale neznamená, že by její pozice měly být jakkoli oslabeny.

Bylo by také předpojatostí domnívat se, že dosavadní model je vědecký, zatímco navrhovaný předpokládá jakousi mozaiku libovolných jednotlivostí a hodí se pro jakási blíže nevymezená humanitní či kulturologická studia, kde se přednáší o čemkoliv a nejlépe od každého něco, bez pořádných základů. To v žádném případě není cílem našeho návrhu. Volnější mantinely předmětů předpokládají erudovaně formulované konkretizace s jasnými teoretickými východisky a s jasným vymezením, co je předmětem studia. Nelze ale podléhat mylné představě, že předměty jako „dějiny spisovné polabštiny“ nebo „dějiny literatury 19. století“ jsou nějak solidní jen proto, že jejich názvy znějí už dávno jako zažité. Často se ukazuje, že jejich obsah je kaše, respektive bezpočet různých kaší, které učitel podle svých znalostí různě kombinuje a nastavuje a vytváří z nich buď nereflektovanou variantu starších možností, a nebo – v horším případě – předkládá jednu verzi kaše již dávno hotové, jakkoli jsou sporné jak ingredience, z nichž je sestavena, tak i sama procedura výroby. Náš návrh se vztahuje s úctou k tradicím Karlovy univerzity a Filozofické fakulty, a právě proto chce přispět k novému intelektuálnímu vzmachu tradičně pěstovaných oborů, které nyní živoří.

Uspořádal Tomáš Glanc