3

Nejživějším tématem třetího čísla Slova a smyslu se stala bezesporu rubrika Otázka pro..., kterou jsme se tentokrát rozhodli věnovat problematice strukturalismu – zvláště té jeho podobě, jež zrála v diskusích a pracích členů Pražského lingvistického kroužku ve třicátých a čtyřicátých letech a v pracích bezprostředních žáků této zakladatelské generace.

Den Titel meines Beitrags entlieh ich aus dem Epilog
des Buches Hašeks Švejk, von Přemysl Blažíček.
Meine Anmerkungen sind dem Andenken
an den Autor dieses Buches gewidmet.

Bezděčné iniciátorce mého setkání s Bindo Altoviti na zámku,
na sklonku léta 1973, Jarmile Hubáčkové...
a mé sestře Ivce, které jsem o tom všem vyprávěl.

Úvod

Jak bylo možno pozorovat již během přípravy tohoto pojednání, „vyprávění jako ochrana“ zdá se být pro mnohé námětem do značné míry tajnosnubným. Proto se dříve než přikročíme k explicitním dokladům, pokusme pustit žilou hádankovitosti tématu a přibližme je nejprve známými literárními texty. Ve snaze o soudržnost příkladů a srozumitelnost látky byl zvolen převážně okruh indoevropský. Zorientování v dané problematice asi nejlépe poslouží literární žánr, jenž jako jeden z mála zahrnuje do děje i vypravěče a naslouchajícího – rámcové vyprávění (Rahmenerzählung).

Being a Czech decadent was by no means an easy thing. Among contemporaries from Vrchlický to Dyk, and in the eye of later Czech literary history, the decadence has been seen as a mere replication of foreign fashions (Macura 1990) – imitative as literature, and somewhat ludicrous as lifestyle. Accepting the common premise that “an artist and a writer has to take root in the midst of what he lives in, and draw his strength from that” (Peroutka 1924, p. 73), one could easily ridicule Czech decadence the way Ferdinand Peroutka did in his 1924 sociological essay Jací jsme:

Nejsem polnicí, jež hlásat velké věci
byla vyvolena,
jen v brázdě pěnicí, která než dozpívá,
snad bude uhoněna.

(Motto básnické sbírky Zdenky Košákové: Chudý přínos)

V tradičních popisech tvorby českých spisovatelek 19. století převládá spíše přesvědčení o tom, že interpretace jejich sentimentalistického či realistického díla nepůsobí žádné problémy. Jejich popisy vesnického prostředí nebo národního života formou tendenčních románů nebo menších prozaických útvarů obvykle při výkladu nepůsobily velké potíže, kdežto díla, která se vymykala běžným interpretačním schématům, bývala často opomíjena._1

Ma-Fa, Marie Fantová (1893–1963) byla ve dvacátých letech minulého století jedním z nezpochybnitelných hvězdných jmen Lidových novin. Založila a šest let vedla ženskou rubriku v tomto deníku, psala povídky, úvodníky a fejetony, které se pravidelně objevovaly v prestižních vydáních novin (sobotním a především nedělním) vedle fejetonů Čapkových, Bassových, Poláčkových, Weinerových nebo Kischových. Její závratná žurnalistická kariéra, která začala v roce 1920 v Tribuně, skončila náhle o devět let později – poté se Fantová věnovala především překládání.

Za posledních dvacet, pětadvacet let se staly ve světě nemluvňat právě takové změny ve směru osobní dopravy, jako ve světě dospělých. Ti – jsou-li ovšem z privilegovaného rodu „pánů v krytém voze“ – jezdí nyní místo v ekypážích, faetonech, fiakrech, drožkách a bryčkách skoro výhradně jenom v autech a taxích.

Vstup: Růžena Svobodová F. X. Šaldovi...