Úvodník_Editorial
Nejživějším tématem třetího čísla Slova a smyslu se stala bezesporu rubrika Otázka pro..., kterou jsme se tentokrát rozhodli věnovat problematice strukturalismu – zvláště té jeho podobě, jež zrála v diskusích a pracích členů Pražského lingvistického kroužku ve třicátých a čtyřicátých letech a v pracích bezprostředních žáků této zakladatelské generace. Jakkoli je jasné, že metodologická tradice Pražské školy patří ke skutečným pokladům domácího vědeckého a kulturního prostředí, stal se z ní z celé řady důvodů veliký kvádr ležící na cestě, který někteří badatelé uctívali, někteří se mu posmívali, jiní jej zahazovali větvemi či podhrabávali, většina jej však s tu větší či menší šikovností obchází či přeskakuje... Je ale zřejmé, že nazrál čas k tomu, aby se s ním nejen česká literárněvědná bohemistika, ale také teorie umění obecně z řady různorodých důvodů vyrovnaly. Přes dvě desítky renomovaných domácích a zahraničních expertů ve svých odpovědích naznačují horizonty i perspektivy, jakým způsobem lze toto tvůrčí vyrovnání realizovat. Mezi jednotlivými názory na to, co z pojmového a metodologického arzenálu strukturalismu a funkčně estetického modelu obecně lze využít pro přítomnost, panuje inspirativní nesoulad. Setkáváme se také s postoji, které si v souvislosti s úvahou nad východisky strukturální metody nepřipouštějí problém, stejně jako s texty, které negativně vyhrocují vztah k strukturalismu. Vzácná shoda ovšem nastává nad potenciálními klíčovými tématy, které z hlediska pojmového či vztahového otevírají strukturální koncept budoucnosti. Toto vše dává vskutku hluboký podnět k diskusi, které bychom stránky Slova a smyslu v budoucnosti rádi otevřeli. Koneckonců už v předchozích číslech se řada autorů této problematiky dotkla. Stačí poukázat například na texty Holta Meyera a Daniela Vojtěcha publikované v druhém čísle Slova a smyslu, které se v souvislosti s problémem literární historie ke konceptu strukturalismu vyjadřují.
Otázky metodologie podmiňují také koncepci úvodní rubriky Studie. Zde chceme poukázat zvláště na problém metodologických mezí. Ukazuje se totiž čím dál tím jasněji, že literárněvědná bohemistika jako disciplína již po řadu let různou měrou a rozličným způsobem hledá pole možné metodologické inspirace v oblastech zdánlivě vzdálených prostoru, který jí byl dosud přisuzován. Neznamená to ale, že by jako obor ztrácela půdu pod nohama, rozplývala se v konturách spřízněných humanitních disciplín. Spíše jde o to, zaujmout adekvátní postoj k proměňujícímu se chápání funkce literatury a k rozličným pracovním postupům, které by napomohly tuto proměnu adekvátně pojmenovat. Tři předkládané studie nabízejí tři různorodé přístupy k vymezenému problému. Vstupní úvaha Milana Jankoviče otevírá tento prostor obhlédnutím dosavadních přístupů k dílu Jaroslava Haška, přičemž poukazuje na přednosti uchopení slovesného uměleckého díla těmi prostředky, které se přímo spolupodílejí na významové výstavbě konkrétního díla, v Haškově případě zejména analýzou řeči románových postav. Studie Josefa Vojvodíka uchopuje téma neliterární, aby v posledku nastínila možnosti, které hermeneutický výkladový model nabízí nejen z hlediska konkrétní uměleckohistorické analýzy, nýbrž také vzhledem k potřebě univerzální interpretace uměleckého díla. Text Daniela Samka představujeme jako erudovaný podnět do současné živé debaty o problému naratologie; Samkův text zdůrazňuje zvláště historické založení a souvislosti této disciplíny, které se pod různorodými soudobými konceptualizacemi, zaměřenými výhradně k problematice narativu 19. a zvláště 20. století, vytrácejí.
Skici předchozí koncepční strategii rozvíjejí. Šest statí – šest různorodých způsobů uchopení tématu a šest rozdílných žánrů vědeckého odborného výkladu, který od problémového portrétu (Arthur Breisky) přechází k interdisciplinárně založené monografické skice (Z. Košáková), dále pokračuje přes genealogickou analýzu (Teréza Nováková), kulturologickou stať (Marie Fantová), literárněhistorický náčrt (Luisa Ziková) a dospívá ke kritické úvaze (Vaculík & Procházková).
Rubrika Retrospektiva přináší ohlédnutí za životem a dílem bohemisty Karla Brušáka – vědce, učitele a básníka –, který, ačkoli soustavně opomíjen domácí literárněvědnou obcí, přinesl do anglické poválečné bohemistiky to nejpodstatnější z českého meziválečného myšlení o literatuře. Konfrontací těchto momentů s aktuálními britskými a světovými souvislostmi napomohl k vytvoření živého bohemistického centra, které dodnes vyhledávají zvláště čeští postgraduální studenti a mladí literární vědci.
Rubriky Translations_Překlady a Překlady_Translations představují vybrané ukázky z dosud nepřeložené knihy francouzského strukturalisty a sémiotika Rolanda Bartha Fragmenty milostného diskurzu v překladu a s komentářem Čestmíra Pelikána. V překladu londýnského bohemisty Davida Shorta se zde čtenáři setkají s anglickou verzí úryvku z prózy Josefa Čapka Kulhavý poutník a s překladem studie Jana Patočky Kulhavý poutník Josef Čapek.
Libuše Heczková, Josef Vojvodík a Jan Wiendl
