Otcové a kočárky

Za posledních dvacet, pětadvacet let se staly ve světě nemluvňat právě takové změny ve směru osobní dopravy, jako ve světě dospělých. Ti – jsou-li ovšem z privilegovaného rodu „pánů v krytém voze“ – jezdí nyní místo v ekypážích, faetonech, fiakrech, drožkách a bryčkách skoro výhradně jenom v autech a taxích. V Americe dokonce tak výhradně, že když jsem jednou na Páté Avenue v černém moři aut zahlídla kočár s vyblyštěnými hnědouši a fialovým premovaným kočím, zdálo se mi o tom po dvě noci za sebou, jako se zdá člověku o nějakém strašidle a po dvakrát jsem se vytřeštěně probudila ze sna, v němž radiátoru na mé Fordce narostly dva černé žíněné ocasy a na mně lokajská uniforma a šedivé licousy.

Tehdy, dokud ještě nebyli pohádkovým anachronismem tito premovaní jakoby voskoví mužové, jejichž záda byla rovnější lineálu, seděli-li na kozlíku, a jejichž záda byla vydutější luku, stáli-li u dvířek kočáru, tehdy také nemluvňata se dávala táhnouti dekorativními a nádhernými tvory, kojnými ve fantasticko-slováckých kostýmech. Za naparáděnými kočárky na Riegrově a Masarykově nábřeží a po pískových cestičkách na Žofíně chodily tyto mohutné bohyně. Jak se jim vzdouvaly a houpaly třásně červených sukní, jak se jim dmulo pestré vyšívání na živůtku, jak se jim pyšně se strany na stranu kymácela naškrobená, bělostná holubička! A jak těmto posledním Mohykánkám nejpodleji nejnesociálnějšího povolání pod tou nažehlenou parádou se svíralo ubohé venkovské ustrašené, umučené mateřské srdce, když ze vzorku dláždění a z uhrabaného písku, po němž kráčely, a z krajek a hedvábí kočárku, který strkaly, vyrůstal před nimi obraz učmoudlé sednice někde v horách a drsný obličej ženy, která vsouvá netrpělivě špinavou láhev rozředěného mléka do růžové pusinky, kterou ony okradly. Okradly proto, aby jí jednou později – ale bože kdy! – mohly přilepšit. A pak už ani dláždění v pěkných červenomodrých vzorcích neviděly, ani uzounké čárkování hráběmi na bílém písku, ani krajkové záclonky boudičky na kočárku, za nímž klidně a spokojeně spinkala vymydlená tvářička cizího, cizího dítěte – a jen slzy měly v očích, těžké, velké a kulaté jako miniatury nalitého, prodaného prsu – a za ně potom ostré poznámky doma, že si paní „vyprošuje, aby neměly launy, protože to škodí mlíku a na co si můžou stěžovat, takhle že se nikdy neměly a nikdy mít nebudou.“

A trvalo to několik let, než se nemluvňátka „z dobrých rodin“ zdemokratizovala tak, že se dala táhnouti vlastními maminkami. Pamatuji si ze svého dětství, že se u nás o tom šuškalo jako o zcela revolučním hrdinství a o něčem přece tak trošičku shocking, když se ta neb ona „dáma“ odvážila odpoledne neposlat služku s kočárkem na sluníčko a vozila jej před domem sama. A trvá to ještě déle, a ví bůh, jak dlouho ještě bude trvat, než se vžije v český život, který přes všechen svůj hluboký a pokorný strach, aby nezůstal v ničem pozadu za ostatními národy a přes všechnu opravdovskou modernost, s níž ihned přijímá rádio, Marinettiho, passo doble a dadaismus, spotřebuje náramně mnoho času k pochopení nějaké všelidské samozřejmosti, než se v tento český život vžije pravidlo, že v trojúhelníku on, ona a kočárek, jde za kočárkem on, tak jako je tomu zcela b e z v ý j i m e č n ě v anglosaských zemích.

Jedno z oblíbených mužských úsloví je zamumlání o „ženské logice“. Podřizujíce se ochotně jejich názoru, že logika se dělí na ženskou, to je špatnou, a na mužskou, to je dobrou logiku (zapudivše ovšem napřed obavu, že není logické logiku děliti), můžeme se pouze podivovat oné „mužské logice“, s níž pán tvorstva při ranní kávě vzdychá nad články Berty Ženatého nadšením k duchu amerického života a po obědě na odpolední procházce se pohodlně klátí s cigárou v ústech a s rukama v kapsách vedle kočárku, na jehož kovovém držátku přes podšívané rukavice mrznou ruce jeho ženy. A dokonce jí ani nepomůže vystrkat kočárek do kopce nebo převézt jej přes ulici, na níž řinčí elektrika a houká automobil, dva nejodpornější zvuky pro sluch tvora za dětským kočárkem. Týž bodrý občan pak večer při pivě rozkládá o tom, co si ráno při kávě přečetl: o duchu Ameriky, lidském a svobodném a opravdudemokratickém a je pln hořkého „kdepakunás!“ a ani ve snu ho nenapadne, že toto hořké „kdepakunás!“ je hlavně výslednicí podobných předsudků a (dá-li se užít v češtině tohoto slova) hemungů, jako je ten, jenž zabraňuje mužům strkat dětský kočárek. Vrátiv se pak z hospody a vyhubovav ženě za to, že kluk už zase vřeští, usíná spánkem „spravedlivých“, jak jej zve podivně lidové epiteton ornans.

Kdybychom se ho zeptali, proč své ženě s kočárkem nepomůže, když jí přece před půldruhým rokem, když se o ni ucházel, předvorně tahal z rukou každý nepatrný balíček, jejž nesla, odpověděl by nám uraženě 1. že není baba, 2. že by se to ani nehodilo, 3. že to nikdo nedělá, 4. že to „svět neviděl!“, 5. a že to tak!: aby se mu lidi vysmáli! A sám by nevěděl, jaký dokonale typický půltucet paličaté, reakcionářské, malodušné a hlavně nesvobodné teorie pro nás zkonstruoval. Sám by netušil, jaký ortel vyřkl nad svými životními možnostmi, jichž kypící bujnost těm tam za mořem tak trpce závidí. Neboť jenom ten člověk je opravdu svobodný, který nezná úvah o tom, co se hodí a nehodí, čili co je podle rakouského slovníku blahé paměti „standesgemäss“, který nezná strachu před tím, že by se mu lidi vysmáli a jemuž naprosto není brzdou ta okolnost, že to nikdo nedělá a že to svět neviděl.

A ještě kousek mužské logiky (když už jsme se dnes do vás tak obuli, bodrý občane! – Ale uvidíte, jak jsme při tom milosrdné – ušetříme vám s ženskou diskrétností nepříjemný, ba pro muže vaší povahy přímo nesnesitelný, okamžik: přiznat se, že nemáte pravdu vy, nýbrž my!). Málo citů je na světě tak obecných jako pýcha z otcovství. Každý muž, jemuž se narodí dítě, zvláště ovšem, je-li toto dítě kluk, se náhle automaticky celý naplní pýchou. A je to jistě jenom vinou naší ženské logiky, nechápeme-li, odkud vlastně tato pýcha pramení? Vždyť podle našeho úsudku státi se otcem není ničím obzvláště těžkým nebo neobyčejným. A – ovšem zase podle ženské logiky: – klukovství nebo holčičkovství miminka se nám zdá spočívat spíše v rukách božích nebo zobáku čápově, než v talentu nebo vychytralosti mužů.

A tak tedy, ó tvrdý oříšku mužské logiky: jste-li tak pyšní, že se vám narodil kluk, proč se stydíte vézt předmět své pýchy ukázkou po pražských ulicích? Nebo proč – podle téhož principu – neposadíte svou novou bouřku, kterou jste dostali od Ježíška, a na níž jste, ač mnohem méně, přece také pyšní, na hlavu svých žen?

(Lidové noviny, 10. ledna 1926, str. 13)