V tradičních popisech tvorby českých spisovatelek 19. století převládá spíše přesvědčení o tom, že interpretace jejich sentimentalistického či realistického díla nepůsobí žádné problémy. Jejich popisy vesnického prostředí nebo národního života formou tendenčních románů nebo menších prozaických útvarů obvykle při výkladu nepůsobily velké potíže, kdežto díla, která se vymykala běžným interpretačním schématům, bývala často opomíjena._1
