Povídka Terézy Novákové Na faře – vyprávění o ztracené genealogii

V tradičních popisech tvorby českých spisovatelek 19. století převládá spíše přesvědčení o tom, že interpretace jejich sentimentalistického či realistického díla nepůsobí žádné problémy. Jejich popisy vesnického prostředí nebo národního života formou tendenčních románů nebo menších prozaických útvarů obvykle při výkladu nepůsobily velké potíže, kdežto díla, která se vymykala běžným interpretačním schématům, bývala často opomíjena._1

Na pozadí dosavadního stavu zkoumání české ženské tvorby z 19. století se jako dost objevný jeví rozsahem skromný článek slovenského badatele Zdeňka Berana České analógie Eleny Maróthy-Šoltésovej, napsaný v polovině 80. let 20. století. Autor v něm představuje velice zajímavou tezi o existenci skrytých obsahových vrstev v dosud jednoznačně vykládaných dílech napsaných ženami. Domnívá se, že nejvýznamnější české a slovenské autorky (Němcová, Světlá, Nováková, Šoltésová) uzavřely určitý druh kompromisu s oficiálními modely obrozenecké kultury, ve kterých mohly být akceptovány jako spisovatelky, ale pod podmínkou, že se budou zabývat národními hodnotami, folklorem nebo vesnickou tematikou:

Jav, ktorý podstatne spoluurčoval tvár oboch literatúr v 19. storočí, bola jej úzka väzba na formovanie národného celku. V tejto súvislosti treba povedať, že pre ženské autorky, skôr tolerované ako vítané v orchestri národnej literatúry, sa stala väzba na tento spoločenský problém takmer conditio sine qua non ich prijímania a uznania. [...] Hľadanie svojho hlasu, svojej materčiny, prechádzalo u spomínaných autoriek [...] cez takmer alebo celkom národopisný materiál či spracúvanie ľudovej tvorby. Zberateľstvo, zapisovanie a spracúvanie textov, spracúvanie zvykov [...], čo bola činnosť kultúrne oceňovaná a poskytovala aj možnosť skryť umelecké ambície za kultúrnu úlohu._2

Beran tedy tvrdí, že se pod povrchem interpretačně jednoznačných zájmů mohou tajit skryté významy – svoj hlas, svoja materčina, jejichž cílem je formulování vlastního ženského hlediska. Takové vnímání ženské tvorby, zdánlivě jednoznačné ve svém obsahovém odkazu, velmi přibližuje slovenského badatele k tezím, které formulovaly o několik let dříve Sandra M. Gilbertová a Susan Gubarová v knize The Madwoman in the Attic: The Woman Writer and the Nineteenth-Century Literary Imagination (1979). Američanky tvrdí, že se v literárních textech anglických spisovatelek 19. století objevují specifické ženské látky a ženská perspektiva._3 Tyto texty označují jako palimpsesty, kde se pod horní vrstvou, kterou mohou akceptovat muži, mohou ukrývat vlastní ženské příběhy a skryté významy, jež označují podle Carolyn Mizerové jako „the private lives of one half of humanity“._4

Vezmeme-li v úvahu tato badatelská zjištění, můžeme znovu interpretovat také povídku Terézy Novákové Na faře, která pochází z druhého vydání sbírky Úlomky žuly (1919), sestaveného už po autorčině smrti. Banální příběh o otěhotnění vesnické dívky a pozdějších problémech její dcery, o které se zjistilo, že je nemanželským dítětem, bych se chtěl pokusit přečíst jako vyprávění o vztahu mezi matkou a dcerou, vyloučeném ze západní symbolické kultury, o specifičnosti tohoto vztahu a o ztrátě ženské genealogie. Inspirativním zdrojem pro tento interpretační pokus byly především _5 dva eseje Luce Irigarayové: Ciało w ciało z matką (Le Corps-à-corps avec la mère) a I jedna nie ruszy bez drugiej (Et l’une ne bouge pas sans l’autre). Francouzská filozofka totiž tvrdí, že tragédie, které vyplývají z rozchodu s ženskou genealogií, jsou často více viditelné v literatuře než v jiných oblastech, uspořádaných podle logického a společenského řádu. Literatura – vědomě nebo nevědomky – tak splácí dluh vůči vztahu s matkou, opomíjenému jinými obory humanistické teorie a praxe._6

Podrobná analýza počátku povídky Novákové také vede k závěru, že jeho podstatným prvkem je rovněž příběh bolestného nahrazení někdejší matriarchální společenské formace, v níž vztah mezi matkou a dcerou byl vztahem primárním, systémem patriarchálním.

Teorie o existenci matriarchátu v dějinách lidstva má původ v 19. století, kdy s ní vystoupil Jakob Johann Bachofen._7 V jeho centru stála žena – Velká Bohyně –, reprezentující prvotní sílu, přírodu, skutečnost, ale zároveň lásku a potvrzení života._8 Matriarchát byl orientován na materiální svět a tělesný život, příroda a země byly umístěny na vrcholu hierarchie hodnot vyznávaných v jeho rámci._9 Matriarchální společnost byla rekonstruována v 19. a 20. století jako prvotní demokracie, která neznala osobní vlastnictví a v níž byla lidská sexualita osvobozena od judaistického a křesťanského zavržení._10 Podle této představy byl matriarchát rovněž „královstvím lásky a pokrevních svazků“, jehož základními kategoriemi byly tradice, plození a živá příbuznost, opírající se o pokrevní vztahy a rozmnožování._11

Jak jsem již uvedl, autorka provádí na počátku díla jakousi částečnou rekonstrukci této kulturní formace, umísťujíc ji na zapadlou českou vesnici:

Tak bujných děvčat jako ve vesnici Skalce nebylo na celém litomyšlském panství. [...] Každá, než se provdala, měla hochů třeba mandel, „na kalandě“ se jich vystřídalo několik, než pro některého se rozhodla. Divokých manželství, křtů nemanželských děti bylo ve Skalce, [...], vždy velký počet, aniž to překáželo holkám neb jejich rodičům. Mnohá matka, vzpomínajíc vlastní mladosti, byla pyšná na dceru, dovedla-li upoutati několik sedláckých synků neb hochů z větších chalup, a s velikou důležitostí vypravovala sousedkám, jak se hoši pohádali o vydržování toho kterého děcka a kterak nakonec nejbohatší přece jen musil platit. Měly to snad již ve krvi a v rodě; [...] (s. 162)._12

Tím, že povídka začíná touto rekonstrukcí, nabírá symbolického rozměru, tím spíše, že má charakter představení čehosi dávného, co stále více odchází do zapomnění. Autorka nezrekonstruovala všechny prvky matriarchální společnosti, aby tak byla zachována shoda s Bachofenovou teorií. Hlavní důraz položila na prvotní sílu obsaženou v ženském prvku (bujná děvčata _13) a na svobodnou sexualitu, která tu však není formou čisté promiskuity, protože se řídí určitou logikou vedoucí ke tvoření rodin, jejichž centrem je žena._14 V takovém uspořádání společnosti vystupuje do popředí ženská genealogie, kde je vztah matky a dcery pojivem dědictví předávaného z pokolení na pokolení (mnohá matka [...] byla pyšná na dceru). Tradice, krev a rod byly v tomto zapomenutém společenství doménou žen (měly to snad již ve krvi a v rodě).

Po vykreslení společenského pozadí majícího charakter matriarchátu začíná vyprávění vlastního příběhu, který je ve výrazném rozporu se zásadami této společenské formace. Tuto nedůslednost, která vznikla v důsledku umístění událostí v matriarchální společnosti, leč probíhajících v souladu se zákonitostmi patriarchátu, lze chápat jako specifický příběh přechodu od jednoho uspořádání ke druhému.

Hrdinka první části díla Milka Melšová otěhotní s neznámým kameníkem, ale její rodiče ji provdají za souseda Nepraše, který má výměnou za věno zakrýt „hanbu“ svým jménem. Neudělá to však, ale trest za dřívější neomezenou sexualitu matky musí nést její dcera Helena Neprašová-Melšová. V okamžiku, kdy spolu se svým snoubencem žádá o ohlášky na titulní faře, ukáže se, že její původ není legitimní – je nemanželským dítětem. A přestože celý příběh končí zdánlivě dobře, neboť Nepraš dívku uzná za vlastní a snoubenec se po předchozím rozchodu znovu rozhodne se s dívkou oženit, spočívá skutečné drama v tom, že dívka zjistí, že její prvotní tělesné pouto s matkou je ničím ve srovnání se symbolickým právem otce – jménem.

Luce Irigarayová ve svém eseji Ciało w ciało z matką věnuje tomuto problému velice mnoho místa. Podle francouzské filozofky je vztah s matkou v moderní západní kultuře chápán jako šílená touha, protože zůstává ve stínu této kultury, je její nocí a peklem. K takovému stavu přispěla prvotní matkovražda, která je ještě archaičtější než otcovražda popisovaná v Totemu a tabu, která podle Freuda stojí u základů naší kultury. Právě prvotní matka byla zavražděna jako první, ale vzpomínka na tento zločin se čas od času navrací z oblasti kulturní nevědomosti. Díky ambivalentnímu vztahu k ní se patriarchální kultura snaží odstranit ze svého rámce archaický vztah s tělem matky._15

K tomu dochází i v příběhu, který vypráví Nováková, kde je spojení dcery s matkou pokládáno za potupné a dojde k jeho odstranění z genealogické paměti, kterou zde symbolizuje farní matrika. Místo prvotního zákona spojení s tělem matky, její dělohou a placentou reprezentovanými pupeční šňůrou, zaujímá falické právo otce, jež reprezentuje jazyk a příjmení._16 Když Milka Melšová přijde do jiného stavu, stane se jedinou touhou její rodiny získání jména – symbolu mužské legitimizace nového života: Proč mu neslíbí přímo, že nenechá nastávající ženu v hanbě, že jménem svým, svou osobou všecko zakryje? (s. 184). Prvotní touha po tělesném spojení je nahrazena touhou po symbolickém spojení. Přichází tedy otec, aby přeťal toto příliš silné spojení s prvotní matricí-dělohou,_17 a na její místo umísťuje matrici svého jazyka. Avšak výlučnost jeho práva eliminuje ono první tělo, onen první dům, onu první lásku. Otec je obětuje, aby z nich vytvořil matérii pro impérium svého jazyka, který privileguje mužský druh až do míry ztotožnění s lidským druhem._18 Je to tedy společenský řád, v němž moc přechází z otce na syna a kde vzniká určitý sexuální monopol, který Irigarayová nazývá hom(m)osexuálním. V tomto smyslu je to zřízení, které vyjadřuje úctu výhradně vůči mužské geneagologii – vůči otcům a synům, což způsobuje přerušení ženské genealogie a její rozplynutí v genealogii mužské. Dcera je oddělena od matky._19

Stopy vedoucí k nalezení vyprávění o ztracené genealogii jsou v povídce Novákové velice výrazné. Nedostatek spojení mezi jejími dvěma hlavními hrdinkami byl symbolicky vyznačen rozdělením díla na dvě části, v nichž matka a dcera vystupují samostatně a jedna druhou nezná. Vztah matky a dcery byl z tohoto příběhu nejenom odstraněn, ale podobně jako v celé naší kultuře se stal neviditelným, ostudným a podléhajícím tradici vztahů mezi muži rozhodujícími o osudech žen – Milky a Heleny. Posledně jmenovaná je tedy podle slov Irigarayové jako sirota bez vlastního Boha, bez vlastní bohyně, božské matky dcer, bez duchovní genealogie: _20 Po matce vlastních přátel takměř nemá [...]. „Já vás mám jako matku, matičky jsem neužila,“ pravila Helenka ovdovělé paní fořtce [...] (s. 197–198).

V patriarchálním uspořádání místo pupku, této nejméně odstranitelné stopy totožnosti: jizvy po přeříznutí pupeční šňůry, jíž Irigarayová navrhuje dát symbolický rozměr ženské genealogie, zaujímá jméno otce. Patriarchální moc tedy přisuzuje neomezenou moc muži – bohu – otci a pokouší se prostřednictvím judaisticko-křesťanského mýtu o stvoření muže eliminovat sexualitu a tělesnost skutečného původu člověka (ostatně redukovaného na polovinu lidstva) od matky. Tento mýtus dvojnásobně postihuje vztah matky a dcery, neboť dcera byla stvořena beze svého duchovního obrazu, na jehož základě by mohla získat svou duchovní identitu a navíc z „cizího“ – ne matčina těla._21 V biblickém vyprávění o stvoření tedy dochází k symbolickému potrestání všech projevů ženské duchovní odlišnosti – včetně dceřiny touhy, aby vztah s matkou zůstal zachován. Trest tedy stihne Helenu, když se v kulminačním bodě vyprávění během žádání o ohlášky ukáže, že její identitu tvoří pouze tělesný vztah s matčiným tělem. V souladu s logikou patriarchálního řádu Helena neexistuje (sic!), protože nebyla stvořena prostřednictvím účasti v symbolickém právu otce, jehož symbolem je jméno. Její příjmení ukazuje pouze na stopy po přerušené pupeční šňůře:

„Není žádné Heleny Neprašové, roku 1859 v únoru narozené, jen jest Helena Melšova.“ „Ona Helena Melšova, narozena roku 1859 v únoru, jest ovšem dcera Emilie Melšovy, manželské dcery Daniela Melši, [...] a Kateřiny, rodem Blažkové,“ podotkl farář po chvilce, [...] „Při ní otec zapsán není.“ (s. 232–233).

Jak píše Irigarayová, problém je v tom, že Otec upírající matce sílu plození a toužící být jediným (stvořitelem) vnucuje prvotnímu tělesnému světu univerzum jazyka (a symbolů)._22 Žena je tedy nakonec náchylná uvěřit a věří, ujištěna kulturními odkazy, že spojení s matkou je nepodstatné a že v úvahu padá jen symbolický řád. „Nejsi Neprašova, jsi Melšova – Melšova, po otcoj kdákví jakém. To se naši podivěj!“ (s. 236) – křičí snoubenec na Helenu, která jeho hněv rychle internalizuje: „Já nejsem Neprašova! Já nejsem Neprašová! sípala dívka dále. „Já sem jenomej [zdůraznil M. F.] Melšova! Proto mě Honzík nechce! Stydí se za mě! Bojí se, aby si nepřinesl do rodu haňbu!“ (s. 240)

Příběh Milky a Heleny, který vypráví Nováková, může být vnímán také ve světle druhého rozměru analýzy vztahu matky a dcery, který provádí Irigarayová. Hlavním cílem textu I jedna nie ruszy bez drugiej je totiž pohled na tento vztah zevnitř z hlediska zkušenosti podporované jazykem a symbolikou. Dcera se nikdy nevědomky nerozchází s vlastní matkou a zůstává s ní ve stavu spojení – určitého zakrytí mezí. Vychována jako její prodloužení je orientována na takový vztah a na prvotní nedostatek rozlišení. Identity jich obou se vlastně nanášejí na sebe v prožitku dcery, když dospívá – heterosexualita a vztahy s muži._23 Irigarayová píše:

[...] pokud ode mne odvracíš tvář, dávaje mi sebe pouze v již nepohyblivé formě a jestliže mě ponecháváš kompetentním mužům, abys mne osvobodila od mé / tvé paralýzy [...]. Opouštím tě pro někoho, kdo se mi zdá více živý než ty [...]. Sbohem, moje matko. Nikdy ti nebudu podobná._24

Helena Novákové zase v okamžiku, kdy je opuštěna díky svému původu způsobenému matčiným příběhem, uvažuje, jako by souhlasila s vyznáním imaginativní dcery Irigarayové: „Ó, že nebožka maminka dovede klidně spáti na krchově V hájku, když dceři své nebohé takto štěstí pokazila.“ (s. 238) Kdežto později, když řečeno slovy francouzské filozofky, Helena bude následovat někoho více živého než matka, vzpomínka na bujnou Milku se pro ni stane symbolem uvěznění v matčině stavu: často ozvala se jí v srdci prudká bolest, že měla býti zamítnuta za vinu, které nespáchala; děsila se, že by opětně mohla býti řeč o minulosti matčině (s. 255).

Smysl tohoto uvěznění je podle Irigarayové zároveň touhou po trvání v matčině stavu a potřeba jeho překonání – v tom spočívá odkaz ženské genealogie._25 Ve svém textu se snaží vydobýt dvojitost tohoto vztahu, jenž obsahuje aporii, destrukci, ale také lásku, která je zdrojem tvoření. Proto také není oddělení Heleny od matky tak jednoznačné. V části díla, v níž je popsána cesta Heleny a jejího snoubence na faru, narážíme na stopu umožňující provedení takové interpretace vzájemného vztahu obou hrdinek.

Tudy před dvaceti asi roky ubírala se i Helenčina matka se ženichem a otcem k zadání; leč dnes tu bylo vše jiné. Kde tehdy ztěžovaly malé ledové hlati a sníh chůzi, rostlo v bujné a vysoké trávě steré kvítí [...]. Všude radost, záře, barvy, vůně, kde tehdy byl zánik, smrtelný spánek dočasný; a také v Helenčině srdci bylo jinak než v duši její zemřelé matky: zdálo se jí, že nikdy ještě nebyla tak ráda na světě, a často opakovala svému průvodci: „Ach, jak je krásně! Jak je mi lehko! Jak to tu voní!“ (s. 229).

Jak je vidět, stejnou cestou kdysi prošla také Helenina matka. Genealogické spojení je zřetelně patrné. Cesta je vyznačena matčinými stopami, avšak Helena ji zdolává, aby matku opustila. Scenerie i duševní stav dcery, tak jiné než zkušenost její předchůdkyně (tehdy byla zima a smutek, teď je léto a úplné štěstí), také ukazují na touhu překonat matčin stav. Helena směřuje po cestě, kterou prošla matka, aby ji opustila. Finále její cesty je však determinováno matčiným dědictvím, jak bylo řečeno výše. Kromě výrazného překročení vztahu s matkou v něm Helena zároveň zůstává uvězněna. Stírání hranic mezi matkou a dcerou, o němž píše Irigarayová, je v této části textu Novákové snad nejlépe viditelné.

Cílem eseje Ciało w ciało z matką není jen mystifikovat kulturní tradici Západu, ale jsou v něm obsaženy také určité postuláty, aby byl tento stav věcí překonán. Podle francouzské filozofky by si měly ženy, pokud se nechtějí účastnit této stále se opakující matkovraždy, pamatovat, že existuje jejich vlastní genealogie, která se opírá o tělesné spojení mezi matkou a dcerou. Píše totiž: Jde o to, aby jí byl navrácen život, matce v nás a mezi námi. Nedopustit, aby její touha byla ničena právem otcovým. Podobný význam získávají také v díle české spisovatelky slova paní fořtové Hernyšky, když Helena po neúspěšných ohláškách začíná obviňovat z nastalé situace svou mrtvou matku: „Nerouhej se, holka“, volala fořtka rozčileně a objala dívku kolem krku. „Je to přece tvoje matka, s bolestí na svět tě přivedla, těžce tě vychovala! [...] (s. 242). Ve výše uvedeném světle získává též specificky symbolického výrazu historie vzniku díla, přestože takovému chápání by bylo možné vyčítat jistý anachronismus. Jak píše Jaroslava Janáčková v doslovu k vydání sbírky Úlomky žuly z roku 2002, psala Nováková povídku Na faře v době, kdy si byla vědoma své blízké smrti, a v obavě, že ji nedokončí. Snad také proto je třeba pokoušet se toto dílo interpretovat, v souladu s postuláty Irigarayové, jako určitý testament ženského dědictví.

Přeložila Daniela Lehárová

POZNÁMKY

_1
Viz Heczková, L.– Kalivodová, E.: Čtyry doby Boženy Němcové osobní a veřejné. Česká literatura 51, 2003, s. 44 –50.

_2
Beran, Z.: České analógie Eleny Maróthy-Šoltésovej. In: Elena Maróthy Šoltésová. Zborník z vedeckej konferencie 14.–15. mája 1985 vo Zvolene, T. Kaššayová (ed.), Martin 1987, s. 126 –127.

_3
Gilbert, S. M.– Gubar, S.: The Madwoman in the Attic, The Woman Writer and the 19 th Century Literary Imagination. New Haven–London 2000, s. 72–73.

_4
Ibidem, s. 76.

_5
Agata Araszkiewiczová, polská propagátorka filozofie Irigarayové, píše, že motivům spojeným se vztahem matka–dcera se filozofka věnuje i v dalších svých pracích: Speculum de l’autre femme, Paris 1974, Amante marine. De Friedrich Nietzsche, Paris 1980, Sexes et parentés, Paris 1987, Le temps de la différence, Paris 1989, Je, tu, nous. Pour la culture de la différence, Paris 1990, Être deux, Paris 1997. Viz: Araszkiewicz, A.: Czarny ląd czarnego kontynentu. In: Ciało, płeć, literatura, Hornung, M.–Jędrzejczak, M.–Korsak, T. (ed.), Warszawa 2001, s. 699.

_6
Araszkiewicz, A.: Czarny ląd..., op. cit., s. 676.

_7
V době, kdy žil Bachofen, se dalo mluvit o teorii, ale v současnosti je zastáván názor, že jde o skutečně existující kultury z období neolitu, srv. např. Z. Krzak, Megality Europy, Warszawa 1994 i J. Campbell, Potęga mitu, Kraków 1994.

_8
Fromm, E.: Bachofena odkrycie matriarchatu. In: idem, Miłość, płeć i matriarchat, Poznań 2002, s. 23.

_9
Fromm, E.: Teoria matriarchatu i jej znaczenie dla psychologii społecznej. In: idem, Miłość..., op. cit., s. 32.

_10
Ibidem, s. 37–43.

_11
Ibidem, s. 34.

_12
Nováková, T.: Na faře. Obraz z nejvýchodnějších Čech. In: eadem, Úlomky žuly, NLN, Praha 2001 (odtud jsou citace, stránky uvedené v závorkách).

_13
Na okraji stojí za to dodat, že slovníková exemplifikace přídavného jména bujný znamenajícího: spontánně projevující životní sílu, elán byla zredukována pouze na mužský prvek: b. mladík, kůň, viz Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1994, s. 39.

_14
Srv. Lévi-Strauss, C.: Rodzina (přel. M. Kolankiewicz). Odra, č. 3, 1987, s. 19–27 a č. 4/1987, s. 42– 49.

_15
Viz Irigaray, L.: Ciało w ciało z matką (přel. A. Araszkiewicz), Kraków 2001, s. 9–12.

_16
Ibidem, s. 20.

_17
Ve francouzském originálu bylo užito slovo matrice, které znamená zároveň děloha i matrice. Autorka si tu pohrává s dvojznačností.

_18
Viz Irigaray, L.: Ciało w ciało..., op. cit., s. 13.

_19
Araszkiewicz, A.: Poza zakazem kazirodztwa. Przegląd filozoficzno-literacki, č. 1 (3) 2003, s. 115.

_20
Irigaray, L.: Je, tu, nous. Pour la culture de la différence, Paris 1990, s. 119, podle Araszkiewicz, A.: Czarny ląd czarnego kontynentu, in: Ciało, płeć, literatura (ed. Hornung, M.–Jędrzejczak, M.–Korsak, T.), Warszawa 2001, s. 675.

_21
Por. Vodrážka, M.: Esej o politickém harémismu. Kritická zpráva o stavu feminismu v Čechách. Brno 1999, s. 49 –51.

_22
Irigaray, L.: Ciało w ciało..., op. cit., s. 16.

_23
Araszkiewicz, A.: Czarny ląd..., op. cit., s. 685 – 686.

_24
Irigaray, L.: I jedna nie ruszy bez drugiej (přel. A. Araszkiewicz). Teksty drugie, č. 6/2000, s. 109.

_25
Araszkiewicz, A.: Czarny ląd..., op. cit., s. 686.

_26
Irigaray, L.: Ciało w ciało..., op. cit., s. 16.

_27
Janáčková, J.: Komentář. In: Nováková, T.: Úlomky..., op. cit. , s. 261.