Titul knihy a úryvek z lektorského posudku Petra Čorneje slibují leccos. Revize podmínek, kořenů a vyhlídek je dnes traktována jako takřka prvořadý úkol historiografické práce. Čornej avizuje autorčin text jako „v mnoha ohledech novátorský“, dobírající se formulací „hlavních problémů“, „poctivě pramenně“ dokládající a podkládající „prezentované výsledky“ (viz obálku). Výsledný dojem ze sumy, kterou Kateřina Bláhová nabídla, se však neodbytně rovná zklamání.
9.–10. listopadu 2009 pražské Rakouské kulturní fórum ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR a Österreichisches Theatermuseum Wien hostilo mezinárodní konferenci Die Zeit a moderna / Die Zeit und die Moderne (1894–1904), jež měla za cíl ozřejmit roli vídeňského listu Die Zeit v etapě proslulé erupcemi modernistických postulací.
Je zřejmé, že Deleuzovu esej (1967) je možné číst jako kritiku pojmenování – pojmu – vydělení: existuje něco, co ještě nemá jméno, je před jménem, výkladem, vydělením. Masochovy texty už začínají pojmenovávat, vydělovat, ale „Masoch [ještě] mluví jazykem, v němž se folklórní, historické, politické, mystické a erotické, národní a perverzní úzce propojují a vytvářejí jednu mlhovinu, skrývající údery bičem“ (12), a sám je v rámci této „mlhoviny“, příznačné podle Deleuze pro 19. století, dlouho čten – jeho psaní má úspěch, nepohoršuje, nezaráží.
