Vídeňská revue Die Zeit a hledání (středo)evropských moderen

9.–10. listopadu 2009 pražské Rakouské kulturní fórum ve spolupráci s Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR a Österreichisches Theatermuseum Wien hostilo mezinárodní konferenci Die Zeit a moderna / Die Zeit und die Moderne (1894–1904), jež měla za cíl ozřejmit roli vídeňského listu Die Zeit v etapě proslulé erupcemi modernistických postulací.

Úvodní příspěvky se pokusily sejmout auru samozřejmosti ze způsobů, jakými jsou tradičně vykládány pojmy modernosti a moderny jednak s ohledem k českému prostředí, jednak v rámci daném představou tzv. „vídeňské moderny“. Jiří Brabec zpochybnil klíčovost manifestu České moderny (říjen 1895) prostřednictvím poukazu ke třem starším proudům, jež se v manifestu jen dočasně slily (k Masarykovým iniciativám, fenoménu „pokrokářského“ hnutí a reformaci literární kritiky na počátku devadesátých let). Primus‑ Heinz Kucher provedl bilanci ustálených, především v literární historii založených badatelských pohledů na „vídeňskou modernu“ (téma fascinace neurózami, úzký okruh protagonistů, zastřešující pojem impresionismu) a sám navrhl několik dalších možných interpretačních perspektiv, zabývaje se v konfrontaci s texty několika vídeňských autorů aspekty urbanizace, (i)migrace, národně‑ kulturní diverzity, (sexuálních) vztahů vedených po způsobu peněžních směn.

Časopis Die Zeit, jehož úvodní léta jsou neodmyslitelně spjata s redakčními aktivitami a plány Hermanna Bahra, se brzy po svém vzniku stal autoritativním fórem přitahujícím do svého okruhu řadu osobností evropské moderny. Koncepčním, strategickým momentům Bahrova transregionálního angažmá v Die Zeit se ve svém příspěvku věnoval Kurt Ifkovits (horizonty rakouské tradice, modernosti a evropanství). Pasáž soustředěná k Bahrovu setkání s J. S. Macharem předznamenala následné vystoupení Lucie Kostrbové. Ta ve svém příspěvku přiblížila historii spolupráce mezi Hermannem Bahrem a představiteli „české moderny“, tj. právě J. S. Macharem, potažmo F. V. Krejčím, jako příklad specificky limitovaného vztahu, jenž se vzhledem k různorodosti výhledů vlastních jednotlivým aktérům neobešel bez momentů disparátnosti.

Konstelacím, v nichž Die Zeit spojovala svůj osud s některými osobnostmi a regionálně či jinak založenými tématy, byly věnovány další sekce konference (Die Zeit a středoevropské moderny, resp. Die Zeit jako politická, ekonomická, sociální a umělecká revue). Stefan Simonek se pokusil v inspiraci postkoloniálními náhledy G. Ch. Spivakové přehodnotit podstatu a dosah textů, které v Die Zeit publikoval ukrajinský básník a esejista Ivan Franko. Jozo Džambo důkladně a přehledně konfrontoval široce pojaté redakční předsevzetí informovat o kulturním a literárním dění v končinách jihovýchodní Evropy s nakonec takřka výhradně etnografickou povahou přinášených zpráv a ukázek. Danielu Vojtěchovi se případ Camilla Hoffmanna (a časových reflexí aktivit vycházejících z pražsko‑německých‑ židovských kruhů) stal příležitostí k úvaze o proměně povahy interakce mezi Prahou a Vídní v letech kolem přelomu století. Roman Mnich připomněl roli dánského kritika Georga Brandese v artikulaci polského tématu (zejména polského romantismu) v Die Zeit. Peter Sprengel se z možných vazeb mezi Vídní a Berlínem zaměřil na omezené působení berlínského kritika Lea Berga na vídeňské scéně. Libuše Hezcková sledovala dílčí trasy, jimiž se do českého a rakouského prostředí dostávaly názory Laury Marholmové a Ellen Keyové, a ohlas, s jakým se v něm setkaly. Die Zeit jako možnou, nicméně problematickou platformu českých politických snah zeširoka představil Vratislav Doubek, národohospodářskou dimenzi vídeňského týdeníku se pokusil zpřehlednit Ivan Jakubec, na zásadní význam časopisu v etapě ustavování sociologie jako vědní disciplíny upozornil Peter Stachel. Vystoupení Christiana Huemera, soustředěné k projevům umělecké kritiky na stránkách Die Zeit (především v profilech Hermanna Bahra a Richarda Muthera), přeneslo rozpravu vstříc závěrečné diskusi. V ní se rozvinula některá průběžně naznačená témata a potvrdilo se, že zvolený terén v sobě skrývá ještě řadu výzev a možností pro další bádání – možná právě proto, že Die Zeit přes určité sdružující (internacionální, modernistické) krédo byla v první řadě místem, kde se mohly setkat projevy záměrů nejednou docela disparátních, dílčích.