Deleuze: jazyk a tělo

Je zřejmé, že Deleuzovu esej (1967) je možné číst jako kritiku pojmenování – pojmu – vydělení: existuje něco, co ještě nemá jméno, je před jménem, výkladem, vydělením. Masochovy texty už začínají pojmenovávat, vydělovat, ale „Masoch [ještě] mluví jazykem, v němž se folklórní, historické, politické, mystické a erotické, národní a perverzní úzce propojují a vytvářejí jednu mlhovinu, skrývající údery bičem“ (12), a sám je v rámci této „mlhoviny“, příznačné podle Deleuze pro 19. století, dlouho čten – jeho psaní má úspěch, nepohoršuje, nezaráží. Roku 1886 ale Krafft-Ebing ve své Psychopathia sexualis inventarizuje formy nezvyklého lidského sexuálního chování a označuje, utváří jednu z vydělených perverzí pod Masochovým jménem: rodí se „masochismus“. Dalším pojmenovacím krokem je zrod „sadomasochismu“, vznik sadomasochistické entity.

Masochismus se pak chápe jako součást, jedna strana binární jednoty, často navíc jako strana z té druhé odvozená, jako doplněk. Deleuzův text je kritikou této pojmenovací a tedy – interpretační – redukce, míří k rehabilitaci jedinečného masochistického světa, příběhu. Možná je užitečné připomenout kontext soudobých Deleuzových textů (Diference a opakování, Logika smyslu – viz Foucaultovo Theatrum philosophicum), které mimo jiné představují analýzu hranic pojmového myšlení a jazyka v setkání s jedinečností, s „událostí“, s „čistou diferencí“. Deleuzovu esej je tedy možné číst – obecněji – jako kritiku zestejňovacího pudu, touhy, myšlení. Tahle lekce říká: jazyk (pojem) – nezbytně – zjednodušuje, ustaluje určitou interpretaci, pojem je stopou interpretace a vlastně – stopou násilí. Nicméně, Deleuze zřejmě tuší, že i on sám jenom pokračuje – po Masochovi, po Krafft-Ebingovi a dalších – přichází, aby znovu popsal, možná hlouběji a přesněji, něco, k čemu dlouho odkazují dvě jména: Sade a Masoch. Unikavost Deleuzova psaní možná spočívá právě ve snaze překlenout násilí přítomné v běžném pojmovém jazyce a současně být blíž „události“: Deleuze osobitě zapracovává prvky různorodých terminologických sfér (biologie; psychoanalýzy, s níž zároveň vede spor), svádí nejednou terminologii do hry metaforických posunů, v níž i termín může ožít, rošťácky vypláznout jazyk směrem k své domovské soustavě, hýbat se i v průběhu jediného výkladu. Současně jako by Deleuze zkoušel mluvit z Masochova světa, z Masochovy řeči, emblematiky (Kain, kožich, chlad), zkouší se vrátit k textu, znovu ho rozehrát, aktualizovat jeho znakovost – být před Krafft-Ebingovým pojmem, před pojmem, nebo, možná přesněji, na vyzývavé „hranici“ mezi pojmem a „událostí“ (ne náhodou stojí před Deleuzovou esejí právě Venuše v kožichu, která svou stavbou i vyzněním užitečně obnažuje zvláštní divadelnost masochistické situace).

Mimo jiné by totiž, jak je patrné, Masocha – a Sadea – rád ukázal jako velké umělce, tvůrce nového jazyka, cítění a myšlení, a současně – jako velké antropology, v jejichž jazyce je vepsána celá koncepce člověka, kultury a přírody. Deleuze vychází z překvapení: co znamená spojení obvykle nemluvného násilí a obvykle neříkané sexuality v jediné, společné řeči – jednou v řeči Sadeově, jednou v Masochově? Jaký smysl má taková řeč, z čeho se rodí, z jaké hlubiny, a proč? Proč je jejich jazyk takový, jaký je?

Deleuze pozoruhodně ukazuje, jak se koncept přírody u obou autorů rozbíhá, pokaždé jinak, do dvou „přírod“ („dané“ a „nedané“, tedy: ideální) a jak právě místo a vztah těchto dvou „přírod“ v autorských projektech světa formuje, pokaždé jinak, jazyk. Neméně pozoruhodné a překvapivé je pokračování této úvahy: oba autorské projekty podle Deleuze zahrnují, každý jinak, moment ironie (Sade) a humoru (Masoch) – zpochybnění Zákona. Sadeova ironie nadsazuje: chrlí pornografické obrazy bolestivého matčina těla, důkazy toho, že otec, muž stojí nad Zákonem, nad rodinnou morálkou. V Bataillově jazyce: totální transgrese. Masochův humor podle Deleuze naopak vychází z touhy po odsunutí otce: Masoch symbolicky přesouvá – pomocí smlouvy – moc zákona z otce na matku a pak se s přehnanou horlivostí – chtělo by se říct: blízko Švejkovi – zákonu (zákazu) podřizuje, přímo si říká o trest a obrací tak vlastně smysl trestu: okázale ukazuje, že mu trest přináší slast. Nechává bít obraz otce v sobě – svou „mužnost“, zděděnou po otci, aby se mohl narodit znovu: jako asexuální bytost, bez penisu – masochista se slastně (resexualizace) zhlíží v novém obrazu sebe sama, v obrazu zbaveném otce. „Narcistické Já pozoruje ideální Já v mateřském zrcadle smrti“ (238). To je podle Deleuze pradávný příběh – Kain, Kristus. „Masochista píše tento příběh svým tělem
a svou duší“ (219).

K odsunutí otce slouží Masochovi jazyk – vlastně velmi slušný, neobscénní. „Tělo ženy-trýznitelky zůstává zakryté kožichem; tělo oběti přetrvává ve zvláštní neurčitosti, kterou jen v některých místech přeruší přijímané údery“ (165). Masoch jako by se pokoušel denegovat, nahradit otcovskou „hrubou přírodu“, které je vlastní pohyb a neklid, jakousi nehybnou přírodou, obrazem. Smlouva mezi masochistou a jeho trýznitelkou tuto nehybnost ustavuje, jazyk popisu ji pak znovu a znovu potvrzuje. Deleuze mluví o technice suspenze (zadržení, zastavení, odkladu) a o fetiši: „hrubá příroda“ („realita“) je neutralizována, odsouvána stranou, je překryta „uměním fantazmatu“ (199) – opakovaným uváděním jeho prvků (kožich, lýtko, střevíc, bič). „Hrubá příroda“ je opakovaně překrývána obrazem (obraz – nehybnost), který u Masocha má „estetickou a výtvarnou povahu“: „Celá Venuše je ve znamení Tiziana, v mystickém vztahu těla, kožichu a zrcadla“ (197). Tak i žena (stejně jako scéna, kde se vše odehrává) vypadá tak, jak ji masochista potřebuje – v jejím estetizovaném, tj. redukovaném vzhledu se opakovaně obráží masochistův ideál. Jazyk tu slouží k fetišizaci, k odsouvání, k sublimaci „smyslného“ povrchu těl – je to jazyk, který se těla ještě nedotýká, jazyk bez prstů, jazyk zastaveného oka, rafinovaný jazyk, který znovu a znovu oddaluje slast z dotyku, stejně jako by dovedl odsunout, překrýt cokoli děsivého, zneklidňujícího, úzkostného, trapného. Jsme zpátky – Deleuzova interpretace fetiše přesně vymezuje nebezpečné místo: nejen to, že jazyk je zneužitelný, slovo má moc nahrazovat, vyměňovat jednu „skutečnost“ (Foucault by řekl: „věc“) za jinou, Deleuze především ukázal, jak se to dělá. Na kritickém potenciálu Deleuzova výkladu nic nemění ani to, že ani Sade, ani Masoch na první pohled jazyk nezneužívají, když s ním pracují ve sféře umění – hranice mezi empirií a uměním je průchodná.

Je třeba číst Sadea, je třeba číst Masocha. A je zábavně nesnadné a tedy užitečné číst Deleuze.

Ad: Leopold Sacher-Masoch: Venuša v kožuchu (přel. Adam Bžoch). PT, Bratislava, 2002.

Ad: Gilles Deleuze: Masoch a masochismus (přel. Miroslav Marcelli). PT, Bratislava, 2002.