Kniha bezpečného povrchu

Titul knihy a úryvek z lektorského posudku Petra Čorneje slibují leccos. Revize podmínek, kořenů a vyhlídek je dnes traktována jako takřka prvořadý úkol historiografické práce. Čornej avizuje autorčin text jako „v mnoha ohledech novátorský“, dobírající se formulací „hlavních problémů“, „poctivě pramenně“ dokládající a podkládající „prezentované výsledky“ (viz obálku). Výsledný dojem ze sumy, kterou Kateřina Bláhová nabídla, se však neodbytně rovná zklamání.

Dialog české (literární) historiografie „s Evropou“_1 autorka předvádí ve čtyřech kapitolách, příkladech. Zabývá se nejprve proměnou spektra časopisů, jež se v poslední čtvrtině 19. století podílely na tvářnosti disciplíny, tedy i na průběžné reflexi aktuální domácí i zahraniční badatelské produkce: autorka věnuje zesílenou a ne právě obvyklou pozornost podobám a přínosu rubrik recenzních, bibliografických, poukazuje při té příležitosti k některým okolnostem, jež vznik a provoz jednotlivých platforem provázely, naznačuje některá napětí na tehdejší intelektuální scéně.

V navazující pasáži autorka předvádí – bohužel spíše ve výčtu a jen v několika vybraných svědectvích (Čeněk Zíbrt, Jaroslav Bidlo, Josef Pekař, Ladislav Hofman) – význačné destinace českých studijních a badatelských cest; nezapomíná nás ovšem poučit, že taková „zahraniční zkušenost vždy přinášela alespoň setkání s jinakostí, možnost konfrontace vlastní situace se stavem věcí v cizím prostředí“ (s. 53). Jen letmo, z pohodlné vzdálenosti, Bláhová naznačuje povahu metodologických inspirací, spjatých s výjezdy a pobyty. Např. kapitolka Francouzská tradice a pozitivistická věda (s. 79–80) nese svůj slibný název patrně omylem, každopádně naprosto nepřiměřeně vzhledem k tomu, co pojednává (zběžný náčrt tradice cest do Francie); ne náhodou si Bláhová vystačí s konstatováním: „Reakce na aktuální dění v soudobé evropské historické vědě tak nalezneme už v jejich soudobé tvorbě“ (s. 85), aniž by třebas jen náznakem tyto „reakce“ představila analýzou konkrétních textů – svádějících přece dílčí podněty s (nejednou nereflektovanými) návyky, naturelem a zaměřeními jednotlivých „cestovatelů“.

Povrchnost a místy i udivující ledabylost formulační a interpretační vládnou také třetí části, usilující rekonstruovat recepci prací Hippolyta Taina v českém prostředí. Bláhová sice postupně užitečně vytyčuje jednotlivé recepční události, od drobných komentářů po první a další překladatelské a monografické pokusy – v souvislosti s úryvky z let šedesátých ovšem nicméně neváhá vyrobit vazbu poněkud přehnanou: „Pro českou národní společnost byl v tuto chvíli klíčový tainovský psychologický determinismus“ (s. 93; srov. znovu na s. 160). Zmínku o Šaldově stati Překlad v národní literatuře Bláhová obohacuje příhodnou banalitou: „Cílem překladu nebylo jen sbližování cizí literatury s českou národní literaturou, ale spíše uvědomění si kulturní odlišnosti a zachování individuality vlastního národa“ (s. 88–89). Šalda jako by autorku uhranul, v jeho blízkosti výklad strádá i věcně; je kupříkladu možné označit Šaldovu tainovskou studii z roku 1893 za „biografickou“ (s. 99). Opravdu lze Šaldovu Novinu počítat mezi periodika, formující rozpravu v letech devadesátých (s. 98)? Šalda se dočkal v autorce čtenářky poněkud nepozorné; citát z proslulé stati Syntetism v novém umění („Již před dvaceti lety zjistil H. Taine snahu a schopnost metafyzického syntetismu jako podstatu nové poezie.“) rozvíjí Bláhová: „Tedy nikoliv tainovský determinismus a psychologická analýza díla s ohledem na kontext doby a rasy, ale zdůraznění syntetického prvku v Tainově kritickém a metodologickém myšlení“ (s. 103). Nejde ale v prvním úryvku o povahu „nové poezie“? Autorka nijak nepřesvědčuje o své schopnosti kriticky myslet pojmy v dílčích, specifických kontextech, vykročit ze stínu učebnicových, tradičních povšechností, jež jsou – to ano – s to sugestivně, protože přehledně, pěkně staticky předvádět jinak přece tak riskantně rozporné a mnohočetně individualizované pole podnětů, náhledů, konceptů v určitém časovém výseku; čti – znovu pro příklad – slepenec: „Modernistickou literární kritiku sice Tainovo pojímání literárního díla v podstatě nezajímalo, ale pro literární historii tzv. Vlčkovy školy se však stala výchozí metodologickou inspirací – přestože literární historici zohledňovali i německé literárněhistorické impulzy, resp. tradice, i nejnovější podněty estopsychologie“ (s. 111). To je příznačná pasáž: „modernistická literární kritika“ je kladena jako monolit; ostatně význam modernistických literárně kritických výkonů a výhledů pro povahu dobové rozpravy o literatuře (klima, optiku, pojmosloví) autorka obchází takřka dokonale, odhlédnuto od několika letmých, navíc nijak objevných pasáží._2 Srovnávací (pojmové) analýzy se ostatně Bláhová zřekla již v úvodním metodologickém výměru, postulujíc „návaznost na tradici francouzské školy Annales“, zejména práce Christopha Charla, inspirovanost „prosopografickou metodou“ či „metodami sociologickými a kvantifikačními“ (s. 14).

Čtvrtá kapitola načrtává českou „emancipaci“ literární historie jako speciální „vědní disciplíny“. Vrací se představa (literárně)historické vědy, heroicky (a nutně, prý z „přirozené potřeby“, s. 10) si vydobývající autonomii, vymaňující se z různých „područí“ (ať už „obrozenského romantismu“, nebo dvojlomně definované filologie, s. 119, srov. i s. 134). Ústřední figurou je tu Jaroslav Vlček (následován Janem Jakubcem3). Bláhová sleduje jeho roli: kroky a pokusy, jež měly etablovat literární historii jako speciální obor vědy, a – ovšem – určité skupině badatelů přinést publikační zázemí, prostor pro budování jména a kariéry. Autorka si celkem logicky všímá snah, cílících k nové organizaci scény (a diskursu) – především prostřednictvím stávajících i nově ustavovaných časopiseckých platforem. Znovu nicméně čteme teze, jež zapředeny v text sice vypadají patřičně, zastaveny v detailu však budí pochybnosti o autorčině (potažmo redaktorově) bdělosti. Tak Vlček prý „pojal dějiny literatury geneticky, resp. historicky [jak jinak?, MT] – v souvislosti s dobou a jejími proměnami a v kontextu evropského myšlení“ (s. 126); tak viz, kupříkladu, zběžně klenutý obraz vazeb „Z psychologismu sice vycházel i Hippolyte Taine a jeho francouzští následovníci, na přelomu století však také v literární vědě postihneme (v literární kritice již běžné) vlivy diltheyovské orientace“ (s. 153). Kolik marného schematismu přece vězí v tvrzení, rozvinutém v pasáži o Arne Novákovi, totiž v tezi o nutném spojení mezi volbou „diachronního pohledu“ a akcentací „charakteristického a příznačného“, upozaděním estetické hodnoty (s. 154)! Co o metodě autorčiny práce vypovídá pozoruhodná formulace: „Již v průběhu roku 1901 lze vycítit, že literární historie má v českých zemích pevné postavení“ (s. 157)? Jaký závěr tu Bláhová učinila na základě jednoho (!), byť zásadního textu (Arne Novák: Literární historie dnes a zítra)?!

Shrnuji: autorčina práce se povrchně a ve výsledku jen fragmentárně utkává s šíří a komplikovaností tématu, dosud málo zpracovaného, potřebného. Kateřina Bláhová neformuluje problémy, leda registruje, slepila text jednotlivých kapitol z cizích hlasů („svědectví“) a svých torz i tam, kde bylo a je třeba jít dál. A kniha je tu. Dnešní historik (i ten „literární“) šlape podle autorky cestami oborové autonomie „bezpečnými kroky“ (s. 159). Přejme autorce pocit bezpečí, není‑li ovšem její kniha plodem bezpečí ryze hokynářského.

Ad: Kateřina Bláhová: České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890–1914). Academia, Praha 2009. 194 s.

_1
Mantrický, řídce diferencovaný idol „evropské vědy“, stojí – ruku v ruce se zjevem Jaroslava Golla – v autorčině příběhu spásy coby protějšek zastaralému „vlasteneckému dějepisectví pěstovanému muzejním křídlem“ (s. 39); tady jde ovšem o parafrázi Šustova soudu z roku 1906.

_2
Srov.: „Tainovský pozitivismus“ znamenal sice emancipační podnět, ale vedl – prý – nakonec „k hromadění materiálu, jenž nemohl být zvládnut.“ Tento „bludný kruh“ vedl (prý) k obratu k „duchovědnému proudu myšlení o literatuře“ (totalizující bezčasí, v němž se tu autorka takřka bez překážek pohybuje, je symptomatické) – k čemuž ovšem „napomáhala“ také literární kritika, „jež v českém prostředí prosazovala právě duchovědné metody, polemické k převládajícímu objektivismu. Kritika soustředila svou pozornost na literární text a především na individualitu autora a přiblížila se tak o obecné estetice.“ (s. 122).

_3
Na jejich vzájemné korespondenci staví autorka podstatnou část svého výkladu, recyklujíc tak svou nedávnou edici (srov. Kateřina Bláhová: „Zítra bude se muset založit český časopis pro literární historii…“ Vzájemná korespondence Jaroslava Vlčka a Jana Jakubce v letech 1898–1899. Listy filologické 81, 2008, č. 1–2, s. 171–229). Je příznačné, že K. Bláhová tehdy v rámci komentářů a vysvětlivek, provázejících dopisy, jaksi zapomněla zmínit, že již v listopadu 1936 pracoval s úryvky stejných dopisů Antonín Grund (Z počátků první české školy literárněhistorické. Časopis pro moderní filologii 23, 1936–37, č. 1, s. 1–16). Je dobře, že do knihy už Grundův počin zavítal, byť jen jako položka v závěrečném soupisu literatury.